nefernefer
komentáře u knih
P jako pivo
Tom Robbins
„Víla, jež visela ve vzduchu jako miniaturní helikoptéra, jako letecká ambulance pro zraněné berušky, nasadila vážnou tvář a oznámila, že nastal čas dozvědět se něco o pivu.“
Popravdě jsem si nebyla jistá, co mám od Tomovy dětské knížky očekávat, tak jsem byla trochu obezřetná. Přece jen jeho ostatní knihy pro děti moc nejsou. :o) Ačkoli fantazie, která je při psaní dětské literatury zásadní, se jim rozhodně upřít nedá. Každopádně tuhle knížku si děti klidně přečíst můžou, protože je překvapivě dokonce poučná a myslím, že se jim bude líbit. Stejně jako se líbila mně. Opět jsem si užívala svěží jazyk se spoustou neotřelých přirovnání a obdivovala práci překladatelky. Za pivní vílu Pivoňku si zaslouží samostatnou hvězdu. :o)
„Slib mi, že se nikdy nebudeš bát cestování, lidí, co jsou jiní než ty, pavouků, netopýrů, hulvátů, zubařů, právníků, nátlakových skupin, špatného vkusu, společenského pohrdání, nejistoty [...] Že se nerozklepeš před starými chlápky s titulem, a hlavně že se nikdy nebudeš bát lásky, a to dokonce ani když bude hrozit, že bude neopětovaná.“
Tak ještě jedno jaro tedy
J. H. Krchovský (p)
„Vyhlížím k obzoru; přeju si nemožné
chci vůbec to, co chci? Nechci. A kdyby...
vyhaslo srdce mé, popel už jenom žhne
vlaštovky přilétly, jedna však chybí“
Brutálně něžné a morbidně poetické. Jako vždy. V oblasti poezie patří J. H. Krchovský mezi mé jasné favority. A přestože jeho verše přes všechen černý humor a vtipné pointy většinou plují na depresivní vlně, tak v případě této sbírky jsem měla pocit celkového téměř až optimistického vyznění. Výběr básní poskládaných do „čtvera ročních dob“ se povedl.
Slovné hračkárstvo - Kniha aforizmov
Milan Kolcun
„Najkrajší sľub:
Zosta(r)nem pri Tebe.“
Název knihy přesně vystihuje, co je jejím obsahem. Nejen vtipné, ale hlavně chytré slovní hříčky. Bavila jsem se. V několika případech mě sice má nedostačující úroveň znalosti slovenštiny o pobavení ochudila, ale naštěstí jich nebylo mnoho.
Kniha o hřbitově
Samko Tále (p)
Slovenský Hrdý Budžes? Ani náhodou. Hodně vzdáleně ho připomíná jen styl psaní. Možná kdybych byla Slovenka... Nevím. Myslím, že ani pak ne. Tu dobu jsem sice zažila, tak bych teoreticky měla být přesně ta správná cílová skupina, ale mrazení ani humor jsem při čtení necítila, jen pachuť otravnosti a nudy. Lidské malosti se smát nedokážu.
Umění vnímat umění pro děti a rodiče
Michael Třeštík
„Nejvíc, co pro děti můžeme udělat, je umění jim nezprotivit, nevytvořit v nich pocit, že umění je pro ně příliš vznešené.“
Totéž platí i pro dospělé. I spousta dospělých se „bojí“ jít na výstavu, že si tam bude připadat trapně, že tomu nerozumí. Ale umění není od toho, abychom mu „rozuměli“. Umění v nás má vyvolat nějakou reakci, pocit, a ten vůbec nemusí být jenom příjemný. Člověk by se neměl bát přiznat, že se mu něco nelíbí, že něčemu nerozumí, a naopak dát umění šanci a najít si to, co ho osloví. Na obalu se píše: „Kniha je průpravou ke zdravému vztahu k umění.“ Pod to se podepisuji a dodávám, že rozhodně není jen pro děti. Je pro všechny, kdo se chtějí zbavit ostychu a naučit se, jak umění dovolit, aby k nim promluvilo.
Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče
Michael Třeštík
Z téhle knihy jsem tak nadšená, že si ji budu muset koupit, přestože není nejmenší ani nejlevnější. Pan Třeštík je prostě chytrý pán. Píše lehce, jednoduše, srozumitelně, vtipně, dokáže vypíchnout to, co je skutečně důležité, a nemá potřebu nějaké slovní exhibice ani se nesnaží čtenáře přesvědčit o vlastní pravdě. Dozvěděla jsem se spoustu nového a naučila se na některé věci dívat jinak. Jediné, co mě trochu rušilo, byly ilustrace. Ale to je čistě můj osobní názor. Chápu důvody, proč autor nechtěl v knize použít fotografie, a proti variantě ilustrované knihy o architektuře nemám vůbec nic. Ale v tomto případě jsou ilustrace občas natolik přibližné, že jsem i budovu, kterou relativně dobře znám, měla potíž na tom obrázku poznat. Ovšem co se týče obsahu knihy jako takové, tak na moje nadšení to vliv nemá a doporučuji ji všema deseti.
