Mahuleno komentáře u knih

Kniha povídek, lépe řečeno příběhů nebo reportáží, protože jsou o skutečných událostech. O událostech, které ukazují na lidskou lhostejnost v péči o přírodu a životní prostředí. Někdy lhostejnost, někdy hloupost. Například příběh, decentně nazvaný autorem Havárie myšlení, je vyloženě o lidské hlouposti a nebál bych se říci blbosti.
Trochu jiná je Válka s křečky. Tam je krásně vidět jak složitá je příroda a jak všechno souvisí se vším a všechno je v rovnováze. Tady šlo spíše o to, jak dobrý úmysl přinesl špatné následky, účelný zásah do přírody porušil tuto rovnováhu s dalekosáhlými dopady.
Na svou dobu poměrně odvážný počin autora, protože se leckdy dotýkal státních podniků a i státních institucí a stavěl je někdy do nepříznivého světla.
Ilustrace Vladimíra Jiránka vtipně a tematicky doprovázejí tuto knížku.

3 24.02.2024

Kniha papeže Františka a Thomase Leonciniho. Italský novinář a spisovatel Thomas Leoncini vede rozhovor s papežem Františkem. Rozhovor, který může být poučením a přínosem pro každého člověka, protože papež František definuje problémy a jejich příčiny s velkým přehledem.
Kniha je rozdělena do tří částí, které však nejsou tematicky nějak vyhraněny.
I. Mladí proroci a snící starci
II. V tomto světě
III. Vzdělávat znamená učit se.

Samotný titul knihy může odradit případného čtenáře agnostika či dokonce ateistu, ale zdaleka nejde jenom o víru a náboženství, ale o celou společnost, její chování a směřování. Papež František se dotýká skutečností a dějů, které hýbou společností a dá se říci, že řídí její chování a ovlivňují svým dopadem každého z nás. Čtenář může ocenit papežův rozhled a výstižné hodnocení.

„Naše společnost je příliš silně ovládána ekonomickou a finanční krizí, v jejím středu nestojí člověk, ale peníze a věci, které člověk vytvořil.“

Svatý otec hovoří také o nemocech, nejedná se však o nemoci těla, ale ducha (duše?). Každý z nás tyto nemoci kolem sebe, někdy a některé i na sobě, může vidět.

Zmíním se jenom o dvou z nich:

„...povím ti o patnácti zákeřných, pro člověka nebezpečných nemocech“ říká papež.
„První nemocí je pocit nesmrtelnosti, či dokonce nezastupitelnosti. Vychází z narcismu a je typická pro toho kdo se vášnivě shlíží ve svém vlastním obrazu
...poslední nemocí je nemoc světského prospěchu, nejrůznějších exhibicionismů, když člověk ze své služby dělá moc a ze své moci zboží, které chce směnit za ještě větší prospěch či moc. Je to nemoc, která živí sama sebe. Je to nemoc těch, kdo nenasytně baží po rozmnožení své moci.“

„Co byste poradil tomu, kdo vládne?, ptá se Leoncini.
„Aby nenaslouchal jen prostředníkům, ale šel mezi lidi a skutečně se rozhlédl kolem sebe. Poradil bych mu, aby se dotkl skutečnosti. A také, aby si držel od těla ješitnost a pýchu: ješitný a pyšný člověk nedojde moudrosti a pošetilý člověk nakonec vždycky skončí špatně.“

Hodně se papež František obrací k mladým a nebo o nich mluví.
Na otázku novináře: „Jaké vlastnosti by mladému člověku neměly nikdy chybět?“, odpovídá:
„Nadšení a radost. A nesmíme zapomenout na jednu, která by rozhodně chybět neměla: smysl pro humor. Bez smyslu pro humor může člověk jen stěží volně dýchat, vždyť smysl pro humor se pojí se schopností radovat se, nadchnout se. Humor nám kromě toho pomáhá k dobrému naladění a jsme-li dobře naladěni, pak vycházíme lépe s ostatními a sami se sebou.“

A svůj komentář uzavřu radou papeže Františka, která, podle mne, platí pro každého:
„Bez smyslu pro humor je opravdu těžké být šťastný, proto bychom se neměli brát příliš vážně.“

8 23.02.2024

Zvony Nagasaki
Deník oběti atomové bomby v Nagasaki.

