Geny jsou sfině :)

recenze

Autor: C. D. Payne
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: JOTA
Počet stran: 326
Originální název: Revolt at the Beach
Překlad: Funioková

Nickie Davidson si žil svůj obyčejný poklidný život v zapadlém koutě Indiany. A nejspíš by se na tom nic nezměnilo nebýt objevu krevních skupin. Jeho (evidentně ne tak docela vlastní) otec totiž na internetu zjistil, že jeho krevní skupina + krevní skupina jeho manželky dohromady v žádném případě nedávají malého Nickieho. Následuje drsný rozchod, po kterém posadí máma Nicka do auta a frčí s ním směr Las Vegas, kde hodlá obnovit kariéru tanečnice nahoře bez. Svého synka ovšem vysadí v zanedbané čtvrti na okraji Los Angeles před domem obývaným výrazně větším množstvím švábů než lidí. Dveře bytu 22B mu otevře mrzoutský ošuntělý chlápek. A k Nickovu zděšení se z tohohle údajně „nejlepšího žongléra za posledních pět set let“ vyklube jeho pravý otec. Už je to tak, není žádný Davidson, ale Twisp. Nick Twisp.

„Google mi pokurvil život.“

Boží. Jakože maximálně. Slyšela jsem o tom. Četla jsem o tom. Viděla jsem lidi číst to. A nemůžu uvěřit, že mi trvalo neuvěřitelně dlouho po sérii Mládí v hajzlu sáhnout. Výborný příběh, humor, postavy a prostředí. Náramně jsem se u příběhu bavila. Klobouk dolů za překlad, protože chvílemi jsem koukala, chvílemi jsem umírala smíchy a hlavně mě ten jazyk absolutně bavil. Jen na mě bylo ze začátku přepostavováno, ale co taky čekat, když sáhnu napoprvé po něčem, co už mělo sedm předchozích dílů. Nicméně knížka je skvělá a já jsem důkaz, že klidně můžete začít osmým dílem jen proto, abyste na konci prahli po díle devátém a z dlouhé chvíle se tedy vrátili k prvnímu a přečetli to vše znovu.

Mládí imrvére v hajzlu mi ukázala několik věcí. 1) Nikdy, opravdu nikdy nenechávat nikoho samotného u sebe doma. 2) Prachy jsou mocná inspirace. 3) Geny jsou sfině…důležitý sfině. 4) Herci jedí samé dobroty… Malá rada – mějte předzásobenou ledničku. Já jsem se během četby pořádně zprasila, protože jsem zakusovala páté přes deváté.

Okolo 90. stránky mi bylo Nicka hrozně, hrozně líto. V určitých pasážích docela prekérka. Ale stejně jsem se musela smát…moc a moc smát. Škodolibě. Ach Nickie, Nickie, Nickie D.

„Tohle ovšem vysvětluje moji poruchu růstu. Tendle chlápek nemoh měřit víc jak nějakej metr sto šedesát vosum. Ještě zlověstnější ovšem bylo, že jeho vlasová linie už odpochodovala o pěknejch pár cenťáků do týla.“

Mladý Nick je pěkný prevít. Ale umí v tom chodit, to se musí nechat. Kal…tak ta je maximální. Až mi vstávaly vlasy hrůzou. Moc se tedy na dceřinu pubertu netěším…a to ještě ani neumí chodit. Říkejte si, co chcete, ale miluju Harveyho. Jeho luxusní bitky s Nickem ve mně vyvolávaly záchvaty smíchu a v mysli jsem měla obraz těch dvou krabů na trubce v Hledá se Nemo: „Hele“ „Hele, hele.“

Knihu doporučuji všem. Mladým, o kterých je. Starším, kteří ví, o čem je. Těm, co se rádi od srdce zasmějí i milovníkům dobrých příběhů a hlavně Nicka Twispa.

Děkuji Nakladatelství JOTA za poskytnutí recenzní kopie.

Díky,
Channach

Komentáře (0)