Musela jsem zemřít

recenze

Nestává se tak často, že v knihkupectví narazíte na knihu s takovým názvem. A už vůbec ne mimo oddělení detektivek, thrillerů a hororů. I když Musela jsem zemřít je na jednu stranu docela velký horor. Mít rakovinu ve třiceti a umírat na ni není červená knihovna.

Anita Moorjani se narodila v Hongkongu ale sama je Indka. Dalo by se tedy říct, že jí čekala výhradně východní kultura, způsob života i výchovy. Její rodiče ovšem dbali na vzdělání a posílali ji do britských škol, kde Anita přičichla k západnímu stylu. No, to rodiče asi dělat neměli.

Anitu jako hinduistickou dívku čekal přesně určený osud. Po celý její život musela být pod dozorem nějakého muže. Nejdřív otce a pak manžela, kterého otec vybral. Anita ale nic z toho nechtěla. Natolik toho ve svých školách pochytila, aby si uvědomila, že ona je svobodná žena, a že nechce žít v něčím područí. I přes velké neshody a kulturní tlak nakonec učinila všechno podle svého rozhodnutí. Vystudovala, našla si dobře placenou práci, milujícího muže, který jí byl partnerem a ne pánem a zkrátka si užívala jako každá jiná úspěšná žena.

A pak jí zemřela nejlepší kamarádka. A potom švagr. Oba na rakovinu. Oba Anitini vrstevníci. To Anitou tolik otřáslo, že začala pročítat veškerou literaturu zabývající se touto zákeřnou a takřka neporazitelnou chorobou. Byla tím skoro až posedlá. Najednou pro ni bylo všechno toxické, všechno mohlo zapříčinit rakovinu. Plasty, maso, slunce, ovzduší, elektronika, nebo třeba i voda. Každé ráno se budila se strachem z rakoviny a každý večer s ním i usínala. Když pak jednoho dne na svém těle objevila malou bulku, takřka se jí zhroutil život.

Lékař pro ni měl jedinou, zdrcující odpověď, byla to agresivní forma rakoviny. Anita byla v koncích, utápěla se v beznaději a depresi. Obracela se k modlitbám všech náboženství, která znala – marně. Upadla do kómatu. Verdikt lékařů byl i tentokrát zdrcující, byla v posledním stádiu a umírá.

Když se pak Anita probudila, bylo jí tak nějak zvláštně. Skoro jako by se znovu narodila! A nebylo to tak? Nepřevtělila se náhodou? Není tohle její nový život? Jako Anita jistě už zemřela a teď je tu znovu v novém těle. Její nejbližší okolo ní jí ale dali pocit jistoty. Nezemřela – skoro.

Rakovina se dala na ústup. Lékaři i rodina žasli – byl to evidentní zázrak!

Anita se pomalu začala rozpomínat na to, jaké to bylo mimo reálný svět. Nebylo to takové, jak si to představovala. Nebylo čeho se bát, nebyl důvod proč se bát. Během své rekonvalescence si uvědomila, jak strašně byla bláhová, a jak svým životem mrhala ve zbytečném strachu. Strachu, kvůli kterému nakonec onemocněla. Zcela změnila pohled na život i na smrt a každý den si užívala tak, jako by měl být její poslední a jako by neměla nikdy zemřít. Žije naplno. Dodnes – uzdravená.

Musela jsem zemřít je o to úžasnější příběh, že je autobiografický. Nejsou to jen plané řeči někoho, kdo vás chce přivést na cestu víry – ať už je jakákoliv. Anita se ve své knize o nic takové nesnaží. Jen chce předat své zkušenosti a poznatky druhým.

Náš strach nás vždycky dožene a pak zahubí… když nejsme silní.

Komentáře (0)