Jádro
Peter V. Brett
Série jako taková se mi líbila, tak proč to nízké hodnocení posledního dílu. Protože mě zklamal. Už od prvního dílu to není příběh jednoho hlavního hrdiny. Čtenář sleduje hned několik postav, jejichž linky se nakonec protnou a jsou vlastně všechny stejně důležité. A jak se příběh vyvíjí, tak přibývají další a další, o kterých také nelze říci, že by to byly vysloveně pouhé vedlejší postavy. Proto mě kromě závěrečného finále, které je podle mě samo o sobě odbyté, na to co všechno mu předcházelo, zklamalo, že některé postavy autorovi ani nestály za to, aby jejich příběh uzavřel. Prostě mi to přišlo takové uspěchané, jako by ho to už nebavilo a chtěl to mít už konečně za sebou. Což se koneckonců nedivím, protože se nedokážu ubránit pocitu, že se mu to jeho grafomanství pomalu začínalo vymykat. Je to škoda, protože příběh to byl zajímavý a moc pěkně se to četlo. Takže přestože poslední díl hodnotím relativně nízko, tak kdybych sérii hodnotila jako celek, dala bych o hvězdu víc.
Fazóna
Miika Nousiainen
Přesně jak píše jaroiva. Kořeny nastavily laťku, které se Fazóna dokázala přiblížit jen vzdáleně. Není to špatné, ale čekala jsem víc, takže za mě zklamání. Možná kdyby se Fazóna ke mně dostala jako první, byla bych nadšená, a Kořeny by pak moje nadšení posunuly ještě výš. Prostě jsem to četla ve špatném pořadí. :o)
Den falešné kočky
Pasi Ilmari Jääskeläinen
„... pochopil jsem, že to, co se rozhodneme jeden o druhém si pamatovat a co zapomenout, definuje nás jako lidi a zároveň i svět, v němž žijeme.“
Představa, že mi mozek pomalu vypovídá službu a plíživě se ze mě stává slintající individuum, je ta nejhorší noční můra. Lék na demenci je zatím skutečně sci-fi, a tak si jeho možné fungování a účinky lze představovat v podstatě jakkoli. Tahle fantazie „po finsku“ je rozhodně zajímavá. Chvílemi jsem sice měla pocit, že hlavní hrdina buď sní, nebo je v rauši. Lehce pokřivené vnímání reality, lidé, kteří se schovaní za karnevalovou maskou nechovají úplně standardně, do toho levicoví revolucionáři, tajní agenti Stasi a za každým rohem kočka. No nenudila jsem se. Doporučuji čtenářům, kteří rádi otvírají svou mysl podivnostem.
Lék pro duši
Petr Casanova
Anotace je zavádějící. Neříkám, že si člověk z knihy nic neodnese. Určitě je v ní spousta užitečných myšlenek, potažmo i rad. Ale ne každá bolest duše je způsobena rozpadem vztahu nebo neporozuměním mezi partnery. Ne každá bolest duše má svůj původ v nešťastné lásce. A tato kniha řeší z 99 % právě pouze tyto případy a jen 1 % se dotýká i jiných příčin. Za mě kniha nesplnila očekávání. Nesplnila, co slibuje, tj. poradit, "jak vlastními silami čelit smutku, psychické bolesti a úzkostem", protože v tom slibu schází specifikace - "způsobeným nešťastnou láskou". Ale pokud někdo řeší problémy po rozchodu, pak by mu mohla být užitečná.
Laskavosti
Eva Černá
Krásný jazyk, neotřelá slovní spojení, široké rozpětí od každodennosti až po věci milostné, ať už šťastné či bolavé, a to všechno podané s tak úžasnou lehkostí, že ani ty bolavé v sobě nemají ni náznaku deprese a tíhy. Tentokrát jako ukázku nevyberu žádnou báseň, ale autorčin epilog na zadní straně obálky, který dle mého dokonale vystihuje podstatu této nádherné sbírky.
"Můžeme se setkávat i rozcházet, milovat i nemilovat, rozumět si i nerozumět, navzájem se přibližovat i vzdalovat, míjet se. Jsme lidé a jinak to ani neumíme. Ale žijeme spolu a jinak to nebude. A tak bychom si měli každý den udělat takový, abychom vstávali s pocitem, že stojí za to ho žít. Naplno, s někým a pro někoho.
