Louisa je Helena, ale kde je Louisa?

recenze

Na dánské literární scéně se objevilo další jméno, Anna Ekbergová. Jedná se o pseudonym, pod kterým se skrývá dvojice autorů - Anders Ronnow Klarlund a Jacob Weinreich. Tito autoři spolu již v minulosti psali, ale pod jiným pseudonymem. Já už jsem delší dobu nesáhla po knize od severského autora, protože jsem měla jedno období, kdy jsem četla samé autory ze severu a už jsem si od nich musela dát pauzu. Má pauza právě skončila, a to díky Anně Ekbergové a její knize Ztracená, která vyšla před pár týdny v nakladatelství Metafora.

Ztracená se mi zalíbila svou obálkou, ale poté, co jsem si na obálce přečetla, že se jedná o milostný thriller, jsem lehce zrozpačitěla a nevěděla, zda-li po knize vlastně sáhnout. Hned mi totiž na mysl naskočily různé hrůzné literární erotické série a z těch já mám upřímně osypky jen o tom něco slyším a natož to ještě číst. Ale v anotaci naštěstí žádné mé domněnky nebyly potvrzeny, tak jsem knize přece jen dala šanci.

V anotaci je psáno, že by kniha mohla konkurovat Hitchcokovu filmu Marnie. Bohužel nemohu porovnat do jaké hloubky jsou si tato kniha a zmíněný film podobný, protože film jsem neviděla. Já jsem spíše na ten papír. Ale mohu říct, že mi příběh svým hlavním tématem připomněl knihu Dřív než půjdu spát od S. J. Watsona.

Ve Ztracené se hlavní hrdinka jmenuje Louisa Andersenová. Ale jednoho dne do jejího šťastného života, který prožívá dál od civilizace, na Christianově ostrově (který má mimochodem pouhých 92 obyvatel, což musí být prostě ráj na zemi) s Joachimem - mužem, kterého miluje, vtrhne další muž. Edmund Sőderberg, který začne tvrdit, že Louisa není žádná Louisa, ale že se jmenuje Helena, je jeho manželka a navíc byla dcerou milionáře. A teď se dostáváme k jádru pudla - Louisa, tedy pardon Helena, si na nic nevzpomíná. V její hlavě je prázdno a ona sama neví, kdo vlastně je. A to je to, co má kniha Ztracená společného s knihou Dřív než půjdu spát.

Proč se Helena vynořila na Bornholmu s identitou Louisy Andrsenové? Co se stalo se skutečnou Louisou? Co měly ty dvě ženy - holka z dětského domova a milionářská dcerka - společného? Musí to zjistit. Odhalit pravdu.

Kdyby mi anotace neprozradila, že Louisa je opravdu zmíněnou a ztracenou Helenou, bylo by ještě zajímavější sledovat jednotlivé dílky skládačky a lepit je postupně dohromady. Nalezená Helena se vrací zpět ke svému manželovi Edmundovi a k jejich dětem, živoucím důkazům jejich lásky, Christianovi a Sofii. No jo, ale co Joachim? Jak ten k tomu má přijít, že jen tak jako mávnutím kouzelného proutku ztratí nejlepší ženu svého života? A pokud tedy Helena není Louisou, kde je ta skutečná Louisa Andersenová?

Čtenář dostane předkrm a když se dostáváme k hlavnímu chodu, zjišťujeme, že Heleně se začínají některé vzpomínky vracet, ale žalostně pomalu. Zjišťuje, že nemůže důvěřovat nikomu jinému než sobě. A tak se vydává zpět po stopách své děravé paměti jen proto, aby zjistila, co tak strašného se muselo stát, že ztratila paměť. Při Helenině pátrání jsem četla jako zběsilá stránku za stránkou, musela jsem vědět, co se jí stalo. A pak, někdy krátce za polovinou knihy jsem se to dozvěděla… Musím tedy říct, že jsem čekala něco příšerného, právě jako když nastal zlom v již zmíněné knize Dřív než půjde spát. Ale na druhou stranu jsem si mohla oddychnout a pokračovat už v normálním čtecím tempu.

Když do sebe konečně vše zapadne a Helena zjistí, co potřebovala, může konečně začít žít plnohodnotný život se srovnanou minulostí. V tomto příběhu ale nejde pouze o Helenu, Ztracená nám nabízí mnohem více. První ztracenou, Helenu už máme na světě, ale kde hledat tu druhou ztracenou, Louisu?

Joachim, tak tenhle chlapík mi přirostl k srdci a normálně musím říct, že bych takového Joachima chtěla mít i doma. Do Heleny je zamilovaný celým svým srdcem a normálně by byl ochoten jít za ní až na kraj světa. Ano, respektuje, že si vybrala svého manžela Edmunda než jeho, ale nepřestane jí ani na chvilinku milovat.

Helena se mi líbila více v roli Louisy, taková bezstarostná a nic neřešící. Navíc jako Helena před ztrátou paměti byla spoustou lidí trnem v oku, spousta lidí jí nenáviděla díky její povýšenosti, nafoukanosti a tvrdosti.

Ztracená se mi i přes mou počáteční nedůvěru líbila. Jsem ráda, že se opravdu nejednalo o žádnou erotickou slátaninu, ale o dobrý thriller, u kterého jsem si i zapřemýšlela. Ztracená se bude líbit především čtenářům severské literatury - ano, ten chlad se nachází i v této knize. Ale nejen jim, po knize by měl sáhnout každý, kdo si myslí, že jeho paměť je děravá jako cedník.

Komentáře (0)