Je libo citrón?

recenze

Julian Barnes je u nás známý spíše knihou Flaubertův papoušek, nakladatelství Plus nám však prostřednictvím své Pestré řady ukazuje, že tento autor je i velmi zdatným povídkářem.

Stolek s citróny je soubor jedenácti povídek, které mají všechny společného jmenovatele – stáří. I přesto dokážou být příběhy zcela jiné a originální. Každý nestárneme stejně, každý máme jinou motivaci, proč na světě zůstat co nejdéle. A každý jsme prožili jiný život. A několik povedených variací nám pan Barnes namíchal v této knize.

Přestože jsem knihomol každým coulem a nemám problém přelouskat knihu prakticky na jeden zátah, u Stolku s citróny mi to nešlo. Nebylo to tím, že by mě kniha nudila, to rozhodně ne! Jenže tyhle povídky se nedají jen tak přečíst ve zběsilém sledu jedna za druhou. Po každé jedné z nich jsem si musela dát pauzu, abych dostatečně vychutnala dozvuky právě přečteného.

Autor ve svém díle neřeší žádné dechberoucí osudové okamžiky, nebude se vám snažit akcí vyrazit tep do život ohrožujících výšin, ani vám nebude přehnaně přetěžovat mozek hlubokými filosofickými úvahami. Čekejte spíše snadno stravitelné kousky ze života, mající ovšem osobité a ojedinělé kouzlo.

Takže co tu vlastně najdete? Nesplněné sny, nenaplněné touhy, urputnou snahu žít, jen abyste přežili všechny ostatní, averzi k holičům, vitální a bystrou mysl ve stárnoucím těle. A za tím vším, hluboko ve stínu, čeká smrt. Koneckonců, smrt je jedinou jistotou v našem životě.

Pokud hledáte něco, čím byste rádi zaměstnali vaši mysl po úmorném dni, račte si nabídnout ze Stolku jeden citrón. Třeba si pak uvědomíte, že život uteče rychle jako voda v dravé řece. I když si myslíme, že máme na vše moře času, najednou zjistíme, že se to moře ztratilo z dohledu a nám zůstal jen písek pod nohama, prázdné ruce a hromada „kdyby“. Neztrácejme čas přehnaným sněním, žijme svůj život. A když už nás dožene stáří, ani to ještě není důvod umírat.

--- Chodím sám večeřet do restaurace a přemýšlím o smrtelnosti. Anebo zajdu do hotelu Kämp, Societetshuset nebo König a probírám toto téma s ostatními. Tu zvláštní věc, že Man lebt nur einmal. Přisednu si ke stolku s citróny v Kämpu. Mluvit o smrti je tu dovolené, ba dokonce povinné. Je to nanejvýš přátelské. A. se to nelíbí.

Pro Číňany je citrón symbolem smrti. Ta báseň od Anny Marie Lenngrenové – „Pohřbený s citrónem v ruce“. Přesně. A. by se to snažila zakázat, protože je to morbidní. Ale kdo už smí být morbidní, když ne mrtvola? ---

Komentáře (0)