Trochu se obětovat / Trochu obetavosti
Povídka od:
Andrzej Sapkowski
Z knihy:
Zaklínač: Meč osudu, Meč osudu
Zaklínač i jeho přítel Marigold jsou na mizině.
A proto Geralt - i přestože trochu neochotně - skočí po příležitosti tlumočit pro zamilovaného knížete Aglovala řeč mořské víly Sh´eenaz.
Díky přízni osudu se Geralt s Marigoldem dostanou na jistou svatební slavnost a trubadúr zaklínače seznámí s krásnou bardkou Essi Daven, řečenou Očko.
Na koho nakonec připadne úloha trochu se obětovat?
Trochę poświęcenia
Rok vydání originálu: 1992
Komentáře (12)
Přidat komentář
Jedna z nejlepších a zároveň nejemotivnějších zaklínačských povídek vůbec.
Zaujalo mě jednak prostředí mořského pobřeží, kde Geralt poměrně netradičně čelí netvorům z hloubi moře (ve fantasy netradiční a poměrně opomíjený motiv). A souběžně s tím se prolíná vztah mezi Geraltem a básnířkou Essi Daven, která k zaklínači chová hluboké city, které on však nedokáže opětovat. Konec povídky velmi smutný, ale podařený a zcela ve stylu drsného zaklínačského světa.
Tuhle povídku jsem četla ze sbírky jako první (protože jsem blbá a četla jsem jen druhou polovinu... to jsem samozřejmě rychle napravila) a moc se mi líbila, upřímně si i myslím, že samotná druhá polovina knihy tvoří daleko kompaktnější celek a tohle by byl slušný začátek... (byl by to přesně ten kriprický Sapkowski, kterého známe z Posledního přání, ale což... vědět některé věci od začátku má také svoje kouzlo). Tohle pojetí malé mořské víly si mě naprosto získalo a zaklínač v oceánu... Zkrátka skvělé. Vlastně... čím víc nad tím přemýšlím, tím krásněji je to narativně položené, máme tu malou mořskou vílu Sh'eenaz, ale máme tu taky malou mořskou vílu Essi Očko, jejíž láska ke Geraltovi je neopětovaná a ona se souží. A máme tu taky malou mořskou vílu Geralta... Zkrátka je to mistrovsky promyšlené.
Vždy se rozbrečím když se na konci Marigold, očko a Gerald rozdělí a padne zmínka o zamilované baladě která se ovšem neshoduje s krutou realitou která pro očko a Geralta znamená trvalé odloučení ale také důkaz lásky z její strany (doživotní nošení náhrdelníku s perlou od Geralta a poslední přání: pohřbení s loutnou a onou perlou). ????
Dlouho jsem váhala, kolik bodů dát. Na jedné straně málokdy mě Andrzej Sapkowski tak pobavil, jako když Geralt dělá překladatele knížeti Aglovalovi a mořské víle Sh´eenaz. A pěkně si při tom zazpívá.
Jenže pak se povídka překlopí do daleko vážnější polohy a ten zlom mi poněkud vadil. Nakonec však moje pochopení pro Geraltovy (nečekané) trable s city převážilo.
Skvělá povídka, kde Geralt s Marigoldem potkají jeho starou známou Essi zvanou Očko. Zaklínači hned padne do oka, ale ve dvoření se ženám je trochu neohrabaný. Kdo se nakonec trochu obětuje?
Očekával jsem od povídky, že půjde jen o další Geraltovu zakázku, dostal jsem však více než měšec hozený k nohám.
Spoiler.
Podobně jako v Sapkowského románech o Geraltovi i v Trochu se obětovat dojde na souboje a fantastické bytosti. Hlavním tématem textu je ale cosi zcela jiného. Cosi o čem se píše i mluví strašně těžce, byť o tom existují tisíce povídek, románů, básní... Cosi, co dokáže uspokojivě popsat jen málokdo. Cosi o čem nedokázal v žádné mnou čtené knize kdokoliv mluvit tak výstižně, trefně a procítěně jako Sapkowski. Cosi, co lze nejpřesněji nazvat stavem nešťastné, neuspokojivé a snad i neuspokojitelné zamilovanosti.
Je to totiž právě zamilovanost, která představuje hlavní téma příběhu, a která je i jeho nejdůležitější zápletkou. Vždyť co je celá Geraltova zakázka ve srovnání s dialogem s Essi, jeho monologem, jejím monologem, jejich gesty a tisíci nevyřčených slov, které se za nimi ukrývají?
Vrcholem textu je pro mě část, kdy Geralt zkusí přesvědčit Essi, sebe i čtenáře, že je jen chladný profesionál, avšak Essi za ním přesto přijde. Přesto mu vyzná svůj cit, přesto se mu dá všanc. Dokonce i přes vědomí, že Geralt jí nemůže dát po čem touží, protože cítí totéž k Yenefer.
Je to část, kterou jsem četl mnohokrát ale stále mě fascinuje, kolik se toho v ní skrývá.
Pro Geralta by milovat se s Essi znamenalo jen trochu se obětovat, pro ní splnění nejhlubšího přání, avšak ani jeden toho není schopen. Geralt protože cítí to samé k Yenefer a Essi protože ho přes onu obrovskou touhu nechce do ničeho nutit.
O to silnější je poté pointa povídky, kdy Geralt svolí. Svolí protože ačkoliv okolo sebe buduje iluzi lhostejnosti ke světu a ačkoliv není schopen opětovat k Essi to, co cítí ona k němu, je schopen s ní soucítit. A právě soucit, který vede ke schopnosti trochu se obětovat je nakonec možná ve vzathu důležitější než cokoli jiného.
Sapkowski nepřehání, nefňuká, nevynucuje od čtenáře slzy, ale postavy zamilované Esii i Geralta, který její cit nedokáže opětovat, zachycuje tak empaticky, že se slzy stejně s největší pravděpodobností dostaví.
Smutný příběh z poloostrova Bremervoord. Trochu se obětuje Geralt, trochu víc se ale obětují dvě dívky: 85 % (40 hodnotících, 95 %).
Až do setkání s panem Sapkowskim a Essi jsem si myslel, že svět fantasy není tak úplně čtení pro mě. O to příjemnější bylo zjištění, že se jako po několikáté v životě pletu. Povídka mě vtáhla a nepustila. Jediným zklamáním bylo, že skončila. Vím jistě, že to nebylo zdaleka mé poslední setkání s autorem. Pět bodů
Dovolte mi být trošičku patetický. Tato povídka se ve sbírce blyští jako krásná, modrá perla, perla s barvou moře.
Ano, nejspíše se opravdu jedná o nejlepší povídku sbírky. Vznáší se nad ní jeden stín, stín s barvou havraního peří a vůní angreštu a šeříku. Povídka plně odpovídá budoucímu stylu pana Sapkowského a člověk tak nemůže nevzpomínat, při čtení Paní jezera, na Očko… Uznejte, konec, poslední část příběhu povyšuje tuto povídku někam daleko za hranice „fantasy“, toho, co označujeme brakem. Ne, tato povídka je mnohem víc, Zaklínač je mnohem víc.
Příběh je neskutečně smutný. Člověk tak sleduje toho „bezcitného mutanta“ Geralta a jeho bolest, stejně jako bolest Essinu, stejně však jako bolest Aglovalovu a Sh’eenazinu, bolest té, která se vzdala snu o tritónovi, té která se obětovala. Jak strašné je, když se někdo obětovat nemůže?
A na pozadí je hluboké a tísnivé moře.