I pouhá věta může zmařit lidský život

recenze

Pokání (2008) / Thanyss

„Já ho viděla.“ Tři slova, která mohou naprosto a fatálně změnit osud člověka. Krátká věta s obrovským významem. Spojení slov, jež teprve třináctiletá Briony použije ke spáchání svého zločinu a za něž bude poté celý svůj život činit pokání.

Vracíme se zpět v čase, konkrétně do roku 1935 v Anglii. Hitler začíná pomalu vystrkovat růžky, ale na Britském ostrově ho zatím nikdo moc vážně nebere. V rodině Tallisových se všichni chystají na příjezd milovaného bratra Leona. Malá Briony, která v sobě postupně objevuje tvůrčího ducha, chystá pro svého staršího sourozence spolu s příbuznými ze severu, starší Lolou a malými dvojčaty Pierotem a Jacksonem, divadelní představení. Kdo by v tuto chvíli mohl tušit, že řetězec událostí, započnutý neuskutečněným divadlem, povede ke zmaření dvou mladých lidských životů.
Malá Briony totiž žije ve vlastním světě. Spolu se svou nesmírně vyvinutou fantazií, hledá příběhy všude, kam se podívá. A pokud něco neodpovídá scénáři, nevadí. Okolnosti se přece dají přizpůsobit.

První část Pokání je nádherně popsaný sled několika drobných událostí, jejichž řetězením se postupně blížíme k nečekanému závěru jednoho krásného letního dne. Ať už se jedná o scénu u fontány, kde Briony zpovzdálí sleduje svou sestru Cecílii, jak se téměř nahá noří do vody v nádrži, přičemž je sledována přítelem z dětství Robbiem Turnerem nebo o událost v knihovně, kde mladá spisovatelka opět spatří tyto dva aktéry pospolu. Briony už vymýšlí svůj příběh, nevidí v Cecilii a Robbiem zamilovaný pár, jejím dramatickým představám vyhovuje lépe maniak a nebohá oběť.
Pro Briony je tedy naprosto jasné, koho označit za viníka zločinu na její zneužité sestřenici Lole. I když útočníka ve tmě zřetelně neviděla, přesto vše zapadá na své místo v jejím příběhu. Byl to maniak. Maniak Robbie. „Já ho viděla.“ A osudy jsou zpečetěny.

Co bych ještě ráda vyzdvihla v první části knihy, je naprosto dokonalý popis Emily trpící migrénami, její způsob vnímání okolního světa, když je nucena stáhnout se do temného světa ložnice a čekat, až to dravé zvíře v její hlavě opět usne. Spolu s popisy krajiny, zvuků, drobných předmětů a spousty dalšího, tak autor posunuje své vyprávění na vyšší úroveň.

„Počkám na tebe. Vrať se.“
Ve druhé části je konec veškeré idylce, píše se rok 1940 a druhá světová válka je v plném proudu. Robbie Turner se snaží přežít ústup přes Francii ke Kanálu a celou dobu myslí jen na svou Cee, která na něj čeká doma. McEwan opět pomocí drobností dokazuje své vypravěčské umění a vtahuje vás více a více do děje. Po spatření chlapecké nohy v koruně stromu vám bude běhat mráz po zádech, při náletu štuk na kolonu uprchlíků si budete chtít zacpat uši před tím ďábelským zvukem, budete proklínat královské letectvo, že nestřeží vzdušný prostor. Budete se cítit zmatení, opuštění, vyděšení. Celou dobu budete povzbuzovat desátníka Turnera, aby šel dál, protože každým krokem je blíže ke své životní lásce. Dostane se zpět do Anglie a sevře milovanou Cee v náručí?

„Nečekám, že mi odpustíš.“
Robbieho opouštíme na pláži, kde spolu s dalšími čeká na záchranné čluny a vracíme se zpět k Briony. Ve svých osmnácti letech si již plně uvědomuje, jaké nenapravitelné věci se dopustila svou neuváženou větou, na níž ovšem tehdy tak sveřepě trvala. Čas nejde vrátit, dá se tedy alespoň odčinit to, co tehdy spáchala? Vzdala se studií na univerzitě, nastoupila jako zdravotní sestra a hrůzy války se k ní tak dostávají skrze zraněné a umírající vojáky. Je někde mezi nimi i Robbie? Najde Briony odvahu odvolat svou tehdejší výpověď? Dokáže vrátit štěstí a život dvěma lidským bytostem? A může být spisovatel bůh?

Pokání je neuvěřitelně silný emotivní příběh, kde pouhá věta dokáže otočit tok událostí. Je to studnice, ve které můžeme spatřit odrazy různých životů. Tleskám za dokonalou kresbu postav, máte pocit, že skutečně žijí a stačí jen natáhnout ruku a dotknout se jich. Je to příběh o síle lidské fantazie, o důvodu k žití, o rozhodnutích a snaze o jejich nápravu. Toto je příběh Brionina pokání a já se přiznávám, že mě dojal do hloubi duše.

---Co ale v těchto dnech znamená vina? Bylo to laciné. Každý se něčím provinil a všichni byli nevinní. Nikdo nemůže být obrozen pouhou změnou výpovědi, neboť není dost dost lidí, dost papíru a per, dost trpělivosti a klidu, aby se zapsaly výpovědi všech svědků a shromáždila fakta. I svědkové se provinili.---

Komentáře (3)

Přidat komentář

---