Bez šance

recenze

Záměrně jsem článek nadepsala jménem jiné knihy, názvem velmi povedené dystopie pro náctileté, která pobláznila své čtenáře a pak upadla do zapomnění.

Při čtení tohoto příběhu ze současnosti a pro vyspělejší čtenáře jsem se neubránila srovnání. I hrdinové tohoto smutného vyprávění se ocitli v situaci, v jaké nikdy neměli být a rozhodují o věcech, jaké nechtějí znát.

Jejich naděje na správné rozhodnutí neexistuje. Jsou bez šance.

Jako Kate, porcelánová panenka příběhu s agresivní leukémií. O nemoc nikdy nestála a o pozornost věčného pacienta už vůbec.

Jako Jesse, zdravý mladý muž s duší rozbitou na střepy. Přál si jen normální dětství. V troskách svých vzpomínek jen těžko hledá pevný pilíř opory. Nenávidí všechny, nejvíce sebe.

A hlavně jako Anna. Protože děti by neměly být počaty jako zásobárna možností léčby svých starších sourozenců. Děti by neměly být voděny do nemocnice v plném zdraví, napumpovány anestetikem a napíchávány jehlami.

Jenže jejich rodiče měli jen málo možností, jak běh společného osudu vést jinak. Nebyli nikdy superhrdiny. Jsou hlavně lidmi. S právem moci se rozhodnout i špatně.

A to nejen ve svých životech.

Dlouhý běh rodinného maratonu za uzdravením prostřední Kate je náhle utnut Anniným šokujícím rozhodnutím. Podá žalobu na své rodiče.

Už nebude dále dárcem bez možnosti odporu. Už nikdy nedá své sestře kus svého těla jako vykoupení na dalších několik let do návratu nemoci, kdy si lékaři vezmou další kousek.

Musí to skončit. Ale pro její rodinu tím začne něco jiného.

Pomalý proces poznávání. A konec ke kterému spějí, se nelíbí nikomu z nich.

Příběh Anny, Kate, Jessieho, Sary, Briana a dalších z jejich okolí je výjimečný svým pojetím i tématem. Snadno se necháte strhnout do pocitu, že čtete záznam něčího života, než si s trhnutím uvědomíte, že je to jen smyšlený příběh a načež s uzarděním přiznáte, že rodiny s nevyléčitelně nemocnými dětmi existují a každý den vznikají a bolest rodičů u postele s jejich umírajícím dítětem není jen fikce.

Je to ošklivá realita. V knize ji ze svého pohledu předkládá každý člen rodiny Fiztgeraldovy a dvě snad vedlejší postavy, snad také hlavní aktéři.

Styl vyprávění je podobný jako v nyní velice populární Sůl moře, kdy je stejná situace vykreslena různými postavami. Každý chvilkový vypravěč situaci podbarví svými vzpomínkami, aktuální náladou a city.

Knihu bych přirovnala k dobré karamele, jakou zhltnete s chutí, ale po chvilce vám v ústech zůstane kyselá pachuť.

Je to tím, jak blízko reality se příběh rodiny Fiztgeraldovy pohybuje, je to tím, jak moc jim přejete šťastný konec. Aby se všechno vyřešilo a měli konečně klid.

Jenže takto to nefunguje. Naděje je velice často tím posledním co zbývá. A to je žalostně málo. Málo jako šťastných konců.

Je to bez šance.

Komentáře (0)