Cestou osudu a náhody: Návrat s podkovou

recenze

Cestou osudu a náhody: Návrat s podkovou (2012) / kniharv
Cestou osudu a náhody: Návrat s podkovou

V létě 2012 vyšel druhý díl cestopisu Romana Vehovského,

který přináší zážitky z druhé části sedmiletého putování po střední a jižní

Asii, Austrálii a Novém Zélandu. Můžeme potvrdit, že kniha je důstojným

pokračováním prvního dílu.



Jenom pro připomenutí. První díl vyšel v roce 2010 a v naší

recenzi  (Svět outdooru)

jsme ho chrakterizovali jako netradiční cestopis s prvky spisovatelského

impresionismu, jako mozaiku samostatných jasných barevných zážitků. Romanův

způsob cestování autostopem je hodně specifický a specifické jsou tím pádem i

zážitky. Navíc jde o cestu, která trvala neuvěřitelných sedm let. To vše činilo

z prvního dílu hodně neobvyklou knihu.



Ve své druhé části vede cesta osudu a náhody po Austrálii,

Novém Zélandu, Nové Kaledonii, Japonsku, Thajsku (včetně několika blízkých

ostrovů), Indii (i s dalšími státy v okolí) a přes Pákistán, Irán a Turecko zpět

domů. Druhý díl zaznamenal několik grafických a tiskařských změn, které mu

určitě prospěly. Podíl fotografií se zvýšil (nikoliv na úkor textu, druhý díl je

také rozsáhlejší a má o 40 stran víc než díl první), grafické zpracování je

výraznější a díky popiskům jsou fotky také sdílnější. Už v první recenzi jsme

psali, že fotografie převyšují běžnou cestopisnou úroveň. To platí i pro díl

druhý, fotky jsou navíc zručnější nejen díky novému digitálnímu fotoaparátu.

Zpočátku autor hledal co nejlepší záběry pro dokumentaci své cesty. Postupem

času jakoby i ve fotkách rozpoznal možnost komunikace nejen s lidmi, ale i

s horou či pěkným místem. A snažil se mermomocí ten vztah zachytit.



Co zůstává i v druhém dílu hlavní devizou, je autorova

schopnost komunikace s lidmi. Dar komunikace je velké bohatství, se kterým Roman

Vehovský zachází se sympatickou noblesou a řada náhodných známostí se nakonec

mění v dlouhodobá přátelství (včetně dojímavého příběhu závěrečného dopisu).

Čtenář na schopnosti autora vstupovat do životů profituje, v knize jsou stovky

setkání od zajímavých detailů života obyčejných lidí až po velká přátelství.



Ačkoliv styl psaní je stále „impresionisticky“ útržkovitý,

přece jen se čtenář lépe orientuje a zážitky lépe vstřebává. Autor pokročil a

jeho psaní je zručnější. Jestliže první díl skládal zážitky vedle sebe bez

propojovacích souvislostí a na čtenáři bylo, aby si výsledný obrázek složil sám,

druhý díl je o něco přátelštější. Místo hledání nitky spojující střípky příběhu

může čtenář věnovat více času kochání. A také se potěšit, jak si poutník může

v pohodě porozumět s geograficky vzdálenými domorodci, i když znají třeba jen

pár slov ve stejném jazyce.  Z hlediska outdoorového vybavení a cestovatelských

zkušeností se v textu na různých místech dozvíme o možnosti hygieny na cestách

(str. 61) o poučném japonském třídění odpadků (32), o způsobu ochrany batohu

v noci (188), o získávání pákistánského víza v Indii (181), popis vybavení

maorského domu (27) nebo neuvěřitelný zážitek s indickým poste restante (182).



Ještě se musím vrátit ke zvolenému způsobu cestování. Autor

si stanovil neobvyklá pravidla. Přijatelnou formou cestování byl pouze autostop

a jako nocleh žádné hotely, hostely, ubytovny, kempy a dokonce ani stan. Spal

buď pod širákem nebo na pozvání u místních lidí. Vyrazit bez stanu, s minimální

výbavou a s odhodláním vyspat se v neznámém prostředí jen tak pod širákem, to

vyžaduje samozřejmě odvahu a kuráž. Přesto v průběhu čtení ve vás převládne

dojem, že právě tento moment umožňuje ty největší zážitky a dojmy z mnoha a

mnoha setkání – že odemyká dveře mezi návštěvníkem a tuzemcem.



Kouzlo autostopu skryl autor v kratičkém vyznání při stopu

v Indii, které plně pochopí pouze ten, kdo zažil stopování naslepo. Kdo někdy

nastoupil do auta s cílem jet kamkoliv, kam ho kola povedou. „Kam máš

namířeno?“ zeptal se řidič velbloudího povozu. „Přesně tam, kam ty,“ odpovídám.

„Tak to budeme mít dlouhou společnou cestu, naskoč si!“… Za chvíli byl před námi

už jen písečný horizont. Znovu jsem pociťoval tu těžko popsatelnou radost.

Radost z cesty, která po cestě nevede. Z cesty, o níž s v průvodcích nepíše a

jaká se naplánovat nedá. Z cesty, která za sebou nechává v písku otisky

velbloudích stop, jež pomalu zahlazuje vánek…




I čtenář, který nikdy nestopoval, záhy pozná, jak

pozoruhodné je cestování autostopem. Má samozřejmě řadu vážných úskalí (i na ně

v knize dojde), ale kdo je akceptuje, je bohatě odměněn. Nejde jen o

autostopařské lahůdky typu námořního jachtařského stopu v Thajsku, stop

s kolonou návěsů s důlními kolosy v Austrálii nebo autostop s vojenským

doprovodem v Iránu. Z vlastní zkušenosti vím, jaký je stop úžasný prostředek pro

navázání komunikace, pro nevšední zážitky a pro poznání míst nedotčených

turistickým průmyslem. V tomto případě musím za prvé smeknout vlastní (už

zaprášený) autostopařský klobouk v obdivu nad tím, jak dokáže autor proniknout

k místním lidem a přitom situaci nezneužívá ani není asertivně neodbytný. A za

druhé doporučit všem, které lákají nebo kdysi lákaly daleké toulky podobného

ražení, aby si knihu Romana Vehovského přečetli.





© Svět outdooru, říjen 2012, text Jiří Červinka, foto Roman Vehovský

Komentáře (0)