tynkaiscrazy komentáře u knih

bohužel zklamání.

autorka se na jednu stranu snaží bořit stereotypy, na druhou stranu přitom posiluje jiné. vědci jsou zde vykreslovaní jako mimoňové, kteří nedokážou vypnout svůj chemický mozek ani při tak běžných činnostech, jako vaření vajec nebo příprava svačiny do školy. vědci běžně místo označení kuchyňská sůl používají chlorid sodný a svoje děti vychovávají tak, aby ve čtyřech letech dokázaly číst. to, že pro hrdinku není žádný problém postavit si v kuchyni vlastní plně vybavenou výzkumnou laboratoř, to už VŮBEC nekomentuju. skoro jako by nepotřebovala žádné schválení, žádný papír, skoro jako by si mohl každý výzkumný pracovník nakoupit všechny ty přístroje za miliony a naflákat si je do kuchyně, kde za bůhví jakých hygienických podmínek cosi syntetizuje. co mě naprosto rozbilo bylo, když hrdinka v laboratorním skle ve své laboratoři vařila kávu. :) vědkyně jako poleno, ale pravidlo číslo jedna bezpečného zacházení v laboratoři nezná, škoda.

co se příběhu týče, na přebalu knihy máme možnost se dozvědět, že je to vtipné a plné života. ten, kdo přečetl alespoň prvních padesát stran ví, že oboje je lež. vtipné mi na celém příběhu přišlo naprosté minimum, celé se to podivně vleklo, nic se nedělo...

ne. vůbec nemohu doporučit, snažila jsem se.
pro někoho to můžou být malichernosti, pro mě je to příběh, který naprosto nemůžu brát vážně, přestože se vážně tváří.

6 05.04.2023

Zvláštní.
Subjektivní příjemný pocit z čtení přicházel asi v opačném směru, než lze očekávat - na samém začátku (první třetina) je kniha těžce uchopitelná, skáče se od postavy k postavě a chybí nějaká chronologická linka. Ve druhé třetině přichází na řadu o něco čtivější část zabvající se popisem města a praktickými otázkami, které by čtenáře mohly napadat. Za nejpovedenější část považuji závěr, který je zároveň nejkratší a který se věnuje samotné Matce a Šrí Aurobindovi. Z chronologické logiky je toto umístění na závěr z mého pohledu trochu nešťastné, protože celou po celou dobu jak o Matce, tak o Šrí Aurobindovi víme maximálně to, že existovali. Uznávám, že to ale zároveň vytváří kolem jejich osobností určité tajemno.

Nevím, co jsem od knihy čekala - možná nějaký závěr, zhodnocení? Možná i pár fotek. Nepřijde mi, že bych Auroville po přečtení knihy rozuměla o tolik více, než nakolik je možné rozumět mu po přečtení anotace.

3 10.02.2023

Musím říct, že jsem byla příjemně překvapena. Asi jsem neměla příliš vysoká očekávání, ale mádlův styl psaní mi sedl a knížka byla příjemnou, rychlou jednohubkou. Příběh se hezky rozvíjel, jak se čtenář dostával hlouběji pod kůži sledovaným hrdinům, pokaždé o vrstvu blíž jejich trápení. Jsem velice spokojena a ráda se pustím do případně dalšího kousku z pera již dávno ne toho snowboarďáka :D

4 12.09.2022

Jasně, po obří masírce z instagramu, která probíhala cca od května, jsem se rozhodla také mrknout knížce na zoubek.

Nic moc jsem od toho nečekala, zezačátku se trošku vlekla, jak Nora otevírala různé knihy, ale naštěstí autor tak akorát zvládl vybalancovat dynamiku příběhu a já se nenudila. Příjemný závěr, očividná hlavní myšlenka, fajn odpočinkové počteníčko.

9 18.08.2022

Na knížku jsem se strašně těšila.
Zpočátku bylo pro mě trochu těží “brát” autorovu hypotézu, protože mi připadalo, že je zaujatý a nemá dostatečně ozdrojovaná tvrzení. Přece jen je poněkud náročné ihned uvěřit, že lidstvo není prohnilé:) Cítila jsem se, že záměrně poukazuje na ty studie, které se mu hodily do krámu.

