Islandský autor ve světě za zrcadlem...

recenze

Tato kniha mě vzdáleně upoměla na Maxe Blechera a jeho Příhody z bezprostředního neskutečna. Nikoli tedy obsahem, ale stylem psaní. Miniaturní povídky islandského spisovatele Gyrđira Elíassona jsou totiž literaturou, v níž popisnost přenechává místo duchovní reflexi a vnější dějovost, jakkoli formálně přítomná, je jakýmsi pomocným nástrojem či předstupněm ke spočinutí u „děje“ vnitřního, který, při vší zdánlivé statičnosti je nabit napětím a oscilací kolem myšlenek vpravdě metafyzických. Jinak řečeno – jde o literaturu, jejíž pochopení vyžaduje jinou, mnohem aktivnější účast čtenáře, který (dle intenzity vnitřního vnímání, jíž je schopen) se stává do jisté míry autorovým spolutvůrcem, minimálně tedy v tom smyslu, jak chápe jeho sdělení, resp. nakolik se dokáže přiblížit jeho pohledu, vidícímu za „zrcadlo“ empirie.
To je též důvod toho, proč jsou reakce na tuto knihu tak diametrálně odlišné. Čtenáři, nadaní schopností imaginace, abstrakce a duchovního nazírání jsou nadšeni, neboť v ní nacházejí přebohatý zdroj nejrůznějších asociací, zatímco ti, kdo jsou uvyklí "klasickému", dějově popisnému stylu psaní knize moc nerozumí, protože mají dojem, že se v ní „nic neděje“. Pokud půjdeme v rozboru knihy islandského autora ještě dál, možná zjistíme, že víc než o povídky se vlastně jedná o jakési básně v próze, do jisté míry připomínající elegickou formu.
Gyrđir Elíasson je v každém případě nadán mistrným postřehem, ať už se jedná o přírodní nebo „civilizační“ témata. Tyto vnější vjemy pak stejně brilantně přetransformovává do závažných sdělení o „jiném“ světě. Jeho schopnost vhledu pod povrch smyslových jevů a zachycení „kantovských“ věcí o sobě, resp. duchovního pozadí skutečnosti je obdivuhodná. Kniha má to zvláštní kouzlo, že na nás působí uklidňujícím dojmem, současně nás však burcuje k jemnějšímu, resp. ostřejšímu vnímání toho, co se děje kolem nás i v nás samotných, takže opravdu pozorný čtenář občas pocítí i nedefinovatelný, ovšem zcela konkrétní dotek jakési čisté, prapůvodní citovosti. Krátké, skicovité náčrty povídek poskytují jejich autorovi právě k takovýmto sdělením ideální prostor.
Jediné, co jsem vnímal poněkud rušivě, bylo slohové zaškobrtnutí v překladu, které jsem tu a tam zaznamenal. Jinak ovšem výborná, obohacující kniha!

Komentáře (0)