Wichita komentáře u knih

Tuhle knihu jsem přečetla za dva dny, může za to její rozsah (302 stran), i čtivost, se kterou je psaná. Že vám kniha odsýpá nicméně ještě neznamená, že je po všech stránkách dobrá.
Líbila se mi na ní propracovaná psychologie hlavní hrdinky, její promyšlená a uvěřitelná osobnost, tuto stránku knihy jsem si vyloženě užívala.
U příběhu to už ale poměrně vázne. Neubránila jsem se lehkému porovnání s Přechodem od Justina Cronina a Bílý kůň bohužel zdaleka nedosahuje takové kvality.
"Líbivost" hlavní dějové linky šla s počtem stránek dolů, urputná snaha o to přinést něco nového vyšla vniveč a zařadila ji mezi průměrné dystopie, konec knihy mě pak zanechal v jistých rozpacích.

2 09.08.2018

"There is always some madness in love but there's also some reason in madness"
- Friedrich Nietzsche

Terapie láskou je neuvěřitelně laskavá knížka. Byť to není jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, jsem si jistá, že patří k těm lepším, a to jak po obsahové, tak po stylistické stránce.

2 22.12.2016

Ove si mne naprosto získal. Netřeba více slov.

Pozn.: Celkový dojem z knihy mi trochu pokazil pohádkový konec.

1 30.01.2016

Vskutku brilantní detektivka, jen co je pravda!

3 30.12.2015

Vrahy bez tváře mám doma bezmála rok, pátrat spolu s komisařem Wallanderem jsem po nich začala až před několika málo dny. Poslední dobou u mě severská krimi vede, nicméně Mankellovo dílo není ničím výjimečné a nenaplnilo má očekávání.
Klišé objevující se snad ve všech severských krimi, tj. rozvedený detektiv, alkoholik, neruda, nechybí ani zde.
Hlavní postava komisaře Wallandera je s přivřením očí docela sympatická a hlavně uvěřitelná. Příběh má jakýs-takýs spád, nicméně autorovi se nepodařilo mě vtáhnout do děje a nervózně si hryzat nehty při očekávání věcí příštích. Vrazi bez tváře je průměr průměrů, nenadchne, neurazí.
Další příběhy ze série si určitě přečtu, navzdory jejich hodnocení.

1 29.12.2015

Moje první přečtené dílo Jonase Jonassona, které mne bavilo od první do poslední stránky. Veliké plus této knihy je, že se nesnaží být prvoplánově vtipná, alespoň já jsem to tak nevnímala.

Maličko Jonassona podezřívám, že se nechal inspirovat Danem Brownem a jeho hrdinou, Robertem Langdonem (který, jak známo, vyvázne z každé, i sebebeznadějnější situace).
Zároveň si myslím, že narozdíl od Browna se u psaní Jonasson jistě netvářil smrtelně vážně a nesnaží nás svým dílem přesvědčit, že se jedná o souhru zcela neuvěřitelných a velmi nepravděpodobných náhod. A za tenhle latentní výsměch dávám palec nahoru!

3 28.10.2015

Marně hledám slova, kterými bych román vystihla.

1 15.03.2015

Nehodlám se pouštět do komentování stokrát omýlané proměny člověka, takových komentářů je zde nesčetně mnoho. Pokusím se spíše vystihnout mé pocity z konce knihy.
Spalovač mrtvol je pro mě jedna z mála knížek, kde je vražda popsána s takovou láskou a citlivostí, až jsem byla dojatá a říkala si 'Karle, tys ale formát, udělal jsi pro svoji ženu to nejlepší'.

Co k tomuto kultovnímu sci-fi říct více než to, co bylo již řečeno? Snad jen, že 5 hvězdiček je opravdu málo.

8 30.12.2014

Srovnání s Hunger Games je "lehce" nadsazené, nicméně pořád je Divergence důkazem, že i young adult četba může zaujmout.

Kniha je čtivá, občasné zaškobrtnutí v podobě nelogického chování snadno odpustíte a už vás zajímá, jakým směrem se děj posune dál.

Divergence, forma odlišného chování, Vaše záměry nejsou zcela jasné, ve světě pěti frakcí se oběvuje pouze zřídka a proto je nebezpečná - myslím, že v reálném světě by se divergentní sklony objevovaly mnohem častěji, ale to už je polemika.
Veronica Roth mimo jiné přináší další (nový a neokoukaný) svět, jehož mechanismy a prvky by mohly být popsány o něco více, na můj vkus, ale to už by většinu akce-chtivých čtenářů nebavilo tolik.

4*

Pamatuji si, že jsem ji četla kvůli referátu do Českého jazyka. Bylo téměř léto, parno a já se potila v tramvaji nad Kafkovým Procesem. Také tak rádi čtete v dopravních prostředcích?

Dílu jsem tehdy vůbec neporozuměla a přišlo mi nesmyslné. Nyní díky odstupu času vidím, že opravdu existují knihy, ke kterým musíte dospět a to samé platí i o Procesu.

Ta beznaděj a bezmoc čišící z každého slova mi nahání husí kůži.

Ach, takhle jsem se už dlouho nepobavila.

