tomnathaniel komentáře u knih

jeden den dovolene mi stacil, abych precetl Kdo zabil meho otce Edouarda Louiho. A vlastne me to hodne zaujalo. Fascinuje me jeho styl psani. Vlastne mi to trochu pripominalo Vymazat Garrarda Conleyho. Ale tady me ty myslenkove pochody autora zaujaly mnohem vic. Celkovou naladou a licenim mi kniha hooodne pripomanala film Zabil jsem svou matku Xaviera Dolana, kteremu knihu venoval. Btw.: Dolanovu rezijni tvorbu miluju a videl jsem od nej vse. Jakoze... Urcite si od Louise prectu i dalsi knihy. Ale je to takovy ten druh literatury, kdy se na knihu musim plne soustredit, takze jedno precteni nestaci :)

29.08.2023

Rozhovory jsou zajímavé a čtivé, jen mi někde vadí jejich krátkost, neboť některá témata byla zajímavá a zasloužila by si více prostoru (nebinární lidé, homosexualita a křesťanství, život s HIV v queer komunitě). To, že se autor nevěnoval více tématu transgender osob mi nevadilo, neboť Lenku sleduji v jejím podcastu, kdo však V Tranzu nesleduje, i rozhovor s ní ji může zklamat. Rozhovor o aktivismu byl zajímavý. Co mi však osobně vadí, že o aktivismu mluví mladý chlapec, který ve společnosti dává na odiv homosexualitu, tím, že v běžném životě chodí v crop topu a v botech na podpatcích nebo jehlách... Pokud máme takového aktivistu, pak se nedivím, že majoritní hetero normativní společnost reaguje na queer komunitu jak reaguje. Já sám osobně nemám rád výstřední dress a chování gayů na Prague Prideu... Bojujme za svou hrdost civilně prosím, ne s výstředností a úchylkami, které pak zavdávají příčinu k tomu, že stále nemáme manželství pro všechny.
Také mi přišel zbytečně dlouhý a nepotřebný rozhovor o pinkwashingu na pracovišti , firem a politické situaci v zahraničí. Na co to je? Silně pochybuji, že se gayové běžně ve svém zaměstnaní outují. Já se v současném zaměstnání vyoutoval, ale jen proto, že jsem cítil, že zde můžu být otevřený. Obecně bych se ale už neoutoval, protože nevidím potřebu. Firmu, instituci, zajímají především výsledky naší práce, ne to jestli jsme queer.
Z výše jmenovaného tak dávám jen tři hvězdy.

9 18.07.2023

Knihu Dana Krejčíka bych přirovnal k Rychleji mluvit nedokážu Lauren Graham aka Lorelai Gilmorové, byť je slabší. I @dan.krejcik je totiž nesmírně poutavý vypravěč, a svým humorem dokáže z obyčejného tématu udělat úsměvnou story. Jinde vás však dokáže dojmout a překvapit realistickým, přesto stale lidským pohledem na svět. :)

14.07.2023

Myslím, že se shodnu z recenzentem na obálce: Tahle kniha v Česku chyběla. Velmi příjemná young adult. Ani kýčovitá, ve srovnání s takovou Becky Albertalli a se Spierversem, ani příliš odborná, co se v rámci transgender tématu týká. Problematika transgender lidí je zde podávána citlivě a v základech. Ella s látkou krásně pracuje a ukazuje nám také, jaký přístup k trans lidem ještě dnešní společnost občas má, nikdy ale vyjádření nesklouzne do vulgarismu, urážek, ale ani agitace. Popisuje prostě reálný život transgender v naší společnosti. Mimo to se věnuje též důležitým tématům jako sexualita, vydírání a bezpečnosti na internetu a šikaně. Kniha ale také srší vtipem a klasickými, avšak nenudícími troubles mladých holek. V české young adult a LGBT literární tvorbě si dovolím Třeťák označit za něco jedinečného. Třeťák mi přijde o kapánek lepší než Addairova dvojice Muffin a čaj, a Koláčky a spiklenci. Budu rád, když se mi dostane do rukou dálší kniha podobného rázu. Ať už od Elly, nebo někoho jiného.
P.S.: neholduji českému rapu (rapu obecně), ale skvělý tip na soundtrack. :)

