Jedním slovem – slátanina!

recenze

Citlivý člověk (2017) / JanH

Jáchym Topol vydal další ze svých rádoby „společenských románů“ a okamžitě se jako na povel vyrojili nejrůznější pseudorecenzenti, aby oznámili národu, že se na knižních pultech objevilo epochální dílo, svojí literární kvalitou daleko přesahující vše, na co jsme v naší malé kotlině uvyklí a pozvedající laťku české prozaické tvorby zase o notný kus výš, takže nelze než autorovi poblahopřát za odvážné bodnutí do vosího hnízda českého provincialismu, za občanskou statečnost, s níž se nebojácně postavil proti společenské konformitě, která... a tak dále a tak podobně. Co k tomu říct? Jistě, oslavné tirády na Topolovu adresu se osvědčily již před lety (literárně podprůměrná Sestra se poté, co byla jistými „znalci“ pasována na „nejlepší román z polistopadové knižní produkce“, se přece jen začala jakž takž prodávat) a tak proč v nich nepokračovat dál, že... Rozhodně však marketingovým specialistům nezávidím – ti, kteří se dali obalamutit jednou, totiž těžko skočí na lep i podruhé, zvláště uvážíme-li, že v Topolově případě stačí jedna kniha, aby jej měl člověk „přečteného“ a bylo mu jasné, s kým má tu čest.
Když je však čteme a trochu se nad nimi zamyslíme, stane se záhy zřejmým, že ony oslavné recenzní chvalozpěvy neplní pouze reklamní účely. Jejich autoři, povětšinou Topolovi kumpáni z mokré čtvrti, jsou v první řadě vedeni ideovými hledisky, konkrétně úsilím nějak „prodat“ upocenou slátaninu svého grafomanského guru veřejnosti, resp. přesvědčit ji, že všechny ty i pro nezkušeného čtenáře naprosto evidentní prohřešky proti takřka všem literárním zásadám jsou v Citlivém člověku vlastně přednostmi. Jistě, v knize absentují zásady elementární logiky, ale... tím hůře pro logiku! Gigant Topolova formátu se přece nemusí řídit nějakými staromódními požadavky na srozumitelnost, které jej pouze brzdí v tvůrčím rozletu a omezují jeho fantazii. „Citlivý člověk, stejně jako jiné Topolovy knihy, vyniká strhujícím tempem, které autor udržuje i na úkor logiky děje. Může si to dovolit, protože jeho texty na logiku v podstatě rezignují. Důležité je prostředí a lidé...“ Ano, až k takovémuto kouzlu nechtěného jistý recenzent dospěl!
Román Citlivý člověk „je groteskní i meditativní, laskavý i pochmurný, nabitý ironií, smutkem i černým humorem a v souhrnu tvoří oslňující gejzír, v němž se v ďábelském rytmu střídají více či méně uvěřitelné příběhy.“ To napsal další chytrolín a já jen dodávám – přesně tak! Hlavně ať to pěkně odsejpá, ať to má tu správnou šťávu, hlavní jsou přece ďábelské grády, takže ať jde k čertu nějaká uvěřitelnost příběhu. Když se kácí prohnilý reálně-kapitalistický les, co na tom sejde, že kolem dokola létají třísky autorových plačtivých odsudků na adresu většinové společnosti, která není schopna pochopit jeho velikost a možná ani neví, že nějaký Jáchym Topol existuje. Lze se mu potom divit, že kolem sebe jako správný dřevorubec lidských duší seká hlava nehlava? Na slohové kudrlinky bude čas až potom, v lepších příštích časech, kdy i ten nejposlednější Čecháček bude vědět, že bez Evropské unie jsme ztraceni a že Zeman je vůl a Putin zločinec! A do té doby jsou potřeba na hrubý pytel všeobecného národního euroskepticismu a protiimigrantského šovinismu stejně hrubé záplaty Citlivého člověka a podobných uvědoměle angažovaných knih. To je jasné i dalšímu z té velké grupy osvícených recenzentů, který si ve své prostoduchosti už vůbec nebral servítky a vyžvanil pravý účel Topolova veledíla na plnou hubu: (Citlivý člověk) „tematizuje události posledních let jako ruskou okupaci Ukrajiny (sic!), zpitomělost českého národa, který si za prezidenta zvolil Miloše Zemana a důvěřuje mu, že ochrání zemi před uprchlíky, kteří v ní vůbec nejsou...“ A rázem jsme z pražské kavárny doma! Lidi jsou blbí, protože se bojí multikulturního obohacení ze strany muslimských dobrodějů a vůbec nechápou, že bát se mají někoho úplně jiného, toho, před kterým se třese Brusel a Topol, totiž zlého Putina, který zabral Ukrajinu, co nevidět zatočí i se Slovenskem a další na řadě budeme my!