Lehká inspirace 50 odstíny šedi po Česku v podání Kateřiny Petrusové funguje zcela výborně a její hlavní hrdinka Klára (mimochodem moje jmenovkyně) bude jistě sympatická nejedné z nás. Poněkud připomíná Bridget Jones - tak trochu střelená, trapná a hlavně po uši zamilovaná.
A Kopřiva? Co k němu říct, Kopřiva je prostě Kopřiva.

Pekáč buchet je knížka, ve které nenaleznete žádné hluboké myšlenky, novou a neokoukanou zápletku, ani výjimečné charaktery, ale přesto se Vám bude číst lehce a budete se jistě i bavit, i když by mělo jít o "pouhý" úsměv.

Pokud je Vám na srdci lehce i těžce, přečtěte si Pekáč, stojí za to.

5 03.11.2014

Asi nebudu úplně velký fanda této série, nicméně si ji ráda přečtu.

Cestování časem je pro mě téma s velkým potenciálem a upřímně řečeno si myslím, že ho Julie nevyužila ani na 70%. Příběh mi přišel trochu utahaný, místy zmatečný a vysvětlování principů a mechanismů světa, ve kterém se odehrává, je popisováno v průběhu knihy a to ne ještě úplně, takže Vám nezbývá než si domýšlet a domýšlet. Nehledě na to, že mě onen svět moc nezaujal.
Hlavní postavy jsou sympatické, i když dle mého názoru trochu černobílé a moc se o nich nedozvídáme. Informace se pořád opakují a postrádám zde i vývoj.

Kniha je ale i přes všechny své mínusy poměrně čtivá a pro mě v určitém slova smyslu oddechová.

2 27.10.2014

Jemné a citlivé vyprávění o jedné z největších katastrof v životě člověka. Jsem příjemně překvapena - přestože se jedná o young adult četbu, autorka se zajímavě zamýšlí a podněcuje k úvahám i čtenáře. Palec nahoru.

1 14.10.2014

Ach, bože. Přečetla jsem tuhle klišoidní romanci, plnou naivity. Cítím se jako pitomec.

A k pocitu naprostého pitomce přispívá fakt, že se mi Selekce vážně líbila a těším se na další díl! Asi stárnu... (nejvyšší čas si pořídit prince Maxona nebo dvacet koček).

62 08.09.2014

Tak já opravdu nevím. Čtu vesměs superlativa, ale pro mě byla kniha v určitém slova smyslu zklamáním.

Zatímco "My děti..." jsem přečetla jedním dechem, "Můj druhý život" se se mnou vlekl delší dobu a jakkoliv jsem chtěla knize propadnout, nestalo se.

Christianiny zážitky jsou bezesporu (nejen z jednoho pohledu) zajímavé, ale mám pocit, že první kniha byla pro mě v určitém slova smyslu osobitější, místy jsem se musela nutit do čtení, což beru jako velké negativum, pro mě velmi překvapující.

Pro mě "Děti" zůstávají špičkou, pokračování už bych doporučila jen těm, kteří mají o Christiane zájem a touží se dozvědět, co jí osud naservíroval po poslední stránce :)

P. S. Po tolika letech závislosti vypadá opravdu dobře, podívejme se na Kateřinu Bradáčovou, českou Christiane F.

4 03.09.2014

Četla jsem pár let zpět a pamatuji si, jak mě problematika závislostí velmi bavila. Dostala jsem poměrně facku, protože k této sérii jsem se přesunula od slaďáren Lenky Lanczové.

V knize se prolíná retrospektivní vyprávění a současnost, což mám velmi ráda. Za mě velké ano.

25.08.2014

Četla jsem pár let zpět a pamatuji si, jak mě problematika závislostí velmi bavila. Dostala jsem poměrně facku, protože k této sérii jsem se přesunula od slaďáren Lenky Lanczové.

V knize se prolíná retrospektivní vyprávění a současnost, což mám velmi ráda. Za mě velké ano.

25.08.2014

Četla jsem pár let zpět a pamatuji si, jak mě problematika závislostí velmi bavila. Dostala jsem poměrně facku, protože k této sérii jsem se přesunula od slaďáren Lenky Lanczové.

V knize se prolíná retrospektivní vyprávění a současnost, což mám velmi ráda. Za mě velké ano.

25.08.2014

Tedy to byl ale porod. Marie III. z Kostky se mě držela celý týden a to si troufám tvrdit, že čtu rychle.

Vím, že mnohé z Vás Poslední aristokratka oslovila, ale já nemohu hodnotit jinak. Proč? Proto:

Kniha mi přišla utahaná, (pro mě) rozhodně ne čtivá a stále opakující se situace také moc nepřidávají do celkového dojmu. Jak už bylo zmíněno, komické postavy a situace baví jen chvíli. Co se groteskních pasáží týče - občas jsem se pousmála, občas zasmála nahlas, ale že by mě kniha bavila celou dobu a já se uchichtávala neustále, to v žádném případě, což mi u knih v žánru humor přijde poněkud zvláštní.

Jsem ovšem ráda, že jsem si Aristokratku koupila a přečetla, jsem si ale poměrně jistá, že se k ní už nevrátím.

5 21.08.2014