Jezdectví ve středním věku je víc duchovní cestou než sportem

recenze

Aneb, když se v tomto věku rozhodnete jít vstříc svým snům a vlajícím hřívám. Ačkoliv je tato kniha opravdu precizní příručkou začínajícím majitelům koní a jezdcům (jezdkyním především), je to také životní příběh autorky a velmi promyšlená motivační kniha s hlubokými prvky k zamyšlení. Není snadné jít za svým snem.

Co nám ve středním věku chybí na síle a fyzičce, to máme zase v hlavě. Zkušenosti, lepší úsudek, snad i pomalejší vnímání světa a lepší schopnost vidět to opravdu důležité. Ale jinak se dá říci, že taková realizace koňského snu je stejně těžká jako všechny ostatní. Obrovská dávka odříkání, překonávání lenosti i fyzických bolestí na těle, možná i odporu okolí, ťukání si na čelo, a především boj sám se sebou. V téhle knize je tohoto asi největší dávka - včetně návodů, jak na to a jak nepřestat, nevzdat to. Nemusíte jít za koňským snem a přesto vám tato zdánlivě JEN příručka pro koňaře, přijde vhod.

Neslibuje se tu žádná snadná cesta - a za to autorce děkuji. Ukazuje tu svět a především potom svět nesplněných snů v celé syrovosti. Ještě máme možná poslední šanci je vzít do rukou a formovat.

A cesta to může být ze samého dna sebevědomí, viz ukázka. Za mne je to kniha, která stojí za přečtení úplně pro každého, protože nějaký ten nesplněný sen máme každý.

Ukázka:
„Proměna, kterou jsem za zvuku koňských kopyt prožila, výrazně ovlivnila můj život a spojila mě s lidmi, událostmi a příležitostmi (jako je třeba psaní této knihy), jaké jsem si nikdy předtím ani nepředstavovala. Vy ji můžete prožít také, sestry ve středním věku. Přijmeme-li pozvání své autentické duše, otevřeme se dobrodružství, které nám procvičí mysl, roznítí ducha a dodá sílu ke všemu, co nás čeká. Vrátíme-li se k dětským snům o koních, můžeme postupovat kupředu se sebedůvěrou a moudrostí, kterou v nás probudí naše „vůdčí klisna“.
Ráno toho dne, kdy jsem dopsala tuto knihu, jsem lonžovala Trace a zdálo se mi, že úmorné vedro texaského léta už možná trochu polevilo. Že by sem proklouzl první nepatrný podzimní vánek?
Trace se na můj povel pohyboval kolem mě klidným, mírným klusem, na hřbetě měl sedlo (a co pro mě bylo důležitější, ve tváři měl spokojený výraz, v očích novou měkkost as jedním uchem natočeným ke mně čekal, až mu řeknu, co budeme dělat dál), a já jsem si uvědomila, jak daleko jsme došli. A co víc, když jsem přemítala o cestě, na niž mě mí koně ve středním věku zavedli, zvedla se ve mně vlna vděčnosti. K lidem, které jsem potkala, za rozhovory, které jsem vedla, a za všechno, co jsem se naučila – nic z toho bych z hřbetu jiného koně nikdy nespatřila. Když jsem hledala odpovědi na otázky, které Rio a Trace vznášeli, nejen o svém jezdeckém umění, ale i o svém životě a o mně samotné, náhle jsem pochopila, co všechno mě naučili.
Asi bylo lepší, že když jsem na začátku této cesty k autenticitě středního věku dávala nohu do třmenu, netušila jsem, co všechno ona cesta bude obnášet. Můžu ale bez váhání prohlásit, že stálo za to po ní jet a že ještě zdaleka nejsem v cíli.“

Komentáře (0)