Toto trapné odkopání je pochopitelně třeba co nejrychleji vyretušovat a tak nám jiný pisálek oznamuje, že podsouvat Topolovi společensko-politické ambice je v případě Citlivého člověka hodně mimo mísu: „Přestože je román Citlivý člověk plný divokých šarvátek, smrdutých bažin, nedohledných temnot, a dokonce i prezident Zeman se v něm mihne v epizodní roli, nepodsouval bych mu, že jde o nějakou obraznou a jasnozřivou analýzu současné české společnosti. Jde prostě o znamenité čtení pro lidi, co mají rádi dobře napsanou literaturu.“
Bohužel – opět totální šlápnutí vedle! „Znamenité čtení“ se nekoná ani náhodou a silně pochybuji, že se najde nějaké zaznamenáníhodné množství čtenářů, kteří v Citlivém člověku zahlédnou alespoň náznak „dobře napsané literatury“. Ostatně – podívejme se na Topolovu knížku blíže.
Jakýsi potulný vandrák se plahočí Evropou, aby nalezl spočinutí kdesi v Posázaví. Lidi, se kterými se potkává, mají hodně daleko k reálným postavám, spíše jde o podivné panoptikuózní figurky, vycucané z prstu autorovy svérázné obrazotvornosti. U celého toho spisování absentuje jakýkoli jednotící princip, všechno je to ode zdi ke zdi, když autor neví, jak dál, tak prostě a jednoduše své postavy opustí a vymyslí nové. Nakonec je jich tolik, až je to patrně trapné i Topolovi, takže se tu bramboračku snaží vylepšit dle mého názoru prvoplánově stupidními dialogy. Někdo to zajisté může vidět jinak, četl jsem dokonce názor, že Topolovy dialogy jsou neuvěřitelně propracované, někdy se v nich sice odpovídá na otázku, avšak jindy kličkuje, zdánlivě nevedou odnikud nikam, přesto dávají smysl a posouvají děj ke katarzi – která se nedostaví. A vůbec to nevadí. Topol svůj fiktivní svět chrámů, bordelů, lesních obydlí, rybářských bud, rozpadajících se kempů, opuštěných uhelných lodí a vzpomínek na minulost neustále ironizuje. Jako by se nad těmi svými figurami a figurkami občas smál, občas posupně šklebil. Ale čtenáře do něj vtáhne lasem a nepustí do poslední tečky. Jistě, je možné, že bezdomovci a feťáci zasvěceně hloubají nad pomíjivostí veškerého lidského snažení, že vedou duchaplné rozmluvy o euthanázii, o problematice stárnutí a umírání a že mohou dokonce dospět až k filosofickým výšinám životní moudrosti. Možná, že žiji v jiných Čechách, v jiném Posázaví, ale s Topolovými protagonisty jsem se opravdu nikde nesetkal.
Dodejme ještě, že Jáchym Topol hraje se čtenáři navýsost nepoctivou hru, když si ponechává otevřená zadní vrátka pokaždé, kdy by mohl být chycen za slovo a dotázán, co vlastně tím či oním konkrétně myslí – jeho kniha je především groteskou a tak se z ní, vy hnidopiši, nesnažte vytřískat víc, než v ní je! Tento úhybný manévr do nezávazné taškařice je ovšem v zásadním rozporu s tím, co jeho knize čouhá z bot natolik okatě, že se lze jen stěží zmýlit v jejím hlavním „poselství“. Topol je (což jsme asi všichni) znechucen, ba zhnusen společensko-politickým stavem země, bohužel příčinu vší mizérie vidí nikoli v selhání elit, které se poslušně sklánějí před diktátem Evropské unie, ale v malém českém člověku, který údajně nechápe, že právě EU je garantem naší svobody. V nedávném rozhovoru, který můžeme označit za jakýsi neformální doslov k jeho knize, se ostatně Topol vyznává z toho, jak se stydí za svou zemi, za všechny ty zamindrákované Zemanovy voliče – pochopitelně se již nezmíní, že se nijak nestydí žít z jejich daní...
Podle mého názoru je Topolova kniha Citlivý člověk především smutnou připomínkou toho, že od přesvědčení o vlastní výjimečnosti je mnohdy jen krůček ke směšnosti. Literární brak té nejpokleslejší úrovně je sice možno všelijakými velkohubými řečmi a marketingovými fígly nakonec přede jen dostat do povědomí určité kategorie čtenářů, resp. přesvědčit je, že král není nahý, ovšem sotva to může fungovat u českého čtenářstva jako celku. Jáchym Topol zkrátka napsal hloupou a zbytečnou knihu.

Komentáře (4)

Přidat komentář

---