Autor popisuje den po dni hrůzy života po svržení bomby i z pohledu lékaře. Sám těžce ozářen a v podstatě umírající, stále pomáhá raněným. Píše nejen o nejen zničeném městě, ale o utrpení umírajících. Chvílemi ovšem i v jeho úvahách, probleskuje myšlenka, že největší tragédií je, že Japonsko válku prohrálo.

"...Přišel k nám muž, abychom se šli podívat na jeho nemocného.! Poslali jsme ho pryč; copak znamená jeden nemocný, když sto milionů lidí právě pláče.
Naše vnitřní utrpení bylo hluboké a těžké. Naše Japonsko zahynulo. Náš národ byl na dně propasti rozdrcen; zbývá mu již jen žít v hanbě!"

Nicméně deník je ukončen naléhavou humánní výzvou a prosbou: Zvony zvoní. Zrodil se nový den...V ranním vzduchu se ozývají jasné tóny, vysílající své mírové poselství...až na konec světa.
Nebe zakazuje myslet na novou válku: s atomovou bombou by to znamenalo zničení lidstva. A proto voláme z našich ubohých domků na svahu Urakami ve městě Nagasaki ke všem národům světa: Vzdejte se války! Klečíce v popelu atomové pouště prosíme vás, aby Urakami bylo poslední obětí bomby."


Možná to do hodnocení knihy nepatří, ale jen krátce k otázce, která padla v komentářích:“...Kdo je vinen? Bylo to nutné?“ Na první část je, podle mne, odpověď zcela jasná - vinen je vždy ten, kdo válku rozpoutá – útočnou, pod jakoukoliv záminkou. Na druhou část je odpověď těžší: ...“Ano“ se může zdát surově pragmatické, až cynické. „Ne“ vyvolá další otázky – nezpůsobilo by další pokračování války konvenčními zbraněmi ještě víc utrpení, ztrát na životech i materiálních? Japonsko se nehodlalo vzdát, připravovalo se na tvrdou obranu. Rozkaz ke kapitulaci vydal japonský císař právě až po svržení druhé atomové bomby, bomby na Nagasaki!

9 23.01.2024

Knížku jsem koupil v akci ve známém knihkupectví za neskutečnou cenu – desetinu původní ceny. Trochu jsem se obával, jestli ceně nebude odpovídat i obsah. Moje obavy se nesplnily. Je to dobře napsaný thriller. Se severskými detektivkami mám zkušenost, bývají dobré, někdy ale dost drastické, až brutální. Tady se naplnil jen první předpoklad. Ne, že by to byla pohádka o Sněhurce, naopak v některých momentech je to až děsivé, děsivé ne morbidními detaily, ale představou, jak těžko se podobná situace dá v dnešním světě vyloučit. A do toho zakomponované osobní problémy komisaře Junckersena, problémy v manželství a se svým v demenci se potácejícím otcem.
Nebudu se podrobněji věnovat dějové lince, i když si to čtenář může přečíst v každé anotaci. Takže, máte-li rádi napětí a chcete-li se bát, mít strach vyvolaný vlastními představami, přečtěte si thriller Tuhá zima. I když někdo nepochopil, proč právě tato kniha je thrillerem...asi málo krve...