2 28.08.2022

V zásadě český průměr na poli queer tématiky. Nicméně lepší povídky než v takových Folného Buzíčcích. Na některé povídky jsem byl asi už věkově "starý" takže moc emocí nevyvolaly, ale pro určenou kategorii to může mít větší dosah. :) Já sám mohl u pár povídek zreflektovat své nedávné pocity. Asi tak dvě povídky mi přišly slabé. A asi dvě byly záživné jen zpola. Nejlepší však byly povídky Žába a Pecka jak z broskve. :) U jedné povídky mě vyloženě naštvalo, jak český státní aparát přistupuje k transgender lidem. Na druhou stranu... Nevím proč.. Ale literárně mě transgender v českých vodách nepříjde nějak působivá, a bohužel emočně ne uvěřitelná... Mám pocit, že zahraniční knižní/filmová/seriálová tvorba tohle téma zvládá líp... Emočně to rozhodně ve mě stopu zanechá... Kvituji také skvělou povídku s tématem asexuality. :)

2 22.05.2022

Jak filozofické úvahy ani odborné knihy nečtu, tak tady jsem měl knihu za týden přečtenou. Jako příslušník jedné z minorit mě kniha zaujala. Obvzláště u gay a trans people mě těšilo, že autor neodsuzuje, ale ani nenadržuje. Používá příklady kde reflektuje, že ne vždy je "volba" genderu výsadou/nadřazeností či pozitivem pro samotné menšiny. Ačkoliv jsem v jisté menšině, na mou komunitu mám svůj názor. Nejméně mě zaujala část o feminismu, především v úseku zaměstnání. Na knize kvituji nezaujatý/nezprofanovaný postoj.

2 13.05.2022

(SPOILER) Musím říct, že jde o velmi vyčerpávající biografii mé oblíbené panovnice. Pro milovníka Alžběty I. jakým jsem, je kniha podrobná (obzvláště v období jejího mladí i událostem, předcházejícím Zlatému věku). Naopak mě zamrzely útržkovité zmínky, o některých význačných osobnostech v kruhu královny, např. Raleigh, De Veer, nebo samotná exekuce Marie Stuartiovny. Nato, že je Mariiným pletichám věnováno dost prostoru, její poprava je shrnuta pouze do kratičkého odstavce. Také mě zklamalo, že je opomenut Zlatý věk a rozkvět alžbětinského divadla. Také mě zklamala poslední část, kdy poslední roky vlády Alžběty jsou zhuštěny do 30 stran. I tam se mohla ještě autorka rozepsat. Zpočátku jsem si také nemohl zvyknout na mnohdy zmatečné popisování jednotlivých událostí a souvislostí. Také mi vadil český překlad některých anglických jmen, kde nemusel být vůbec nutný.
Možná bych doporučil, aby si čtenář rozšířil pominuté (v knize) obzory filmy nebo dokumentárními filmy o panovnici.

08.09.2020

(SPOILER) Holku mimo rytmus jsem si koupil minulý týden. Upřímně... Nebylo to poprvé co jsem Leah on the Offbeat četl... :) Ale přesně si vzpomínám (a musím se ztotožnit) jak mi oproti Simonovi přišla dvojka spier-versa slabá. Jen mi Leah nepřipadala protivná. Holku mimo rytmus jsem odpískal a nazval ji slabou kvůli Abby. V tomhle díle mi přišla strašně nepříjemná. A Simon se zde chová jako stoprocentní čtyřprocentní klišé a.k.a. vykroucená tetka.
Jenže mi v hlavě po několik měsíců dvojka Simona rezonovala... A proč? Protože prostě Leah... A prostě protože Katherine Langford a.k.a. Hannah Baker a.k.a. filmová Leah Burkeová. Tu talentovanou herečku prostě zbožňuju!! A pokud zbožňuji Kath, pak musím zákonitě zbožňovat i Leah. :)
A tak přišlo druhé čtení (hlavně i proto, že mě chytnul seriál Love, Victor). Leah mi furt přišla v rytmu a Abby i Simon šli taky překousnout. Takže nakonec jo... Za to všechno plný počet.

