Boží prst na spoušti existence

recenze

Hmyz (2015) / herdekfilek

Mucholapky, plácačky na mouchy, elektrická odbouchávadla hmyzu, různé plynové komory na hmyz ve spreji, pantofel. Přinejhorším kvílivý řev a balistické útoky tvrdými předměty na vzdálenost několika metrů. Takový je většinou vztah člověka a hmyzu. Nepočítaje v to motýly (ti jsou tak roztomilí) a včely (ty jsou tak užitečné). Na zbytek reagujeme zpravidla jen verbální nebo neverbální agresí. K naší škodě.

Takto nastavený vztah je svým způsobem pochopitelný. V duchu, někde za zákmitem vědomí, tušíme, že právě taková hemživost se bude ráchat v našich ostatcích, až tady tu habaďúru s předstíraným důstojenstvím žití vzdáme a prostě umřeme. V hrobě už ten pantofel k boží odplatě nezvedneme, tady, v květenství života, ještě jo. Hmyz je vlastně forma něčeho dalšího, co nás má trápit myšlenkami na smrt.

No dobře, ne každý zástupce hmyzu by jančil nadšením, kdybychom mu předložili k snědku vlastní organismus. Ale v rámci myšlenky je to sice kulhavé, ale použitelné, tak co.

Takže stvořitel a hmyz. Gejzír nepřekonatelné fantasie vykloubené z pantů úzkoprsosti. Hmyz jako mistrovské plátno stvořitele. Ta kromobyčejně neobyčejná možnost života a jeho roztodivných forem. Ta škála tvarů, barev, funkcí, přídavných zařízení jako tykadel, kusadel, škrtidel a reflexních vestiček, které prostě u daleko nudnějších savců nebo ryb neuvidíte.

Zvykli jsme si na tu hemživou různorodost natolik, až se nám stala všední. Nějak se nedokážeme zalknout úžasem nad pohybem a životem a bytím něčeho natolik malého, záludného a tajemného, jako je hmyz. Hmyz jako celek. Svou dětskou (pro většinu dětinskou) lásku k něčemu novému a nevídanému, řešíme skutečně jen tím pantoflem a slovem – fuj. Jak troufalé, říct o něčem živém – fuj.

Hele, strejda Jarda – fuj, dej sem pantofel.

Nový průvodce přírodou. Hmyz. Atlas, který vám ukáže, co je zač kdejaký brouk, který se vám prohnal kolem boty. Řekne vám o výskytu, o rozmnožování, o způsobu života, prozradí vám zajímavosti. Na krásných fotografiích vám dá poznat. Šikovné a osvědčené barevné členění podle řádů hmyzu zase dokáže z chaosu vytvořit pořádek. Velmi šikovný malý průvodce nemůže obsáhnout všechen hmyz světa. Nedokáže obsáhnout ani všechny druhy hmyzu našeho státu. Kdyby ano, musel by mít několikanásobnou velikost i šířku. Přesto je to průvodce, který vám ukáže ty nejzastoupenější druhy hmyzu, na který můžete narazit. Atlas hmyzu, který je velmi prozíravě ošacen do nepromokavého obalu, protože zkoumat hmyz, ten se může jen v přírodě, ne před televizí při reklamní pauze mezi dvěma pořady.

A k tomu ta krásná, krásná čeština, která dokáže dát všem těm roztodivným tvorům přiléhavá jména. Ne jako chuděry Angličani, kteří zviřátka musí z větší části nazývat po latinsku. Jak k takovému zviřátku pak mohou získat vztah? Takový žluťásek čičorečkový. Vidíte za tím názvem nepatrného motýlka? Jasně že ho tam vidíte. A co vidíte pod názvem Colias hyale? Hovno. Tak to řeknu. A tak na tom jsou chuděry Angličani. Pod nánosem latiny nevidí tu krásu hmyzu, přírody, tu krásu stvoření. A přitom stačí tak málo. Jako Adam v ráji, všemu dát to správné jméno.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---