Jana Vagnerová - Pandemie

recenze

Rusko sužuje pandemie (2013) / Hřibče

Začínající spisovatelka Jana Vagnerová se českému čtenáři poprvé představila na konci roku 2013 apokalyptickým thrillerem Pandemie, který vydalo nakladatelství Knižní klub. I když se autorka narodila a vyrostla v Moskvě, kde i vystudovala moskevskou univerzitu v oboru management, tak její kořeny sahají až do České republiky, odkud pochází její matka. V Janině tvorbě se však tento fakt absolutně nijak neodráží, po celou dobu příběhu je věrná své ruské domovině.

Děj románu začíná stručnou informací, že Anina matka zemřela v úterý sedmnáctého listopadu. Autorka čtenáři neprozradí rok, ale postupem čtení si lze domyslet, že se příběh odehrává přibližně v současnosti. Rok sem, rok tam, to není až tak podstatné.

Hlavní postavou románu je tedy Aňa, mladá žena, jejímž prostřednictvím je čtenáři sdělován celý příběh. Aňa žije pár desítek kilometrů za Moskvou s manželem Serjožou a synem Miškou. Do jejich vcelku poklidného života však začnou postupně pronikat informace o šířícím se chřipkovém viru, který má však vláda, samozřejmě, pod kontrolou. Nejdříve vir vypadá celkem neškodně, lék na něj sice zatím není, ale nalezení vakcíny je jen otázkou času. Jenže po pár dnech je Moskva nucena vyhlásit karanténu, město je obklíčeno vojáky a není šance, jak se dostat ven nebo i dovnitř. Nikdo z Aniných blízkých neví, co dělat a jak se k celé situaci postavit, proto všichni čekají a doufají, že se to celé nějak vyřeší samo.

Jejich bezradnost však vyřeší Serjožův otec, který je bez ohlášení navštíví. Sdělí jim, že vzhledem k situaci od nich čekal větší duchapřítomnost a pokud se podle svých propočtů nemýlí, zbývá jim maximálně tak týden času, než se ti, kdo jsou ve městě, budou chtít probojovat ven.

Teprve až jim otec sdělí tuto nepříliš růžovou vizi budoucnosti, dojde jim, jak krutě zaspali a společně i se svými sousedy začnou plánovat odjezd. Cíl je jasný, je jím zamrzlé jezero poblíž finských hranic, které je dostatečně daleko od lidských obydlí. Větší akumulace lidských obydlí totiž představuje i větší šanci nakazit se virem, a to samozřejmě nikdo z hrdinů nechce.

Záhy však všichni zjistí, že smrtící vir není jediným protivníkem, který jim stojí v cestě k jejich vytouženému jezeru. Kromě zlosynů, kteří se rozhodli využít vzniklé situace k osobnímu prospěchu, se musí utkat také s přírodními živly, nedostatkem zásob a především sami se svými vnitřními démony, strachem a beznadějí.

Jana Vagnerová umožňuje čtenáři skrze Aňu proniknout do děje a pocítit tak strach z viru a všudypřítomný chlad téměř až na vlastní kůži. Aňa je silná, i když poměrně citlivá, bytost, která se velmi těžko smiřuje s tím, co je postihlo. Nejen, že musí snášet přítomnost Serjožovy exmanželky Iry, která vůči Aně nechová nijak vřelé city, zároveň je však nucena cestovat ve společnosti lidí, kteří jsou sice její známí, ale nejsou jí nikterak sympatičtí. Celá výprava se potýká s absolutním nedostatkem soukromí, což je pro Aňu jako introverta hotové peklo, proto je vždy ráda alespoň za pár krátkých chvil, kdy může být jen sama se sebou a vykouřit si v poklidu cigaretu.

Autorka má velmi barvitý jazyk se smyslem pro detaily. Je úžasné, jak bohatě dokázala popsat děj, jehož hlavním tématem bylo přemístění se z bodu A do bodu B a kolik do této linky dokázala přimíchat překážek a vypjatých situací.

Pandemie pro čtenáře tohoto žánru bude představovat příjemnou změnu, oproti záplavě apokalyptických thrillerů z Ameriky, kterými jsme zvláště v poslední době zahlcováni. Během čtení jistě oceníte, že děj působí alespoň trošku uvěřitelně a že hlavní hrdinové jsou jen obyčejní lidé, kteří jsou vystaveni situacím, ve kterých si občas prostě opravdu neví rady a jejichž jediným cílem je nehrát si na hrdiny, ale hlavně přežít.

Pokud si Pandemii přečtete, tak si jistě všimnete, že autorka nechala konec otevřený. Je to záměrně, neboť si tak přichystala půdu pro pokračování příběhu. Jestliže vám zvědavost nedá spát, můžete si anotaci přečíst na jejím webu http://define-violence.livejournal.com/.

Ukázka:

Ira si nás – pěkně pomalu jednoho po druhém – prohlédla a založila si ruce na hrudi.
„Inkubační doba“, vyslovovala úmyslně zřetelně, „trvá od několika hodin do několika dní. U různých lidí se liší, ale každopádně je atak choroby velmi rychlý. Všechno začíná pocitem mrazení jako u obyčejného nachlazení, bolest hlavy a kloubů, ale pořád se vám zdá, že to jakžtakž ujde – můžete chodit, mluvit, řídit auto. Avšak přitom už roznášíte nákazu mezi lidmi, ke kterým se přiblížíte; nenakazíte sice všechny, ale mnohé. A jakmile propukne teplota, nedokážete už ani chodit…“
„To stačí,“ hlesla jsem. Serjoža se ohlédl.
„… budete ležet, pořine se z vás pot, jeden začne blouznit, jiného zachvátí křeče a dalším je nevolno, ale po celou dobu zůstávají při vědomí; může to trvat i několik následujících dnů,“ pokračovala, aniž by mi věnovala pozornost. „Nakonec se objeví taková zvláštní krvavá pěna, což znamená…“
„To stačí!“ křikla jsem na ni znovu, otočila se a odběhla k vitaře. Až tam, v autě, kde mi Ira nemohla vidět do obličeje, jsem se rozplakala, maminka, moje maminka, několik dní – a my jsme seděli v blahobytném pohodlíčku –, několik dní… Několik – dní.

Komentáře (4)

Přidat komentář

---