8 17.01.2024

(SPOILER) Začátek románu, kdy hlavní postava, Aziadé, je jako studentka na semináři srovnávacího tureckého jazykozpytu, nesliboval velkou zábavu, spíš naopak.
-----------
...zvonilo. Bang si zapálil dýmku na znamení, že je seminář ukončen. Pohladil něžně kostnatými prsty zažloutlé archy uigurské neboli staroturecké gramatiky a řekl suše: “Příště si promluvíme o struktuře negativního verba; vyhledáme si je v manichejských hymnech, které opěvují slunce a světlo.“ V jeho slovech zněl slib i hrozba zároveň. Filologie pro něho neměla smyslu od smrti velkého Thomsena v Kodani. Mladí nerozuměli ničemu a vysvětlovali všechno ustrnulým instrumentálem.
-----------
Nakonec jsem byl rád, že jsem se nedal odradit úvodní kapitolou, protože se mi začal líbit kultivovaný styl vyprávění.
-----------
- V čítárně páchlo prachem z knih, folianty a moudrostí...Aziadé otevřela knihu. Sklonila hlavu a svraštila čelo, jemně klenuté. Dech divošských slov se dotýkal jejích uší a její zastřený zrak viděl za černými uigurskými hieroglyfy turánské stepní jezdce, noční tábory nomádů a bledou šeď anatolských pahorků.
----------------
Líbilo se mi takové spojování činností, událostí, s představami Aziadé – její fantazií, ale i s osmanskými dějinami nebo osobnostmi. Líbily se mi popisy míst – často krátkými někdy až úsečnými větami, přesto vykreslující plastický obraz krajiny či prostředí.

Aziadé je dcera bývalého ministra Osmanské říše Achnmeda-paši. Jejím manželem měl být osmanský princ Abd-ul-Kerim. Po zrušení sultanátu a rozpadu říše ale Aziadé odešla s otcem z Istanbulu do Berlína, kde se seznámí s lékařem Hassou a posléze se stane jeho ženou. Z jejího pohledu a z pohledu jejího otce ženou nevěřícího. A na svatební cestu jedou do Sarajeva, odkud pochází Hassův rod.
--------
„Dej si pozor,“ pravila, jedeme do zbožného mohamedánského města, kde mne budou ctít a tebou pohrdat, neboť já vedu bohulibý život, ale ty jsi odpadlík, což je horší než nevěřící. Ale neboj se. Budu tě chránit, protože jsi můj muž a protože jsem odpovědna za tvé blaho.“
„Dobrá,“ řekl Hassa a měl trochu strach z robustních sarajevských bratranců, kteří se jmenují Hassanovičové a jistě jím budou pohrdati.
-----------
Sňatkem s Hassou začíná její vnitřní svár mezi „východní“ a „západní“ kulturou, který se dramatizuje, když se náhle objeví princ Abd-ul-Kerim.
-------------
...Aziadé si zapálila cigaretu. Plamínek osvětlil jí obličej, kouřila v chůzi a všechno v ní se bálo prince, který se nenadále objevil a po ní volal. Cigareta doutnala. Viděla, jak je popel delší a delší a myslela na žhoucí žár veliké pouště, z níž předkové přišli a zdolali svět. Všechna velikost říše byla nyní ztělesněna v tom muži, jenž měl malátné ruce a volal po ní. Musila za ním jít, musila se v prázdném domě Osmanově státi služebnicí pokornou a oddanou, jak to Bůh uložil ženám za povinnost....