Postupem času jsem se ale rozhodla brát to s hlavou otevřenou a líbilo se mi, jak dokázal obstojně vyvrátit určité psychologické experimenty, byť některé mi i tak přišly kapánek smradlavé (viz příběh o zavražděné New Yorčance, jíž nikdo z přihlížijících nezavolal pomoc). Obzvláště zajímavé pro mě bylo objasnění stanfordského vězeňského experimentu, který je významně zpopularizován.

Oceňuji, jak čtivě je kniha psaná, a zároveň i blízce, důvěrně. Zároveň se mi zamlouvala i vazba - je měkká, jde krásně otevřít, zkrátka radost třímat v rukou!

2 18.08.2022

naprosto strhující. ten muž má dar.

24.07.2022

Asi jsem od toho, stejně jako někteří předrecenzenti přede mnou, očekávala zpočátku něco jiného. Pražský prostředí, českej autor, superhrdinové - to všechno znělo hrozně cool, když jsem na knížku narazila. Možná proto mě celkem vykolejilo, že superschopnosti a i jednotlivý metalidé nejsou tak úplně to, kam autor mířil. Problémy hlavní protagonistky jsou bohužel daleko lidštější a vůbec ne super.

Taky jsem se chvíli prala s postavou Lenky. Měly bychom být cca stejně staré a nějak se mi nepodařilo do ní zcela vtělit. Často mi přišla skoro až otravná a zbytečně pubertální, ale i takoví lidé pobíhají po naší planetě:) Většinou jsem to ale moc nevnímala, jen místy udělala zase nějakej exces, u něhož jsem musela odevzdaně povzdychnout.

Sdělení sedí do naší doby jako prdel na hrnec (excuse my French). Protože jsem Lenčina generace a tak nějak se na těch internetech pohybuju, předmět diskuze mi nebyl vůbec cizí a Pavel Bareš svými "fun facts" nepřinesl nic nového, čím bych si sama nebo mé okolí neprocházelo (viz ta část v knize proč se dnešní mladí lidé cítí tak smutně a nonstop tzv. fňukají - vyznělo to, jako by to měla být nějaká přelomová myšlenka, ale halo, to, že nám generace před náma házej klacky pod nohy is a well known fact:)

Z tohoto důvodů bych knížku spíš vrazila do rukou čtyřicátníkům a čtyřicátnicím a výš. Mileniálové a Gen Z jsou dnes natolik (alespoň doufám) obeznámení s četnými případy zneužívání (v jakékoli podobě), že stále největší hrozbu představují starší lidé s boomer názory, které byly všehovšudy v knize popsány. Asi bych se hodně rozčílila, kdybych měla uvádět byť jen příklady.

Děkuju Hostovi za publikaci něčeho takhle neotřelýho na český literární scéně. Je to odvážnej počin a moc si vážim toho, že český autoři otevírají podobná témata a nerestaurují jen socialistacká rodinná dramata. Cejtim konečně svěží vítr.

2 17.07.2022

oceňuji rudolfa havlíka, neb se mu podařilo nepodařitelné - podat naprosto depresivní výpověď o našem zkaženém světě, ale natolik citlivě, s příjemným humorem až ironií, že mě nikdo nemusel odvážet nohama napřed, ale naopak mi dovolil se co odstavec pousmát. knížce nechyběla akce, ale ani emoce. byla to dokonalá synergie všeho, co si tak můžete od fajnovýho počtení přát. dě-ku-ju!

9 16.04.2022

Zpočátku jsem myslela, že knize dám průměrných 3/5, a to hlavně proto, že mi nesedl styl psaní. Obzvláště jsem se kroutila u dialogů, které působily vyumělkovaně a autorka je používala především k obsahu sdělení a příliš si nelámahala hlavu s jejich formou. Hemžilo se to v nich zvolacími větavi a chyběla mi trochu přirozenost.

Naštěstí se v knize nevyskytovaly příliš. Jedná se sice o románové zpracování, především se ale Štráfeldová zabývá prostým vyprávěním, a to nejen o Toyen, ale využívá různé úrovně vyprávění a pohrává si s osudy ostatních přátel z Devětsilu a jemně se jich dotýká. To vše na pozadí historických událostí, které perfektně podtrhávaly události na umělecké scéně a jen těžko by to bez nich šlo.

