Jiskra v popelu aneb žádné klasické fantasy

recenze

Knihy Jiskra v popelu jsem si všimla už letos na jaře, v podstatě hned, jak vyšla. Bohužel jsem se k ní dostala až koncem roku. Celý příběh se odehrává v jakémsi pouštním městečku (aspoň já jsem si to jako poušť při čtení představovala), které svým uspořádáním připomíná starověký Řím. Přesto se nejedná o žádný historický román, ale o klasické fantasy/sci-fi. Slovo "klasické" berte s rezervou, protože Jiskra není v žádném ohledu klasická. Pro mě představovala naprosto nový dystopický svět, kde jedna nadřazená společenská vrstva utlačuje a vykořisťuje tu druhou, s příjemným nádechem římské kultury (i když pouze kvůli tomu, že vojáci měli typicky římská jména).

A samozřejmě tu nesmí chybět milenci, kterým hvězdy věru nepřály. Elias a Laia, voják Impéria a dívka z lidu Učenců. Stojí na opačných stranách společenského spektra, ale přesto je k sobě něco táhne. Nebo možná právě proto. Elias ihned pozná, že Laia se otrokyní nenarodila, a Laia zase zjistí, že ne všichni vojáci jsou jen stroje určené k zabíjení. Jiskra neobsahuje žádná kouzla ani magické bytosti, ale je plná jiných nadpřirozených věcí. Mne například nejvíce zaujaly tzv. masky. Maskou se stane každý voják cvičící se v akademii. Říká se jim tak proto, že každý rekrut po zásluze obdrží masku, kterou by měl stále nosit a která by se ideálně měla stát jeho součástí. Ale v dobrých příbězích ideální není nic...

Na knize musím pochválit zejména i její fyzické provedení, protože je jednoduše famózní. Nejen že je obálka zdařile graficky zpracovaná, ale je i příjemná na dotek. Miluji fantasy knihy s mapou a těch je v současné době pomálu. Jiskra v popelu se četla jedním dechem a smekám před autorkou, díky jejíž představivosti jsem se mohla do příběhu úplně ponořit a na konce každé kapitoly být napjatá, jak to asi bude dál. Už se velmi těším na pokračování.

Komentáře (0)