...Aziadé svraštila čelo. Od Hassova světa ji dělila propast a nebylo mostu, který by ji překlenul. Hassa ničím nepřipomínal předky, kteří žili v Sarajevu a střežili své ženy. Splynul s tímto světem, v němž se zrodil a k němuž chtěl náležeti. Nebylo to Hassovou vinou, byl-li takový jako všichni lidé kolem něho, a bylo by nespravedlivé trestati jej za to... Hassa byl nevěřící, odpadlík, bezmocný ve světě citů. Měl silné ruce a obratné prsty a byl spokojen v úzkém světě své lásky...
Vřelý cit ji pronikl. Nebylo možné pomyslit, že by v jejím životě neměl už být Hassa. Hassa byl její muž, milovala ho, bez přinucení se zaň provdala, bez přinucení se mu oddala. A nyní seděla na lavičce v parku a myslila na cizího muže, zatím co její vlastní ležel v posteli a toužil po ní. Chtěla jíti za princem, jak jí kázala povinnost, ale Hassův stín by šel s ní, pronásledoval by ji. Všude by se zjevoval jeho stín, viděla by jeho oči, čtla by němou výčitku v jeho rysech, slyšela by kletbu, kterou by jí dal na cestu. Aziadé sevřela ruce. Není východiska ze slepé uličky nenadálé strasti...Povinnost a hanba, čest a rozkoš byly znenadání spleteny do zamotaného uzlu a Aziadé už nevěděla, táhne-li ji povinnost k princi nebo zdržuje-li ji láska k Hassovi.
-----------
Závěrečnou kapitolou knihy je dopis Aziadé otci, který je vyznáním definitivního příklonu k „východní“ kultuře. Vyznáním emotivním až dětsky upřímným, takže navozuje otázku, je-li to autorská fikce nebo životní postoj. Vzhledem k tomu, že Kurban Said je pseudonym baronky Elfriede Leopoldine Ehrenfelsové, která knihu vydala pod tímto pseudonymem a skutečným autorem byl pravděpodobně Lev Abramovič Nussimbaum (pseudonym Essad Bey), německy píšící spisovatel rusko–židovského původu, který konvertoval k islámu, je docela možná varianta dvě – životní postoj.


Poznámka: Pod pseudonymem Kurban Said zveřejnila Ehrenfelsová jak román Ali a Nino tak i román Děvče ze Zlatého rohu.
Badatelé se spíše přiklánějí k názoru, že Elfriede Ehrenfelsová si sice zaregistrovala pseudonym Kurban Said, ale nebyla autorkou děl pod tímto jménem zveřejněných; tantiémy za vydané romány údajně přeposílala Lvu Nussimbaumovi, který se skrýval v italském exilu.  Její vlastní podíl na díle se považuje za neprokázaný.

3 09.01.2024

Mám přečtené všechny Elsbergovy knihy a tentokrát jsem byl trochu zklamán. Dlouhý průběh jednání u řeckého soudu, pro mne příliš rozvleklý i když je zřejmé, že pro Řeky je to prekérní situace a je třeba to rozvést. Téma samo o sobě závažné a politicky výbušné. Postup žalované strany by možná nebyl v reálu příliš odlišný a kdyby Elsberg psal knihu o nějaký rok později, mohlo to být ještě napínavější. Thriler to začíná být v podstatě až po únosu prezidenta z vězení a to už má čtenář za sebou pár set stran. Takový detail - nešťastná volba jmen Steve a Sean, už tady v komentáři zaznělo, že to čtenáře trochu mátlo, měl jsem stejný problém. Poněkud nejasné pod čím praporem únosci byli. Kniha mohla být klidně tenčí, chvílemi jsem měl pocit, že jde o "normostrany". Problém číst (fyzicky) ještě zařídil nakladatel tlustým papírem, takže mimořádná tloušťka knihy byla nepříjemná, v podstatě nešla dobře otevřít. Tato výtka se objevila v komentářích hned několikrát.

