Kočka na (cizím) plotě

recenze

Kočka na plotě (2014) / Bastera
Kočka na plotě

Jednou za čas mám chuť sáhnout po knize, o které nevím skoro nic. Jak víme, anotace toho někdy moc kloudného neřeknou, a tak je to často takový skok do neznáma. Když jsem narazila na knihu Jarmily Pospíšilové Kočka na plotě, řekla jsem si, že by bylo fajn zkusit zase něco z našich luhů a hájů. Anotace pro mě také nezněla nejhůře, tak co mohu ztratit (kromě drahocenného času). Jaké bylo mé překvapení, když se k obsahu anotace dostanete až na posledních 60 stranách. Co je tedy Kočka na plotě vlastně zač? Psychologický román analyzující drobné příběhy postav, jejichž život ovlivnila holčička nalezená v babyboxu.


Sestřička Markéta pracuje v nemocnici již delší dobu a prožila by jen další běžnou službu, kdyby se u nich poprvé nerozezvučel zvuk vycházející z babyboxu. Někdo právě odložil své dítě a dal mu naději na vcelku normální život.

Ocitáme se v hotelu, kde se mladá žena Zuzana rozhodne spáchat sebevraždu. Než to však vykoná, rozešle několik dopisů na rozloučenou. A ještě předtím odloží svou dcerku Anežku i se všemi doklady do babyboxu. Proč to Zuzana udělala? Jaký bude Anežčin osud? Jaká bude její nová rodina, která na dítě marně čeká již několik let? A co se stane, až jednou vyjde najevo, že Anežka je vlastně kukaččí mládě?

Teď už je všemu trápení konec. Budou mít dítě, dcerku. Co na tom, že ji neporodila ona sama? I tak bude její. Jejich, opravila se v duchu. Ano, v tom možná dělá chybu, tak moc se soustředí na svoji touhu po dítěti, že z toho všeho ve svých představách Petra úplně vynechává. To nesmí, vždycky chtěla rodinu. Máma, táta, děti. Nebo aspoň jedno. A chtěla ji s Petrem, nikdy ani na chvilku ji nenapadlo, že by mohla žít s někým jiným.
A co on? Chce to dítě stejně tak moc jako ona?

Kočka na plotě je velice milé překvapení. Jarmila Pospíšilová vykreslila hned několik postav, které byly odložením Anežky do babyboxu nějak zasaženi, ať už se jednalo o sestřičku, doktora, adoptivní rodiče, Zuzaninu psychiatričku či její rodiče. Každá postava má svůj vlastní charakter, ačkoliv některé postavy jsou více propracované a některé méně. Rozhodně se nedá říct, že by některá postava byla vysloveně kladná nebo vysloveně záporná, všechni měly své kladné i stinné stránky povahy. Největším vývojem v rámci knihy prošla Zuzanina matka, která celé roky žila dle požadavků svého manžela.

Na všechny události se díváme z různých pohledů a můžeme tak sledovat, jak dva lidé vidí stejnou situaci jinýma očima. Někdy jsem měla chuť na postavy zakřičet: proč si sakra spolu pořádně nepromluví, když oba zjevně trápí to samé. Ale takové už mezilidské vztahy jsou, komplikované. Ženy i muži zkrátka někdy mluví jinou řečí a dost často spolu nemluví vůbec. To je na této knize to dobré, ukazuje postavy v dobrém i špatném světle, nechává je chybovat a poté své chyby napravovat, tak jako to lidé dělají i v běžném životě.

Tento kratší román má podle mě velký potenciál, který však není plně využit. Uvítala bych ještě více stránek, hlubší analýzu postav, činů a události. Závěr, který slibovala anotace se udál na posledních pár stranách a dle mého je to škoda, neuškodilo by to ještě malinko rozpracovat. Příběh i postavy se mi moc líbily, ale někdy mi bylo líto, že s nimi nemohu strávit ještě o trochu víc času. Dobré knihy pro nás zkrátka asi nikdy nejsou dostatečně dlouhé.

Komentáře (0)

Přidat komentář