4 19.08.2020

Až mě mrzí, že kniha mě zaujala až na posledních čtyřiceti stranách :( Námět určitě zajímavý. Ale bohužel se kniha strašně vlekla... Navíc mi vadily i vsuvky o vedlejších postavách... Pro ostatní Oba na konci zemřou může mít potenciál, ale pro mě to nebylo lehké čtivo... Na mě příliš depresivní (asi bych to měl číst v lepším období) a mnohdy strašné moc táhlých popisů i zbytečných dialogů. Ale úplné dno jak "Leonard" to zase taky není... Dvě hvězdy za závěr.

1 25.06.2020

Nešlo to... Od prvních stran mě to přišlo nudné, nezajímavé a hlavní hrdina mi byl děsně nesympatický... Jen u Bylo nás pět jsem hodně přeskakoval. Teď po letech to bylo zas

(SPOILER) Tak z Co když jsme to my mám hodně rozporuplné pocity... A mrzí mě to protože Becky psát umí. A její knihy mě baví (byť mě Leah bavila o něco méně než Simon). Ale co říct ze spolupráce se Silverou?
Knihy od něj jsem nečetl. V Co když jsme to my jsem však těžko rozeznal, kdo z těch dvou psal Arthurovu linku a kdo Benovu. Nicméně vcelku jsem z knihy cítil Beckyn rukopis. Hlavně jsem se během čtení neubránil srovnávání se "Simonem". A asi to srovnání způsobilo, jak jsem nakonec knihu ohodnotil.
To, co mě na Simonovi okouzlilo, mě v případě Co když jsme to my neuchvátilo. Nevím, ale při čtení jsem téměř všude cítil ten romantický kýč, který mi obvykle nevadí... Jenže tady... Z nějakého důvodu se mi to protivilo... A taky... Co furt mají Američani s těma muzikálama?! Už v úvodní kapitole flash mob pohřbil ambice, k tomu, abych si knihu koupil. V knižním Simonovi sice taky byla jistá "snovost", "růžové brýle", ale pořád to bylo decentní (což o filmové verzi s odstupem času říct nelze... tam je to kýčovité až kam). To Co když jsme to my je právě skoro totéž, co zfilmovaný Simon. Nejcitelněji je to poznat ve vyprávění Arthura. Ale v Benovi se našly věci, které knihu pro mě oslabily.
Nicméně, jako vždy u Becky, má kniha spád. Jindy jsem četl kapitoly rychle proto, abych se dozvěděl, co bude dál, jindy proto, že některé pasáže mi pro hlavní děj přišly přímo nadbytečné.
Jen závěrečných padesát stran ve mě vyvolaly naprosto romantické a dojemné emoce, kdy jsem se neustále usmíval. A to je na knihu o 340 stranách sakra málo. Upřímně... Během čtení se emoce dostavili asi tak dvakrát třikrát, což je v mém případě hodně málo.
Jak si tedy Co když jsme to my stojí? Slabé tři hvězdy.
Ale zase na druhou stranu... Nebýt Co když jsme to my nevěděl bych, kdo je Adam Silvera a nechtěl bych si přečíst Oba na konci zemřou... :)

2 18.06.2020

Tak tohle se Levithanovi hodně nepovedlo.... Absolutně mě to nemělo čím oslovit. Muzikály mám rád, ale tady vše působilo kýčovitě, přehnaně "třpytkově". Vztah se k této knize bohužel najít nedal. A ve druhém dějství už jsem hodně přeskakoval.

Asi nejlepší díl ze série. :) a i když to nakonec vypadá, že Levithan příběh uzavřel, klidně bych uvítal i další pokračování .)

24.05.2020

Nejlepší "queer" kniha, jakou jsem mohl číst! Samozřejmě až po Acimanových Dej mi své jméno a Najdi mě. Vlastně když to vezmu kolem a kolem Probuzení Simona Spiera za Líbali jsme se mě najednou malinko zaostává...

