Liane Moriarty, prosím, nikdy nepřestaň psát!

recenze

Sedmilhářky (2015) / Babouš

Vědci tomu říkají efekt motýlích křídel. Někde na světě motýl zamává křidélky a odražený poryv větru na jiné části planety vyvolá zemětřesení.

Na základní škole Pirriwee taky vše začne obyčejnou dětskou vylomeninou. Když je Janein jediný syn nařčen z toho, že škrtil jednu holčičku, nikdo netuší, co všechno tahle drobná potyčka vyvolá. Matky, doteď tak pyšné na to, že mají své děti v tak přátelské a moderní škole, se přidávají na tu či onu stranu, podepisují petice, pomlouvají se za zády a neváhají do svých intrik zapojit ani vlastní děti.

Kniha Sedmilhářky sleduje osudy malého městečka, kde se víceméně všichni znají, skrze příběhy tří žen. Kromě zmiňované matky samoživitelky Jane je to taky krásná, ale tichá Celeste a její přesný opak, energická a výbušná Madeline. Zatímco Madeline otevřeně mluví o svých problémech i tam, kde to není příliš vhodné („vykecá, i co neví“), Celeste i Jane skrývají bolestivá tajemství.

Jedním z důvodů, proč jsou knihy Liane Moriarty tak čtivé, je, že vyprávějí o úplně běžných lidech, s nimiž se můžeme ztotožnit. Zároveň ale ukazuje, že ačkoliv si myslíme, že lidi ze svého okolí známe, ve skutečnosti víme pouze to, co sami chtějí, abychom věděli. Dokázali bychom například uhádnout, která naše kamarádka zažívá domácí násilí? Který náš kamarád podvádí svou manželku?

Těžko.

Číst Sedmilhářky je jako nahlížet pod pokličku všech špinavých tajemství lidí z naší ulice. Proto je to tak návykové. A proto je to tak dobré. Autorka totiž čtenáři kromě pikantností předkládá i běžné problémy a skrze jednání svých hrdinek ukazuje, jak je v některých situacích lepší mlčet a v některých naopak mluvit.

(Nápověda: téměř vždycky je zdravější mluvit než v sobě něco dusit)

Psaní Liane Moriarty je tak něco mezi guilty pleasure a terapií. Jakkoliv je na místě se v několika silných momentech nad knihou zamyslet, autorka netlačí na pilu a píše tak zatraceně zábavně, že i ty běžné problémy s dětmi, s drahými polovičkami a se zaměstnáním nepůsobí jako telenovela, ale jako reality show, v níž se účastníkům smějeme, škodolibě culíme a někdy s nimi chtě nechtě soucítíme, protože se pro nás během čtení stávají přáteli.

Bylo to tak už v Manželově tajemství (i když tam ne tolik, vzhledem k temné minulosti onoho manžela z názvu knihy) i v úžasném románu Na co Alice zapomněla. A vzhledem k tomu, že Sedmilhářky jsou už třetí kniha, která v češtině vychází, autorčin smysl pro humor a pro postavy nejspíš nebude náhoda. Liane Moriarty je prostě skvělá.

Takže, milá Liane Moriarty, klidně si choď surfovat do proslulých australských vln, klidně si nakupuj tolik oblečení, kolik se ti líbí, ale prosím tě, nikdy nepřestaň psát!

Komentáře (3)

Přidat komentář

---