9 21.03.2023

(SPOILER) K této knize jsem se dostal náhodou. Když jsem se jednoho dne nečekaně ocitnul v nemocnici, která v této době nemá síť wi-fi :-(, data v mém mobilu se rychle vypařovala. Poprosil jsem tedy své blízké o nějakou knihu. A tak jsem se dostal ke knize Osudy a běsy. Příhodný titul do nemocnice :-(.
Četl jsem, nic jiného mi nezbývalo, ale byl to děs. Nemohl jsem se do knihy dostat, četl jsem, protože jsem neměl nic jiného. Když jsem se vrátil domů, byl jsem asi ve dvou třetinách čtyřistapadesátistránkové knihy. Doma jsem knihu odložil. Posléze jsem půjčenou knihu chtěl vrátit, ale ještě jsem si řekl, že ji, přes první zkušenost, dočtu. Protože ale pauza byla dost dlouhá, nepodařilo se mi orientovat v postavách. Později jsem pochopil proč 1. část Osudy jsem četl nesoustředěně a v podstatě nerad a poté ve 2. části Běsy (mimochodem lepší) je hlavní postava tohoto dílu, ovdovělá manželka, chvílemi Aurélie, chvílemi Mathilda, (...a znenadání se v Aurelině kůži objevila Mathilda), jak se střídají její vzpomínky na zesnulého manžela a vlastní dětství. Tak jsem nakonec knihu začal číst znovu, od začátku. A přišlo překvapení, začala se mi docela líbit. Líbil se mi způsob psaní, stylistika, některé nápadité obraty (Když se probudila, byl čas večeře a trápení se vrátilo a ostrými zuby v ní vyhlodalo díru.), i když jsem určitě už četl i lepší. Můj dojem rušila přemíra sexu v průběhu celé knihy. Ač nejsem puritán, někdy mi to přišlo zbytečné, jakoby v tom byl hlavní smysl života a zbytek byl jenom vedlejší doprovodný produkt. I když někdy to autorka umí popsat velmi citlivě, hezky, až něžně:...První manželské naplnění však uběhlo příliš rychle. To je jedno. Jejich samostatná já mizí. Už nikdy nebude sama. Vděčnost ji drtila. Vstala, oba se sklonili, aby si posbírali oblečení a oceán za dunami zatleskal. Celý víkend zvonila štěstím.
Jindy naopak velmi syrově, jazykem a způsobem nevysílatelným na TV před desátou hodinou.
Jak americké! Skutečně? Ameriku znám jenom z filmů. (Pravda.)
Poslední věty jsou pokusem o napodobení stylu některých obratů v knize a reakcí na recenzi The Guardian Příběh, o kterém v roce 2015 mluvila celá Amerika. (Kniha byla vyhlášena Amazonem za Knihu roku 2015). Souhlasím s jinou charakteristikou Každá stránka je vichřicí slov (i když by se v některých případech muselo půl stránky jenom pípat ).
Ještě si dovolím použít úryvek recenze z přebalu knihy ...Příběh dvacetiletého manželství, jehož aktéři zjišťují, že se vlastně vůbec neznají. K tomu bych na závěr trochu škodolibě a možná ne úplně fair poznamenal, že pro samé milostné hrátky neměli čas se poznat. Omlouvám se a končím. Doporučovat knihu si netroufám, skutečně je to nelehké čtení, což je znát i z rozporuplných komentářů. Výhrady jsem vypsal.

8 21.03.2023

Knihu jsem četl dlouho - tedy s dlouhými pauzami, takže jsem se potom těžko vracel k souvislostem. Ale nejen proto jsem po přečtení byl v rozpacích, jak to vlastně je s autorstvím. Na Clancyho dost slabé, půjčil svoje jméno?

6 15.02.2022

Když jsem četl Nepila a Svěráka bezprostředně po sobě, uvědomil jsem si, jak jsou si svojí tvorbou podobní a přece rozdílní. Podobní svým laskavým humorem, kdybych měl charakterizovat rozdílnost, pokusím se to zjednodušit – u pana Napila se zasměji, u pana Svěráka se zachechtám. Jistě, je to velmi zjednodušené, ale pro mne to tak je. Kromě toho bych řekl, že Svěrák velmi často a zjevně rád, okoření svoje povídky lehkou erotikou.
Abych se vrátil ke konkrétní komentované knížce Povídky a jedna báseň – na obálce vtipně graficky vyvedený titul tak, že jsem až do vyhledání knihy k zařazení v databázi, četl Povídky jedna báseň. Nicméně, tento název mi vyhovuje, protože podle mne vystihuje knížku.
Mně osobně se nejvíc líbily povídky Okénko, Řeky, kde autor zabrousil do detektivního žánru a nakonec Krása. Je o autorově, měl bych napsat tchýni, ale vzhledem k tomu, jak je napsána, řeknu, že je o mamince autorovy ženy. Ta se mi líbila asi nejvíc. Závěrečná báseň Vylíčení popravy je jakousi alegorií, či jinotajem a protože vznikla v říjnu 1989, sám autor říká v předmluvě k básni: „Možná jsem jasnovidec.“
Doporučuji k přečtení.

