Klasický příklad literárního kýče...

recenze

Manželovo tajemství (2014) / JanH

Krásná ... ne, to je slabé slovo, přímo luxusní obálka, až člověku z té nádhery přechází zrak. Připočtěme k tomu zlatou vinětu světového bestselleru, podbízivou reklamní kampaň, cíleně zaměřenou na youngadultové teenegerky – a je zaděláno na mexickou vlnu jednohlasného chóru, že „ta“ kniha „mě dostala“, že „jsem se do ní nádherně začetla“ a „nemohla se odtrhnout“ a „zhltla ji na jeden zátah“ a že „dostane určitě i vás“, že si ji prostě „musíte přečíst, protože“ ... Ano, proč vlastně? To už se bohužel od těch okouzlených fanynek nedozvíme...
Jestliže nebudu „výt s vlky“, resp. pokračovat v onom povinném oslavném unisonu, a jestli si dokonce dovolím tu zbožňovanou (a zbožštěnou) knihu podrobit kritice (a ne ledajaké, ale přímo zdrcující), pak to rozhodně neudělám tak, že Manželovo tajemství jednoduše označím za blbost (jakkoli ji za ni považuji), ale tento svůj názor se pokusím podpořit argumenty. Takže - vidím to zhruba takto:
Když někdo píše příběh, v němž se prolínají životy a osudy vícero postav, měl by vědět, že takováto literární forma má jisté zákonitosti. To samozřejmě v žádném případě neznamená, že se od spisovatele vyžaduje striktní dodržování nějakých neměnných a jednou provždy daných pravidel. Jde jen a pouze o to, aby tato vzájemná provázanost různých dějových posunů vytvářela logický celek, jinak řečeno – měla by být srozumitelná a pro čtenáře přehledná. Ať se však na knihu Liane Moriartové dívám z jakéhokoliv úhlu pohledu, nikde tam onu logickou strukturu nevidím, příběh přeskakuje od Cecilie k Rachel, od Rachel k Tess a od Tess zase k Cecilii bez ladu a skladu, zcela chaoticky a nepromyšleně, a chudák čtenář marně hledá nějaké pevné záchytné body, pomocí nichž by se v tom zmatku zorientoval.
Namísto toho na něj autorka chystá stále další překvapení, kterými svůj literární guláš mění na naprosto nestravitelnou umělou hmotu teatrálních scén, podbízivých nasládlostí, laciné citové propagandy a únavně všudypřítomného rozumování o banalitách. Vezměme si třeba ten dopis, který Cecilia náhodou objeví a v němž se dozvídá o manželově tajemství. Proč kniha neskončila už zde, proč autorka ještě tak dlouho vláčí čtenáře nyní již vyčpělým, beznadějně „zabitým“ příběhem?
Pokud si pokládám otázku, jaké poselství, jaký vzkaz čtenářům kniha přináší, odpověď hledám marně – tedy takovou odpověď, která by pro Liane Moriartovou vyzněla pozitivně. Jejímu románu chybí jakýkoli zaznamenánihodný duchovní přesah, absentuje byť elementární psychologická rovina, není zde ani náznak originality, objevnosti či nápaditosti. To všechno je nahrazeno plytkostí, nekoncepčností, afektovaností a upovídaností.
Je to zkrátka pouze další z onoho bezpočtu knih, které byly vydány prostě proto, aby byly vydány, v naději, že se někdo na to vnější obálkové pozlátko a marketingově kýčovitou anotaci chytí. Pokud bylo záměrem opravdu toto, pak vyšel dokonale. Otázkou ovšem zůstává, zda k takovémuto „úspěchu“ je možné blahopřát...

Komentáře (2)

Přidat komentář

---