O Toyen jsem příliš nevěděla. Teď toho vím trochu víc, jisté ale je, že byla velice uzavřená. Knihu nakonec doporučuji, přestože první třetina byla trochu ubíjející a strnulá. Stejně jako ostatním, i mně chyběla zmiňovaná díla, která jsem si poctivě googlila. Jistě by knize přidaly na hodnotě.

3 12.04.2022

(SPOILER) nemůžu ani slovy vyjádřit, jak zklamaná jsem. skoro všechno na týhle knížce bylo strašně blbý.

To, že Sue Monk Kidd Ježíše v knize oženila, to je v pořádku. Na Knize tužeb mi ale vadilo nemálo jiných věcí, zde nabízím aspoň krátký extrakt ze seznamu:

1) Hlavní postava - Ana. Poznáváme ji, když je Aně 11 let. Za čtyři stránky jí je 14 a v půlce knihy je jí 25, ale vy si toho ani nevšimnete, protože postava se NIJAK nevyvíjí. Neprošla žádnou změnou a jen těžko člověk zpozoruje, že je Ana už vlastně dospělá. Je to jako být zaseklý v hlavě čtrnáctiletého ukňouraného dítětě.

2) Krom toho, že hlavní postava neprochází žádným duševním progressem, bylo mi obrovsky nesympatické, jak sobecká, do sebe zahleděná a umanutá byla.

3) Psaní - knihu tužeb jsem četla v AJ a byla jsem velmi zklamaná. Autorka nesmyslně ustřihávala děj, zkracovala jej a v místech, kde si to přímo samo říkalo o popis, co by se dělo dál, autorka všechno shrnula do jediné jednoduché věty. Bylo to místy až primitivní.

4) Děj. Tato kniha nemohla nikdy aspirovat na reálný román, maximálně na pohádku pro děti na dobrou noc. Děj je TAK předvídatelný, jednoduchý! postavy jsou tak ploché - špatné a nebo dobré! Špatné postavy občas dělají bububu, ale Aně se to nehodí a potřebovala by to jinak, a tak se najednou vždycky všechno nějak vyřeší (v jedné větě samozřejmě) a jede se dál. V této knize nic není problém. Všechno jde jako po másle.

5) Ježíš. Ana se stává Ježíšovou manželkou, kterou je tuším asi 10 let (zdá se to dost, ale v knize se samozřejmě celou dobu nic neděje). V momentě, kdy ale nastává Ježíšova chvíle a odehrává se to, co většina zná z Nového zákona, Ana zmizí. Ana zmizí do Egypta a z vyprávění o Ježíšových tužbách nezbyde nic. Přišlo mi, že autorka nevěděla, co vlastně chce psát.

6) Any tužby. Ana chtěla být písařkou. Byla vzdělaná a chtěla být volná, chtěla být hlas. Možná proto vás překvapí, že Ana většinu svého života nepsala (spooousty let). Pak ale chvíli měla čas a najednou ze sebe vysypala jeden epos za druhým. Rozčilovalo mě, jak nepravděpodobné všechno bylo.

7) Víte co, já se fakt už nemůžu dál zabývat takovou blbostí. Úplně mě to rozpaluje. Kniha byla hloupá, jednnoduchá, nedotažená, zdlouhavá, plochá, plná zbytečností. Ne. Ne ne ne ne ne.

2 27.03.2022

Hele, po knížce jsem sáhla, protože se dost výrazně prohnala mediálním prostorem a každej na ni má názor. A protože žijeme v době, kdy každej musí mít nutně na všechno názor (), rozhodla jsem se udělat si ho taky - bylo nutno jít tedy tzv. “ad fontes”.

Od Němce jsem už před cca rokem slouskla Dějiny světla, který byly supr a který byly něco úplně jinýho než Možnosti milostného románu. Což je pravděpodobně něco, o co autorovi jde. Těžký rozchody jsou prostě těžký a napsat o tom román o čtyřech stech stranách, kde se prohloubá autorova mysl skrz naskrz, to může někdo označovat za egocentrismus, narcismus či jiné -ismy. Já v tom shledávam i kousek odvahy, jít otevřeně s kůží na trh s takto niterným tématem, které si v sobě nese jistě velká část populace a přesto nemá za potřebí o tom psát romány. Jsou tedy možná pochopitelné hlasité komentáře, že Němec je egoista.

