panjan
komentáře u knih
Chaloupky
Štěpán Javůrek
Při čtení této knihy, jsem si několikrát vzpomněl na Raisovy Zapadlé vlastence, už je to dlouho co jsem je četl, nemohu tedy srovnávat, ale příběh prostředí, atmosféra, mi připomněli pocit z této české klasiky. Pocity z Chaloupek mám však rozporuplné. Na jednu stranu je ten příběh dobrý, má svoji atmosféru, na stranou druhou, by si zasloužil mnohem větší rozsah a větší hloubku. Téma vyloženě nabízí spoustu potenciálu, který mi přijde nevyužitý. Působí to, jako by se autor snažil co nejrychleji převyprávět ságu jedné generace z velkého odstupu vševědoucího pozorovatele, který své postavičky protahuje neúprosnou nevyhnutelností dějin.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Autorka sesbírala, vydolovala, vyslechla všechny informace, které bylo možné po takovéto době získat, tak aby tato tragédie zůstala zachována v co nejčistší podobě pro budoucí generace. Fragmenty obrazu dokázala beletristicky posplepovat s citem a respektem k historii, místu i lidem. Zároveň nám touto konstrukcí, jež z historie dělá čtivý příběh, tento zpřístupnila, a díky za to.
Zapomenuté příběhy 5
Marian Kechlibar
Stále skvělé, snad se budou čísla u Zapomenutých příběhů jen a jen navyšovat.
Ono není už jak další díly příliš komentovat, protože vše zůstává stejné, jen přibývají nové příběhy, alespoň mne se zdá. U pátého dílu mi ovšem došlo, proč jejich čtení není tak plynulé a člověk se musí dost soustředit. Je to kvůli odkazům a poznámkám pod čarou. Doplňující poznámky jsou určitě zajímavé, ale přetrhávají nit, a čtenář (nebo alespoň já) musí hledat po přečtení poznámky pod čarou, která většinou odbíhá od tématu, kde skončil a to jak fyzicky najít očima místo na stránce, tak i vrátit se do zpět do příběhu.
Přitažlivost pádu
Noel O' Regan
Důkazem toho, že se jedná o velmi originální a zajímavý námět, budiž to, že tato kniha se u nás na Vánoce objevila třikrát. Koupil jsem ji tátovi a sám jsem dva výtisky obdržel. Očekávání byla tedy vysoká, ale bohužel nenaplněna. Já to vidím jednoduše, jako promarněnou příležitost, jako náčrt a obrys potenciálně skvělého a originálního románu. Autor bohužel nejde do hloubky a psychologie postav příliš nefunguje, tak aby to dokázalo být uvěřitelné. Škoda, škoda, ale je to autorova prvotina a potenciál tam je, tak snad příště.
Bál šílených žen
Victoria Mas
Lehká momentka z psychiatrické léčebny 19. století. Nejde moc do hloubky, snaží se Vás provést dobou a smýšlením tehdejších časů. To nutno říci, činí nepodbízivě lehce a příjemně. Nakonec samozřejmě nechybí, otázka, jaký je rozdíl mezi těmi, co na zeď, blázince koukají zevnitř a těmi, co jsou "normální" a jak křehká bariéra to je.
Zapomenuté příběhy 3
Marian Kechlibar
Zde už asi nemá cenu nic psát o formě a obsahu, to už bylo mnohokráte napsáno a pochváleno. Zapomenuté příběhy se etablovaly jako stálice české literatury, je to pojem a svým způsobem i vlastní žánr. Doufejme že pro nás pan Kechlibar bude i nadále objevovat, ať už je doluje odkudkoliv, další a další Zapomenuté příběhy.
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Jiří Hájíček
Dle mého skromného názoru je povídka žánr, který autorovi sedí nejvíce. U většiny knih p. Hajíčka mám menší problém s příběhem, který u některých románů vázne. Neznamená to ovšem, že p. Hajíčka nemám rád, ba naopak, obdivuji jeho schopnost popisu jihočeské vesnice a atmosféru do které své příběhy halí. Ta atmosféra a prostředí zůstávají...
Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
Za mne slabší autorův počin. Síla p. Hajíčka je v atmosféře, melancholické lyričnosti popisu jihočeského venkova a rodinných a mezilidských vtahů, slabší dle mého je v příběhu a psychologii postav, na čemž toto dílko staví. To jsou koníci na vratkých nohách.
Rybí krev
Jiří Hájíček
Hajíčkovo asi nejzásadnější dílo. Snoubí se zde vše z jeho umění. Atmosféra jihočeského venkova, příběh protkávající generace, vztahy na vesnici, vztah lidí ke krajině a jakási typicky hajíčkovská melancholie. Chybělo mi zde jen to, co mi asi chybí u Hajíčka všeobecně a to je hlubší příběh a rozvinutější psychologie postav, tak abych byl více vtažen do děje, rybí krev je trošku již zaschlá, preferoval bych čerstvější.
Selský baroko
Jiří Hájíček
Hájíček svými knihami zůstává poněkud uvězněn v jihočeské vesnici, vrtání se v minulosti, starých křivdách a z toho vyplývajících složitých rodinných vztazích. Sám z malé jihočeské vesnice pocházím, potvrzuji tedy, zde se křivdy neodpouští, ale dědí.
Skvěle napsané, stejně jako jiné autorovy knihy. Vystaveno na skvělé melancholické atmosféře, a popisu jihočeské vesnice. Příběh zde není tolik dominantní, aniž to psychologie postav, což je možná trochu škoda, bylo by to pak dokonalý Selský baroko.