14 07.09.2021

Na chalupě jsem z knihovny majitele vytáhl knížku Dobré a ještě lepší jitro. Tímto přáním končívalo autorovo pravidelné pondělní čtení na vlnách Českého rozhlasu v pořadu Dobré jitro.
A knížka sama je souborem povídek z tohoto pořadu.
A rozhodně skvělým počinem bylo, svěřit předmluvu Miroslavu Horníčkovi, která podle mne přirozeným způsobem zapadá do stylu vyprávění Františka Nepila.
Mj píše zde o autorovi:
“František Nepil je rozený vypravěč, je vypravěč ne povoláním, ale posláním. Lidé mu naslouchají, protože ví, co říká a co říká, ví. Je klidný a moudrý, vidí věci a dovede je pojmenovat.“
Hezké a výstižné.

A tak si čtu jeho krátké povídky, vlastně mi je čte pan Nepil, protože v duchu slyším jeho „ercpodmanivý hlas“ (úvodní povídka) a je mi líto, že tady už s námi není, nebo, že tady aspoň nemohl být déle. Ale to je prostě život a pan Nepil by na toto téma určitě napsal nějakou povzbudivou a i v tomto případě vtipnou povídku. Pokud to ovšem neudělal a já to nevím.
Moc se mi líbí, že každá povídka končí nějakým moudrým zevšeobecněním, případně jeho přetavením do přání čtenářům.
Já zde ocituji jedno z povídky Orientační závod:

...Vám taky přeji, aby se ve chvíli, kdy už sotva pletete nohama, našel někdo, kdo vás bude vpředu táhnout a vzadu tlačit a ještě k tomu bude říkat bašta, bašta.

Hezké čtení, rozhodně mohu doporučit.

20 21.07.2021

(SPOILER) Při čtení knihy postupně narůstá čtenářova animozita k Viktorovi. Aspoň u mne tomu tak bylo. Říká se, že pokud se čtenář nechá vtáhnout do děje tak, že románovou postavu buď má rád nebo až třeba nenávidí, je to dobře napsáno. Takže, to co říkám, je vlastně poklona autorce.
Ano, Viktor je lehkomyslný a tak přistupuje ke své práci i k manželství. A všechno se mu postupně rozpadá pod rukama – přichází malér v zaměstnání, za který je, byť nepřímo, zodpovědný, manželka Klára postupně odmítá tolerovat jeho sobectví a nezodpovědnost, manželství se mu hroutí...
Viktorův charakter je obnažován právě jeho dopisem Kláře, kterým se pokouší ospravedlnit. Dopis je v podstatě vyprávěním děje příběhu Viktora a Kláry. Ale je z toho cítit neupřímnost, především v pasážích, kdy se přímo obrací na Kláru. Viktor nedokáže potlačit svůj egoismus a nelituje ani tak toho, co se stalo, co se kolem něj děje, ale lituje především sám sebe!
-
„Kláro, ty chladná, krutá, která ses ode mne odvrátila v nejhorší chvíli mého života, nechala jsi mne zase jen tápat a naříkat po tobě a odešla jsi hrdá, bez ohlédnutí, aniž sis připustila, že možná nejsem tak docela špatný, a ztracený, aniž jsi pochopila, že mne vyhostil svět, ve kterém žiji, a že to dobře vím. Aniž jsi jen hnula prstem, abych zase našel ten svět a vykoupil se.“