3 18.05.2020

Den co den znám jako film. A když jej opakovali v televizi, rozhodl jsem se přečíst si knižní předlohu... a když jsem se tak tady na databázi díval, zjistil jsem: hle! Ony jsou tři díly! Okamžitě jsem (při svém zdravotním stavu obrazně řečeno) naklusal do knihovny a první dvě knihy si půjčil (třetí byla rozpůjčená). Den co den jsem trochu znal z filmu, přesto byl děj knihy v něčem ještě zajímavější. Kniha byla do dvou a půl dnů dočtena. A šup hned na Ještě jeden den! Nebojte, komentáře vás všech jsem tady předtím, takže jsem věděl do čeho jdu. Jo, bylo to totéž z pohledu Rhiannon, ale já jsem v četbě na to šel možná víc rafinovaně než vy. Pasáže, kde se opakovali scény mezi A a Rhiannon jsem jednoduše přeskakoval. A bylo to účelné. :) Aspoň jsem se tak během jednoho dne dostal k opakovaní toho dojemného závěru a jeho dovětku, který mě nečekaně překvapil. (Jo teď si musím rychle zarezervovat třetí díl v knihovně, než mě někdo předběhne.) Obě knihy jsem četl záhy po sobě, a kdybych si měl vybrat, kterou z těchto dvou dílů si koupil, tak budu asi nerozhodný. Protože každý pohled je určitě zajímavý. Možné by stály za koupi obě, ale určitě by se díly Den co den a Ještě jeden den musely číst z velkým časovým odstupem. :) Přesto se na trojku těším a za oba předchozí díly jsem vděčný. : - "Alexander je fajn kluk. Ale já chci A."

2 10.05.2020

V komentáři vypíchnu, co jsem o knize napsal v recenzi, kterou jsem před chvílí zveřejnil.

Zcela jistě a troufale hodlám o Najdi mě říct – ano! je to důstojné pokračování! Ne lepší, ne horší. Najdi mě je rovné „jménu“, což je pro mě jedině dobře. Ačkoliv je kniha rozdělena do tří samostatných úseků (troufale povězme: povídek), čtvrtý, poslední úsek je všechny propojuje. První příběh, jak všichni stejně od Acimana, i anotace knihy, ví, prožívá Eliův otec Sami. Věřím tomu, že většina LGBT čtenářů, bude z úvodu knihy na rozpacích. Jejich problém, že čekali navázání na otevřenou romanci Elia a Olivera. Ale právě Samiho příběh vás připravuje na Acimanův vypravěčský styl, na jeho myšlenky, na jeho poetiku, na jeho zachycení pocitů v těch nejdetailnějších a přitom velmi všedních jevech. Sami je stárnoucí muž, který už o životě leccos ví. A právě Samiho část jsem četl nejpomaleji a schválně nejbedlivěji a s vrácením se k určitým větám nazpátek. Protože právě Samiho příběhu nacházíme mnoho životních mouder, které se poté přesouvají do života hrdinů v dálších částech knihy. A právě díky Samiho vyprávění Najdi mě získalo přirovnání coby „pokračující gay romance podle Rollandova Petra a Lucie s přídechem Exupéryho Malého prince“. (Pro Exupéryho Malého prince mám také neskutečnou slabost.)
Právě druhá – Eliova část – přirovnání k Shakespearovi i k Rollandovi opět navrací. Obvzláště v románku, který prožije. Obzvláště v jemné rádoby „deketivní“ lince, po jejímž dočtení jsem byl nucen pustit si do uší Debussyho Clair De Lune. Eliův příběh jsem měl dočten během dvou dnů, ale vlastně jsem stále četl pomalu a v tichu, abych si příběh mohl vychutnat zcela. Eliovo vyprávění, snad díky přítomnosti známé postavy, snad díky předobrazu neodolatelného Timotheé Chalameta nebylo třeba detailně vychutnávat a poznávat natolik, na rozdíl od v Dej mi své jméno neprozkoumaného Samiho.
Ovšem třetí – samostatná a Oliverova – byla dočtena v mžiku. Snad za to mohl přispět fakt, že ze tří samostatných „povídek“ je ta Oliverova nejkratší. Nicméně Oliverova story neztratila nic z puncu lyričnosti a sensitivity, s níž to do nás Aciman nejen během Dej mi své jméno, ale též během Najdi mě pere. Jestli pro mě v Samiho povídce byli nejvíce vyzdvihována moudra a v Eliově romance, pak právě v Oliverově povídce jsou nejromantičtější, ba až přímo dojímavé, řekl bych, jeho filozofické hovory se „stíny“.

