Co je nového za hřbitovní zdí?

recenze

Když jsem v prosinci dočetla Vysmátou kozu aneb Přízrak krásné modelky, věděla jsem, že její volné pokračování si nenechám ujít. Hlavně proto, abych se dozvěděla nějaké novinky o svých oblíbencích z předchozí knihy. Bylo třeba jen počkat na to, až nastane ten správný čas na její čtení. Jsem ráda, že jsem si dala mezi oběma příběhy odstup, protože Vysmátou krajtu jsem si díky tomu více užila.

U recenze na předchozí autorčinu knihu jsem napsala už dost o své averzi na její obálku. I v případě Vysmáté krajty jsem musela použít látkový obal. Sice chápu, že autor obálky chtěl, aby se obě nesly ve stejném duchu (přece jen se jedná o dva volně navazující příběhy), ale na mě působí dost lacině. Z toho důvodu opět musím ubrat na hodnocení.

Naštěstí to ale není jen o obálce (ačkoliv ta u mě samotné při výběru knihy hraje velkou roli), ale hlavně o samotném obsahu. Kdybych měla obě dvě knihy porovnat, Vysmátá krajta se mi líbila více než Vysmátá koza. To, co se mi v případě první knihy (za kterou autorka v roce 2015 získala cenu Miloslava Švandrlíka) zdálo absurdní, jsem si zde doslova užívala. Tuto knihu jsem mimochodem zvládla přečíst během jednoho večera, zatímco s předchozí jsem trávila večerů více.

Mluvící koza, krajta, věci, které bych ani ve svém nejdivočejším snu nečekala – to vše odehrávající se za hřbitovní zdí, po tom všem se mi v pauze mezi oběma příběhy stýskalo, ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat. V předchozí knize se mi některé humorné okamžiky zdály jako tlačení na pilu, zde je vidět, že autorka nechala věci vyplynout a humor následně dorazil. Což se mi líbilo mnohem více a daleko častěji u mě tyto situace vyvolaly upřímný smích.

Podle názvu bych řekla, že se příběh bude zaměřovat především na postavu pana generálního. Není tomu tak, prostor je věnován všem postavám, se kterými jsem se již setkala ve Vysmáté koze. To mi přišlo celkem fér, ačkoliv mě osobně nejvíce zajímal osud přízraku bývalé modelky Laury. Té na konci první knihy začalo svítat na lepší časy. Doufala jsem v nějaký happy end, ten se bohužel nekonal… Má vůbec Laura nějakou šanci na normální život po boku svého Radima?

Mimo známé postavy jsem se na jednom pražském hřbitově seznámila i s nově příchozími (ne jen mrtvými). Z těch mrtvých mě nejvíce zaujala postava slečny Mili, které je kolem devadesáti let a která se během dne může vtělit do jakékoliv věci. Díky jejímu převtělování jsem se od srdce bavila. Z těch, kteří jsou stále ještě mezi živými, se mi zalíbil charakter bývalého tatéra, kterého od fochu vyhodili kvůli jeho klepajícím se rukám. Naštěstí pro něj se ale vše v dobré obrátí, protože se stane dobrým přítelem pana generálního, který se rozhodne podat mu pomocnou ruku a dostat ho ode dna.

Jak je známo, naděje umírá poslední a třeba se v budoucnu dočkáme i nějakého dalšího pokračování. To by rozhodně nebylo od věci, protože by snad konečně došlo k nějakému konečnému rozuzlení a třeba i ke šťastnému konci. Líbilo by se mi i potkat některé z postav potkat na jiném místě než na hřbitově. A co si budu nalhávat, bude mi teď po všech postavách, přízracích a celé té srandě na hřbitově, smutno.

Komentáře (0)