Kniha, co mi vzala srdce

recenze

Marianne už má po krk života vedle svého manžela, kdy si připadá méněcenná a utlačovaná. V Paříži se proto rozhodne skončit se životem. Jenže jí v tom zabrání osud a tak se hra na utopení nekoná. Náhoda tomu pak pomůže, se ocitne v přístavu Kerdruc, kde ji nabídnou práci v místním penzionu. I tak trvá její rozhodnutí odejít z tohoto světa. Jenže jak poznává místní kolorit a hlavně nalézá stránky ze svého života, na které už dávno zapomněla, tak i touha žít se začne víc a víc prosazovat.
Hned na začátek musím říct, že tohle jsem vážně nečekala. Příběh mě nejdříve nudil a tak čekal, až na něj přijde ten správný čas. A jsem ráda, že ten čas přišel a doslova mě přikoval ke stránkám. Naplnil mě úžasem, smíchem i něžnými úsměvy, které jsem si při čtení uvědomovala. Došlo i na slzy dojetí a lehkého smutku. Tolik emocí ve mě už dlouho kniha nevyvolala.
Příběh nás na začátku seznamuje se smutnou a poraženecky smýšlející šedesátiletou ženou. Chce ukončit svůj život v Paříži. Městě, kam se jezdí za láskou žít a ne umírat. Naštěstí se jí to nepodaří a ona skončí v nemocnici. Tam objeví nádhernou dlaždičku s obrázkem přístavu Kerdruc. Dlaždici si nechá jako talisman, který ji neomylně dovede do přístavu na obrázku.
Tam si ji spletou s pomocnou kuchařkou, která se měla hlásit v místním penzionu. Marianne se rozhodne zůstat, i když myšlenky na sebevraždu má stále. Místo a lidé kolem ní se jí začínají dostávat pod kůži a i starousedlíci ji začínají pouštět mezi sebe. Vidí v ní něco, co mohou snad pojmenovat jen samotní bohové tohoto místa. Zde se pořád věří na uhraní a dobrá či zlá kouzla. Vždyť jsme v Bretani. V zemi krále Artuše a kouzelníka Merlina.
Jak Marianne víc poznává život, roste v ní touha po nových i dávno ztracených věcech. Touží žít a znovu milovat, protože v manželství pravou lásku nepoznala. Její osobnost dodá odvahu k činům i ostatním kolem ní a přístav najednou víc žije, pulzuje a svět je najednou tak nějak hezčí.
Jenže i minulost se nakonec ozve. Manžel po ní vyhlásí pátrání v televizi. Na Marianne tak praskne její střežené tajemství. Lidé se k ní i tak zachovají hezky a schovají ji mezi sebou. Je přece jejich. Je jedna z nich. Manžel ji i přesto objeví a snaží se ji donutit odjet s ním do Německa, kde bydlí. Podaří se mu ale zlomit nezkrotného ducha a hlavně tu úplně jinou ženu, kterou se Marianne stala? A co láska ? Našla ji nakonec ?
Jak už jsem psala na začátku, tahle kniha mě dostala. Příběh plný emocí, naděje a znovuzrození. Příběh, který mi vzal srdce a vím jistě, že si tu knihu zase někdy přečtu. Samotné mi nejde moc vyjádřit slovy ten příval, který se ve mě motá. Jsem té knihy plná a to se mi dlouho nestalo. Je to možná až klasicky průhledný román, ale jeho styl psaní a ten klid, který jsem zažívala při čtení, ten nemám jen tak u něčeho.
Když jsem včera večer knihu dočítala, tak jsem vůbec nechtěla pak spát. Čtu knihy převážně večer v posteli. Měla jsem před sebou cca půlku knihy a já prostě četla a četla a najednou tu bylo posledních 9 kapitol. To dočtu zítra, říkala jsem si v duchu, ale hlava neposlouchala. Prostě jsem četla a najednou byl konec. Hodiny se blížili k půlnoci a kdyby nebylo ranního vstávání, tak snad seknu k ntb a vypíšu se hned. Tak silné emoce jsem v sobě měla. Je proto snad i lepší, že to píšu až teď. Nával toho nejsilnějšího je pryč a zůstal něžný dotek vzpomínek.

Komentáře (0)