Laskavost je vnímání se navzájem takoví, jací jsme. Zastavit svá slova, když je jich moc, nešetřit slovy, když je jich třeba, bát se i nebát jejich síly. A mlčet, krásně mlčet, když už slov potřeba ani není. A pak se můžeme setkávat i rozcházet, milovat i nemilovat a pořád to bude hezké pro nás pro všechny.
Možná právě teď víc než dříve je dobře si připomenout význam slova laskavost. A moc si přát, aby tu s námi a v nás byla."
Tetovaný
Peter V. Brett
Po několika špatných zkušenostech jsem se už vyhýbala mnohadílným sériím, a pak se mi dostane do rukou tohle a zase se vezu. :o) Tak jen doufám, že další díly nezklamou a budou stejně dobré jako ten první. Dlouho se mi nestalo, aby mě kniha úplně pohltila a já nemohla přestat, dokud ji prostě nepřečtu. Doporučuji.
Adolf Loos - privátní portrét
Claire Beck-Loos
Po literární stránce tato kniha není žádným skvostem. Ale tím, že se jedná o krátké střípky, tak to v zásadě nevadí. Není to klasický životopis. Jsou to nahodilé vzpomínky, které přibližují atmosféru tehdejší doby a Adolfa Loose představují nejen jako světoznámého architekta, ale především jako člověka. Jako architekt byl bezesporu geniální. Jako člověk dost nesnesitelný. Jako by celý život zůstal dítětem. Na jedné straně čistá naivní duše se srdcem na dlani a na straně druhé umanutý svéhlavý spratek, který neváhá udělat scénu, když není po jeho. Nicméně bylo zajímavé na chvíli nahlédnout do jeho světa. Člověk pak lépe pochopí jeho práci.
Tam uvnitř něco je
Tomáš Peřina
Krásná kniha formou i obsahem. Mám z ní velkou radost. Není to jen kniha, je to umělecké dílo. Ačkoli formát mě trochu překvapil, málem se mi nevešla do tašky. :o) Některé ilustrace jsou vskutku hororové, jiné vtipné. A poezie pluje někde mezi Timem Burtonem a J. H. Krchovským, plná slovních hříček a vtipných bizarností. Prostě pastva pro oči i duši. Jen tím tvrzením anotace, že je určena dětem, si tedy nejsem úplně jistá. Dospělý si ji užije mnohem víc. Tentokrát jsem si nemohla pomoct a jako ukázku jsem musela vybrat aspoň dvě. :o)
TICHÁ NOC
Zlé nemluvně jak podlý vrah
se plíží mezi stíny
a šíří démonický pach
rok neměněné plíny.
Dle dávné sudby stane se
prý ničitelem světů,
na Štědrý večer pronese
svou hrůznou PRVNÍ VĚTU
a sešle na svět prokletí,
čas přetočí se zpátky,
zem pukne, nebe odletí...
Přeji vám krásné svátky!
INFERNO
Jsem věčně prochladlý a mládí navzdory
sním, kterak za sto let natáhnu bačkory.
V nebi je větrno, tak ať se smažím v pekle,
v huňatém rubášku, na nohou funusekle.
Ještě s tím otálím, tak jako všichni lidé.
Co však Ti v mrazivém a krutém světě zbyde?
Jen peklo, které má prazvláštní vroucí něhu,
a dobrá společnost, Společnost přátel žehu.
Dvě slova jako klíč
Josef Formánek
"... až začneme všichni přemýšlet o svých blízkých jako o prvních, a až potom o sobě, nic nás nepřemůže."
Příjemné, oddychové čtení. Laskavý příběh s nádechem polemiky o smyslu života. Něčím mi to připomínalo knihu "Muž, který chtěl být šťastný" a jí podobné, které jsou plné mouder, co jsme je sice všichni četli už tisíckrát, ale stejně se podle nich neřídíme. Proto je dobré si je občas připomínat. :o)
Tulák
João Luís Barreto Guimarães
To, co držíš v objetí, když
někoho objímáš, není
tělo: je to čas. V tom pozdrženém zastavení
(zatímco svíráš jiný život) je
tělo, které ti patří po dobu, co ho máš
v náručí
protože ho máš pro sebe
po celou nehybnou chvíli
po kterou zastavuješ čas
časem
jednoho objetí. Ale
síla tvých paží je slabší
než síla času
a vzdát se musíš ty
(to ty musíš pustit) protože
čas nesnese být zastavený tak dlouhý čas
a vyžaduje, abys ho propustil
a vrátil do pohybu.
Tahle jediná mě oslovila. Jinak se s tímto druhem poezie bohužel naprosto míjím.