10 21.05.2021

(SPOILER) Mne soudila noc -
velmi dobře zvolený titul knihy.
Myslím, že čtenář se dovede vcítit do pocitů medika Jana, který po tragické chybě prožívá krutou noc plnou strachu, zoufalých úvah a výčitek svědomí. Výčitek, které si neodvolatelně ponese s sebou do dalšího života.
V myšlenkách se vrací k dosavadnímu životu, který byl ovlivňován kamarádstvím s Albertem. Albert – Janův zkušenější kamarád, který sám pokládá svůj odlišný přístup k životu za pragmatický, z vnějšího nezaujatého pohledu se ovšem takový přístup jeví spíše jako cynický.
-
„Vztahy k lidem se nesmějí přehánět. Chci pracovat, a dobře, ale žádám protihodnotu. Nejsem Kristus. Lidé nestojí za oběti.
Poznal jsi někdy někoho, komu šlo víc o druhé než o něho samotného? Já ne. Ale to je přirozené. Horší je, že to každý zastírá, nejen jiným lidem, ale i sám sobě. A to je nemravné.
Nevěřím jim. Všichni jsou trochu dobráci, to ano, ale v jádru jsou egoisti, bezohlední, zlí.
A každého z nich si koupíš. Každý je na prodej.“
-
Z diskuzí s Albertem vychází Jan vždy trochu nalomený a nakonec slevuje částečně ze svých zásad.
-
Nemohl jsem si to všechno srovnat v hlavě. Je to jen póza? Nebo je Albert opravdu dál než já? Ale kdo ví, zda není jeho skeptický postoj přece jen výhodnější. Aspoň se v nikom nezklame.

Kdybych tak mohl tak mohl prožít jeden život jako naivní chlapec Jan s úzkostlivě čistou morálkou, v přesvědčení, že se do puntíku držím kladných zásad. Klid, žádné pochyby. A druhý, rvavý a bez výčitek, jak to dělá Albert. Život utržený za syrova, náruživý. Ničit přitom, brát všechno, i to nejsvětější, a strhávat z toho surově krásu. Nakonec sečíst oba životy jako početní úkol, a pak se znovu rozhodnout a začít žít plně a rozvážně.
-

Příběh Jana a Alberta je vyprávěn způsobem, který nutí čtenáře přemýšlet o jejich životních prioritách. Je zřejmé, že autorka čerpala z bohatých životních i profesních zkušeností – byla lékařkou, neuroložkou.

19 10.05.2021

Dívka s jantarovýma očima je soubor povídek, jejichž ústřední postavou a vlastně vypravěčem je figurou netypický – malý, tlustý, přesto drsný - bezejmenný detektiv z Kontinentální detektivní agentury.
-
Vymrštil jsem mu pravou pěst do tváře – a vymrštil jsem s ní každý gram svých devadesáti kilo, posílený vzpomínkou na každou vteřinu, kterou jsem strávil ve vodě, a každé bolestné zatrnutí mé pomlácené hlavy.
-
Sám autor pracoval dlouho v Pinkertonově detektivní kanceláři a jeho povídky zřejmě vycházejí z reálných příběhů a znalosti kriminálního prostředí tehdejší Ameriky.
Ve svých povídkách se často dost „vyřádí“ na popisu fyziognomie osob:
-
Byl to vyzáblý muž kolem čtyřicítky. Vlasy pískové barvy, rozčesané uprostřed, nosil přikartáčované k malé hlavě s opálenou tváří. Oči měl šedivé, se spodními víčky stejně rovnými, jako je hrana pravítka. Ústa tvořila další rovnou čáru pod krátce sestřiženým pískovým knírem. Od nozder mu běžely kolem koutků úst rýhy jako šrámy. Jiné, stejně hluboké, sbíhaly po tvářích k ostrému hřebenu brady.
-
Creda Dexterová byla drobná dívka něco málo přes dvacet. První, čeho si na ní člověk všiml, byly oči, velké a hluboké, jantarové barvy, jejichž panenky nezůstávaly ani chvíli v klidu, roztahovaly se a stahovaly – někdy pomalu, jindy náhle – od velikosti špendlíkových hlaviček až k rozměrům, které hrozily úplným vymazáním jantarových duhovek.
-
A vtipné jsou jeho popisy situací nebo vlastních pocitů či úvah:
-
Nejsem ani dost mladý ani dost starý na to, abych se rozpálil nad každou ženskou, která ve mně nevzbuzuje pocit, že být slepcem není tak špatné.
-
Některé povídky jsou po vyřešení případu ukončeny, jako tečkou nebo vykřičníkem, poslední strohou, lakonickou větou:
-
Otočila se k svému bývalému společníkovi:
„Teď doufám, že se zhoupneš, ty idiote. Zkazil jsi mou hru. Tak já teď strávím každou minutu, než tě pověsí, tím, že jim v tom budu pomáhat!“
A to taky udělala.