5 23.04.2020

(SPOILER) Film Boy Erased se pro mě stál nejočekávanějším filmem roku 2018, o to víc jsem si chtěl přečíst předlohu. Po přečtení prvních stran jsem se začal cítit v rozpacích. Začal jsem se obávat, že film mě nezaujme, a že lepšího zpracování tématu léčby homosexuality se nakonec zhostil román/film Převýchova Cameron Postové (bohužel nevyšla v českém překladu). Největší chybou snad není Conleyho vyprávěcí a stylistický styl, chybou je, co o knize prezentují vydavatelé a recenzenti. Chybou je také, že sám Conley knihu nazývá svými memoáry. Na to, aby se jednalo o memoáry se toho dozvídáme o Garrardovi sakra málo. Celá kniha na vás působí mdlým dojmem, pokud čekáte příběh, jakože fakt PŘÍBĚH. Skladba kapitol je nesourodá a jejich závěr je nezávěrem. Conley mnohdy přijde se zajímavým rozvíjením děje, ale vzápětí přijde s "jinou scénou", která původní děj zcela usekne. K postavám je těžké najít si vztah, snad jen rodinu Conleyů poznáváme nejlépe. Kniha však má mnohem zajímavější ráz, pokud vedlejší příběhy a situace vezmete z hlediska filozofického. Vymazat Garrarda Conleyho se totiž po dočtení opravdu jeví více jako filozofická a intimní sonda do duše a mysli ex-křesťana a gaye. Garrard Conley měl možná svou knihu uchopit trochu jinak, ať už názvem nebo stylem vyprávění, ale určitě bych netvrdil, že kniha nestojí za přečtení. Jen si k ní musíte najít cestu a po jednom přečtení to skutečně nebude.

Oproti stylu Philippy Gregory byl příběh Sandry Byrde velice svižný, místy až příliš. Jelikož jsem četl pouze romány od Gregory, tak se mi k tomuto románu hledala cesta nesnadno, hlavně zpočátku, kdy zhruba dvě kapitoly sledujeme příjezd Elin do Anglie. S přibývajícími stránkami se však příběh ukazuje být velice zajímavým, přičemž příběh nepůsobí nijak "přeslazeně", jak by se na ženský román mohlo zdát. U Sandry Byrde jsem ocenil, že zde sledujeme téměř celé období vlády Alžběty a můžeme nahlédnout i do soudobé kultury a politického dění. V budoucnu si jistě knihu pořidím

Třetí kniha Philippy Gregory hodnotím jako zajímavou. Rozhodně jsem vítal, že tentokrát tu nemáme žádný sladce romantický příběh. Za mě je jistě nejoblíbenější postavou Marie. George na mě působil jako nerozhodný přelétavec a Bess jsem absolutně nesnášel. Zdála se mi být děsně sobecká a majetnická. Kniha mě nejvíce zaujala až ke konci. Královská hrdost se dle mého zbytečně vlekla. Příběh vycpáván neustálým stěhováním královny Marie z místa na místo. Také mě velice mrzela nízká přítomnost Alžběty I. Půjčil jsem si nyní knihu Růže mají trny, který se zabývá stejným údobím, ale zde je prý příběh popisován z pohledu dvorní dámy Alžběty a ne Marie. Uvítal bych také, kdyby Philippa napsala o Alžbětě ještě jeden román, který by se mohl odehrávat na sklonku její vlády. Myslím, že to by také mohlo být zajímavé.

S kečup60 nesouhlasím. Pro mě druhá kniha o Alžbětě od této autorky. Kniha mě nenudila a naopak jsem byl potěšen, že tento román se více zabývá samotnými událostmi kolem Alžběty. Amy mi v tomto románu přišla naprosto normální, a ne jako žárlivá husička jakou se zdála být v Královnině šašku. Opravdu povedený román. Víceméně otevřený konec mi ve filmech vadí, ale v knihách to má své kouzlo.