Ami - toho musíte znát

recenze

A pokud Amio a Pedrita poznáte, věřte, že vám utkvějí v paměti a především v srdci napořád. Nebo na několik dlouhých let. Je to opravdu jedna z knih, která má potenciál nesmrtelnosti stejně jako Malý princ. Jako jsem psala v článku o druhém dílu Ami se vrací, je i tato první kniha o moudrosti, která je předávána laskavým, ale zároveň důrazným způsobem.

Pedrito sedí jednoho dne při západu slunce na pláži, když tu se v moři před ním zjeví kosmická loď a seznamuje se s bělovlasým Amim. Často jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych to samé zažila. Kdybych byla dítě a měla možnost vstřebat veškerou moudrost lidstva s takovým průvodcem.
Autor umí na celý příběh nahlížet očima dítěte a tak mu kladete otázky, které můžete vnímat jako naivní... ale také zcela logické, protože právě tak jako Pedro, jsme kdysi přemýšleli všichni.
Chápání lásky, dobra, duchovní hierarchie očima dítěte je samo o sobě zajímavé.

A SPOUSTA UKÁZEK CHYTNE ZA SRDCE...

Ukázka:
Nikde nebylo vidět žádné město.
„Na Ofiru ani v jiných vyspělých světech neexistují velká města. To jsou prehistorické formy soužití,“ řekl Ami.
„Proč?“
„Mají mnoho nedostatků, z nichž jeden je, že příliš mnoho lidí na jednom místě vyvolává nerovnováhu, která ovlivňuje jak je samotné, tak i celou planetu.“
„Planetu?“
„Planety jsou živé bytosti s různým stupněm vývoje. Pouze život vytváří život, proto je všechno svým způsobem živé. Vše je na všem vzájemně závislé, všechno je propojené. To, co se stane planetě Zemi, ovlivňuje lidi, kteří na ni žijí, a naopak.“
„Proč příliš mnoho lidí na jednom místě vyvolává nerovnováhu?“
„Protože jsou na přelidněných místech nespokojeni. A Země to vnímá. Lidé potřebují prostor, stromy, květiny, vodu, vzduch.“
„I vyspělí lidé?“ zeptal jsem se zmateně, protože Ami vlastně naznačoval, že vyspělé společnosti žijí v přírodě jako nějací sedláci. Myslel jsem si, že budoucnost bude úplně jiná – umělá města na oběžné dráze, obrovské budovy velké jako města, podzemní města s miliony obyvatel, všude kolem plast a kov jako ve futuristických filmech.
„Především: vyspělí lidé potřebují žít v kontaktu s přírodou,“ řekl.
„Myslel jsem, že je to naopak, že život ve volné přírodě je právě pro ty méně civilizované.“
„Kdybyste na Zemi nemysleli všechno naopak, nehrozilo by vám další zničení. V přírodě se dá žít civilizovaně, Pedro.“
„A lidé z Ofiru se nechtěli vrátit na Zemi?“
„Ne.“
„Proč?“
„Opustili své rodné hnízdo a dospělí se tam už pak nevracejí, je jim příliš malé.“
Najednou jste uprostřed příběhu a nevíte jak…
A najednou mi byl ten svět na Ofiru tak blízký. Známý i vzdálený.


Možná autor opravdu všechno prožil....
Možná opravdu ano...
Renata Petříčková, www.petrickova.cz

Komentáře (0)