Za mě je to ale kniha hloubavá - nechci tvrdit, že byl autor příkladným partnerem, že se nechoval (z mého nebo všeobecného pohledu) v jistých situacích povýšeně a podobně, ostatně to netvrdí ani on sám, když v přiloženém rozhovoru tvrdí, že daleko důležitější, než vymalovat se v těch nejjasnějších barvách mu přišlo zobrazit se v románu dostatečně autenticky, jakkoli těžké nebo nepříjemné to může být. Až příliš jsme si zvykli v milostných románech potkávat příkladné protagonisty.

Je to mileniálský smutek, je to plný nenaplněných očekávání, honem za “něčím” abstraktním (v práci, studiu, osobním životě), je to o stoupání a těžkých pádech, o digitálním světě, o životě devadesátkovejch dětí, o přání zestárnout spolu, o hledání odpovědí, ale možná přednostněji o kladení otázek. Mně se to líbilo!

12 13.03.2022

Těšila jsem se na román zabývající se skutečně vznikem židovského státu, namísto toho jsem dostala rozsáhlou sbírku klepů o každém sousedovi z Kerem Avraham. Bavila mě část rodinné historie z matčiny strany a obzvláště se mi líbila zhruba poslední čtvrtina knihy, kde už skutečně dochází k popisu toho, jak vznikl arabsko-židovský konflikt. Přesto se místy jednalo o zdlouhavé čtení, jež málokdy něco přinášelo. Nepomáhalo ani, jak komplikovaně autor přeskakoval v čase (obzvláště později v knize) a vnášel chaos do pospolitosti příběhu. Byla to pro mě ale první kniha s podobnou tématikou a rozhodně šlo o obohacující čtení.

2 06.03.2022

Knihu jsme před pár lety rozebírali na maturitním literárním semináři. Všechny nás velice zaujala, v návaznosti na to byl autor pozván do školy na besedu. Kéž by se tak nestalo. Nemohla jsem uvěřit, jak takový člověk mohl napsat tak dobrou knihu - omezený, hádal se se studenty, přesvědčen o vlastní pravdě, vždyť nějaký gymnazista nemůže vědět víc něž já. Neustále se vychvaloval a pyšnil se titulem režiséra, přitom natočil ubohý Kozí příběh, který má na ČSFD 39 %. To, jakým způsobem se prezentuje a angažuje v rámci covidu, to už vůbec nekomentuji. Obávám se, že jeho poslední mozkové buňky vložil do této (skutečně dobré) knihy.

Listopád jsem četla po knížce Niny Špitálníkové a jejích zážitcích z KLDR a nepřestávalo mě mrazit. Kniha je to bolestivná, tísnivá a tíživá, nejedna slza mi ukápla. Bylo to dokonce mé první čtecí setkání s Mornštajnovou a trochu se bojím, že Hana ani další díla z jejího pera už mě tolik nechytnou.

Autorka dokázala perfektně zacílit na stále častěji se rojící poznámky, že “to za těch komunistů přece nebylo tak zlý,”. Sama jsem to nezažila, ale možná o to víc snad můžu říct, jak moc by se můj dnešní život lišil od alternativy, kterou Mornštajnová představila, a která je až hrůzně pravděpodobná. Chraňme si to nejcennější, co máme - svobodu. To je její poselství.