Už zase vyšlo slunce
J. H. Krchovský (p)
Nic se mi vlastně neděje...
jen začal život bez děje
a v tuto těžkou hodinu
přicházím k sobě... Odjinud
Kořeny
Miika Nousiainen
"Měl by se nastolit stav, v němž je možné nadávat imigrantovi do hňupů a všichni by pochopili, že teď se nadává do hňupů hňupovi, a ne že se nadává do hňupů imigrantovi."
Tenhle severský přístup k psaní literatury se mi líbí čím dál víc. Asi stárnu. :o) Stejně jako u Backmana i tady je základem laskavost a víra v sílu lásky k bližnímu svému. Ačkoliv si osud s hrdiny vlastně celkem dost zahrává, obrací jim život vzhůru nohama a nutí je dělat věci, o kterých se jim nikdy ani nesnilo, žádné velké drama se při tom nekoná a čtenář si rozhodně nehty napětím neokusuje. Prostě je mu od začátku jasné, že je to milá, občas úsměvná, občas dojemná pohádka pro dospělé, která dobře dopadne a ze které by si měl nakonec odnést nějaké ponaučení. A těch je tu celkem dost a podle mě taky dost trefně popsaných. Mě to moc bavilo a tak s naprosto klidným svědomím doporučuji. :o)
"... u vás, u současných rodičů mě udivuje jedna věc. [...] Je to jakési kondicionální rodičovství.
Moh bys mi to osvětlit?
Copak kondicionál není jakýsi tvar podmíněnosti?
Asi jo.
No a to vy používáte. Co kdyby sis sedla? Co kdybys to autíčko vrátil do regálu? [...] Papala bys, drahoušku, dneska těstovinky se sojovým masíčkem? Takhle se za mého dětství s dětmi nemluvilo."
Pro tebe, má lásko
Jacques Prévert
„Byla jsem plná úžasu
byla jsem nahá jako nikdy
se sukní vyhrnutou do pasu
a v jeho dlaních se mé tělo
od nehtů na nohou
až po vlasy
nádherně chvělo
Byla jsem jako pramen
pod prutem proutkaře
A hřích se změnil v zázrak
Amen.“
Jedna z nejkrásnějších sbírek poezie, jakou znám. Provází mě už od mládí a pořád jsem stejně okouzlená. Prévert je básník mnoha tváří. Něžný i sarkastický, vtipný i zasmušilý, hravý i vážný. Jeho verše jsou krásně civilní a nadčasové. A úžasně plastické a živé, plynou vám jako obrazy před očima. Do velké míry je to i tím, že všechny jsou výborně přeložené. Tentokrát jsem měla opravdu potíž vybrat, co se mi líbilo nejvíc. Tak jsem nakonec namátkou otevřela stránky...
„Hlavou říká ne
a srdcem říká ano
říká ano všemu co má rád
však učiteli říká ne
ne na kvadrát
když stojí u tabule
a všecky otázky se na něj valí
A v tom se začne ukrutánsky smát
a všecko rázem smaže
čísla i písmena
jména i data
vyňatá slova a další chytáky
a přestože mu laje učitel
a přestože mu premianti hrozí pěstí
pestrobarevnými křídami
na černou tabuli neštěstí
nakreslí tvář štěstí“
H₂O a záhada Zlaté slzy
Petr Stančík
„Slovo ‚kamna‛ se vyskytuje pouze v češtině. O jeho původu se vedou plamenné pře. Podle jedné teorie vzniklo z kamenů, jimiž se obkládá ohniště. Podle druhé z latinského ‚caminus‛ (čti kamínus) neboli pec. Podle třetí kdysi dávno kněžna Libuše přinesla Přemyslu Oráči k pluhu topinky opečené na kamnech. Přemysl zabodl do země otku, hryzl do topinky a povídá: ‚Kam na ty topinky chodíš?‛“
Kdyby mi kdysi někdo řekl, že budu v druhé půlce života ujíždět na sérii knížek pro děti, nevěřícně bych zdvihla obočí. Mám všechny díly. A nekupuju je žádným dětem, ale sama sobě. Po výtvarné stránce jsou to doslova šperky a po obsahové rovněž. Jsem přesvědčená, že kdybych tohle četla jako dítě, rozhodně bych si to neužila tak jako dnes. Ty různé jazykové vtípky, fintičky a frajeřinky dítě nikdy nemůže ocenit, protože mu v mnoha případech prostě vůbec nedojdou.
„Chapadlo je část těla sloužící k chápání. Mozek je také část těla sloužící k chápání. Ale proč se chobotnice chápou chapadly, zatímco chápani se chápou prackami, to mozek jen těžko chápe.“