Periodické příběhy
Hugh Aldersey-Williams
Kniha to zajímavá a obohacují rozhodně je. Pohled na periodickou soustavu prvků z tohoto neobvyklého úhlu je docela unikátní, nicméně mi přišlo, že ve snaze vysvětlit kontext společenský, kulturní historický, vědecký a ....kdo ví jaký, jednotlivých prvků jejich historii objevu, vzniku názvu atd., se autor místy stává roztržitým vypravěčem. Přeskakuje z jednoho na druhé, aniž by dokončil myšlenku, v půlce textu se pak znovu k danému vrací. Snaží se říci o daném tématu vše najednou, a malinko se tím zadusil.
Chata 1879
Josef König
Vtipné, zajímavé. Nicméně mi přijde škoda vyrábět k tomuto obálku a prodávat jako román, tohle je svým rozsahem delší povídka a ani svým obsahem nic zas tak svébytného.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
S plachetnicí na vinětách je to pohupování v lehce rozbouřených vodách. Spíše takové lehčí prázdninové čtení. Odsýpající příběh se skvělou až filmově melancholickou atmosférou. Proč ne.
P. S.: Velmi se mi líbil i téměř poetický název knihy a stále jsem nad ním přemýšlel. Musela mi napovědět až přítelkyně, který že to tradiční český nápoj má na vinětě plachetnici, čímž se vytratilo trochu poezie.
Dilema
B. A. Paris (p)
O tom, že je toto řemeslně dobře zvládnuté, není pochyb. Dobrý truhlář dokáže udělat dobré schody, truhlář který miluje dřevo, mu dokáže dát duši a udělat krásnou věc. Tohle jsou dobré schody.
Myšlenka je jednoduchá, ale celé je to přepnuté, přeždímané. Takový přepnelismus - snažíte se dál napínat něco, co již prasklo.
Částice na konci vesmíru
Sean M. Carroll
Na záček jen podotknu, že o tom co je Higgsův boson jsem neměl příliš ponětí, ale zajímalo mne to. Po přečtení této knihy, mám nanejvýš mlhavé tušení a stále mne to zajímá. Ale toto není kniha jen a pouze o jedné "částici." Pravdou je, že pro člověka, který se částicovou fyzikou zaobírá rekreačně, jsou odborné části i místy srozumitelné. Nicméně nabízí pohled do zákulisí stavby LHC a vůbec toho jak funguje obec částicových fyziků, jaké ohromné úsilí je za tímto projektem a tím i polidšťuje tento skoro mimozemský projekt. Ukazuje, že vědci jsou "normální" lidé se svými zájmy, povinnostmi, problémy. Jeden z aspektů, proč se tato kniha navzdory nepředstavitelně složitému problému (a to doslova, nepředpokládám, že někdo si dokáže předsatvit desetimiliardtinu milimetru) čte dobře, je i autorův smysl pro humor. Nebudu přesně citovat, ale je to nějak takhle na adresu LHC: Je to, jako když koupíte dětem hračku za 17 miliard euro a oni pak sedí a rozbíjejí věci a koukají, co z toho vyleze.
Ten, koho přece znám
Mike Gayle
Ano, tohle přece znám. To je mainstreamová, prvoplánová záležitost. Těch je. Ale bude patřit do té lepší poloviny z podobných záležitostí na vypnutí mozku.
Pohlédnout do slunce
Julian Barnes
Barnesovy knihy se vždy potácejí někde mezi filosofickou esejí a podivným románem. V tomoto případě zřejmě byl pohled do slunce až příliš oslepující, čemuž díky bylo zakopnuto a spadnuto do bažiny filosofické eseje s náznaky příběhu. Ne, že toto bylo špatně samo o sobě, nicméně nějak mi unikali souvislosti, ačkoliv Basrnese mám docela rád.
Tělo
Paolo Giordano
Je uvozeno citátem z Remarquovy knihy na Západní frontě klid a myslím si že toto dílo se bez ostychu, může do knihovny postavit vedle děl tohoto velikána válečné literatury. Je citllivou sondou do duší vojáků ve válečném konfliktu, aniž by bylo nějak rozptylováno politikou, jedná se o válku jako takovou, její důsledky které má na životy zúčastněných, jejich pocity a myšlenky. Atmosférou to trochu připomíná 70. léta a formanovy Vlasy, ikdyž je to Tělo.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Kniha má trošku zavádějící podtitul, dle kterého jsem si představoval spíše dílo historické a faktografické, prolnuté příběhy rodin zde žijících. Nicméně je to spíše naopak, je to román zasazený do historického období jedné vesnice a jednoho kraje, což mne příjemně potěšilo.
Psáno s pokorou a pochopením ke kraji a lidem, jazykem přímým, jednoduchým hodícím se ke zvolenému tématu. Vnitřně konzistentní a opravdové. Nabízí se srovnání s p. Mornštajnovou jakožto současnou hvězdou české literární scény. Za mne je toto skromné, méně pompézní a proto i upřímnější a sympatičtější styl.
P.S.: Velice rád bych se někdy podíval na slezského bratříčka slavného italského sourozence.
Vesmír je náš svět
Jiří Grygar
Proč věděc píše knihu? Asi většinou proto, že chce veřejnosti nějakým pzpůsobem představit svou práci, popularizovat ji, předat nadšení pro věc dál....Nechápu, proč pan Grygar napsal tohle. Pro laika je to absolutně nesrozumitelné, pro vědeckou komunitu to bude zřejmě jenom souhrn toho, co již znají a co si mohli přečíst ve vědeckých publikacích. Sám se považuji trochu více než laika, prošel jsme vysokošlkolskou matematikou, fyzikou i chemií, nicméně ztrácel jsem se v záplavě číslel a informací, které ne, že bych s trochou vůle nepochopil, ale ani jsem pochopit nechtěl, tak nezážině podané to bylo. Kdež je Hawkingova Stručná historie času....