13 04.01.2022

o KLDR jsem četla už jinou knihu, konkrétně Dokonalý soudruh Kim Čong-un od novinářky Anny Fifield, a tak jsem se nemohla ubránit určitému porovnávání, které z mého pohledu Anna Fifield vyhrává.
Nina Špitálníková KLDR v rámci studií koreanistiky navštívila dokonce dvakrát. Obě návštěvy v knize ale splývají, autorka přeskakuje od zážitků z jedné cesty k zážitkům z druhé a čtenář se nemusí vždy úplně chytit. V průběhu čtení jsem se ale naučila nekoukat na chronologii a soustředit se na to statické, čili popis života v Pchjongjangu (ten se totiž za to meziobdobí výrazně nezměnil:-)). Čtení celkově odsýpá, kniha obsahuje i seznam použitých korejským termínů, aby se člověk trochu orientoval. Přesto ale samotné odbíhání na konec knihy ke zdrojům je dosti nešťastné, osobně bych více ocenila poznámky pod čarou, protože než se člověk přes číselné odkazy dostane v seznamu termínů k tomu, co hledal, často objeví jen odkaz na internetovou stránku:-). Jedná se o celkem zajímavý náhled do běžného života v KLDR, ovšem očima Češky. Věřím, že ještě zajímavější bude autorčina druhá kniha vedena v rozhovorech, která dá hlubší vhled do procesů v Severní Koreji. Po dočtení knihy mám pocit, jako bych se tři dny procházela sama v Severní Koreji. Zajímavé, ale vůbec to nestačilo.
Pro ucelený popis KLDR jakožto aparátu a Kim Čong-una doporučuji již výše zmíněnou knihu, psanou především velmi čtivě. Je vidět, že Špitálníková není ani spisovatelka, ani novinářka, neboť text byl plytký, věty občas kostrbaté. Zároveň se mi nelíbila taková neucelenost - autorka odbíhala od tématu k tématu zcela náhodně, často se k nim v rámci jiných témat opětovně vracela a přijde mi, že si neuměla ani vybrat, v jakém stylu chce knihu psát. Učebnice dějin? Osobní výpověď a zkušenosti? Já ti nevím, Karle...

7 27.12.2021

zajímavý vhled do světa mozku, etiky, ega a nebo prostě jen hledání brouků. Zajisté nabízí možnost pro vlastní diskuzi, názory má pan profesor podnětné. Moc příjemné, svižné čtení. Vzbudilo to respekt!

4 04.09.2021

Knížka se četla poměrně rychle, vezmu-li v potaz, jak nudná byla - v podstatě 3/4 knihy se Eugenie “chce nadechnout”. Požitek nepřidávaly ani chaotické přeskoky v čase, jež přicházely bez varování či bez jakéhokoli oddělení v textu (odstavce, kurzíva, cokoli). Taky by neuškodilo méně popisu, skutečně se až do bombardování města nic nedělo. Postavy jsou ploché, hlavní hrdinka je, žel bohu, maximálně otravná, přímá řeč působí vykonstruovaně, uměle. Věřím, ač jsem nečetla, že Podbrdské ženy dopadly lépe.

8 29.03.2021

občas moc americký, ale kdo chce, to gró si z toho bude umět vytáhnout. dokonce ani neshledávam jako nějaký závratný problém, že se autor věnuje především vztahům v manželství - lidi jsou vždycky jenom lidi a kniha může být nápomocná v celé plejádě vztahů, aplikovatelná na sourozence, přátele či rodinu. za mě dobrý!

4 26.03.2021

Pro ty nekonečně oslavné komentáře jsem jako svou první němcovinu zvolila právě Dějiny světla, i přes tu masáž stran Možností milostného románu. Rozhodně své volby nelituji, ale zřejmě jsem tak měla učinit jindy, než po Šindelkovi.
V porovnání se Šindelkou totiž nelze v rámci jazyka mluvit v nějak závratných superlativech - byť není ani co vytknout. Přesto ale lyričnost textu, obrazutvornost a jakýsi šmrnc má Mára Šindelkojc pod palcem o něco víc.

Kniha je ale psána velice čtivě, působivě mapuje životní cestu F. Drtikola a jeho citilivý, osobní svět. Fantaskní popisy na pomezí snu a skutečnosti, ony meditace a zajímavé úvahy přispívají k hodnotě, již tato kniha má.

2 05.03.2021

šindelka ve mně zanechal podivný digitální smutek. Povídky jsou to nádherné, lehké jak pírko a zároveň tíživé. Obdivuju autorův cit pro přesné vylíčení, pro krásné biologické metafory proplétající se všemi příběhy, pro poetickou nádheru, pro bolest, vnesenou mezi řádky.

Postavy se v příbězích setkávají, což dělá celý požitek o něco příjemnějším. Je strašně těžké popsat své pocity po přečtení - sledujete postavy, jak se topí (v lásce/žárlivosti/marketingu/vzpomínkách/....) a cítíte jejich tíhu, kterou následují drobé výhry. Už z toho ale nemáte takovou radost, protože jim rozumíte. Protože vám je Šindelka dokonale vysvětlil.

4 02.01.2021