„Pojedeš, Ede, do Seattlu a budeš viset za Ashcraftovu sebevraždu.“
A taky, že jo.

Zašeptala mi do ucha ten nejodpornější přídomek, jakého je angličtina schopná.
Pak odešla do cely.

Ještě bych chtěl pochválit Žantovského za doslov ke knize, který je stručným životopisem a charakteristikou Hammeta. Zajímavé informace o autorovi.

16 26.04.2021

Skaláci – Jiráskův první historický román, který ve třech částech (Salva guardia, Skaláci a Bouře) vypráví dramaticky o strádání a útlaku poddaných pod vrchností, která si o vlastní vůli upravovala požadavky na robotu, stanovené monarchií. Mezi poddanými se tak šíří zpráva o Zlatém patentu, který vrchnost tají, aby si uchovala svoje privilegia a schyluje se k rebelii….
“Sami si musíme pomoci...“ - odpor Skaláků strhává i ostatní a název třetí knihy je příznačný - Bouře.
Námět celého románu čerpá jednak z vyprávění pamětníků a jednak z historických faktů o selském povstání v roce 1775 ( selské „guberno“ a rychtář Nývlt). Román je postaven na osudu rodiny Skaláků a situován na náchodské panství, které v té době patřilo k velmi významným. Není pochyb o tom, že Jirásek ve svém vyprávění stojí na straně utlačovaných poddaných, ale dokáže i realisticky popisovat průvodní jevy rozpoutané rebelie:
-
Sedláci ničili, kde co napadli...Ze sklepa vynesli víno, vyvalili sud piva, a nyní nastala divoká hostina. Po chodbách při záři loučí a svítilen, v jizbách, všude popíjeli, hulákajíce a zpívajíce.
-
Jirásek, potažmo Skaláci se mi četli poněkud lehčeji než předchozí Kříž u potoka K. Světlé. Přece jenom o něco modernější jazyk i když autory nedělí zase příliš velký časový rozdíl. Možná je to i námětem, Skaláci jsou dramatičtější, řečeno současným jazykem je zde více akčních momentů.
Ale přece jenom to chce zralejšího čtenáře a především dobrovolný výběr knihy.

13 17.04.2021

 Kříž u potoka je román Karoliny Světlé z roku 1868 a patří k tzv Ještědským románům. Jako v jiných jsou zde motivem určité morální problémy a otázky. A většinou jsou hrdinkami ženy, mravně a morálně silné, schopné velkých osobních obětí. Kříž u potoka má tuto hrdinku v postavě Evičky, která ovlivněna vyprávěním o nešťastném prokletí rodu Potockých, se snaží se napravit svého sobeckého manžela a kletbu zlomit. Romantický, trochu až pohádkový příběh s odhodláním Evičky, klidně můžeme říci obětí, které je někdy až za hranicí současného chápání světa a lidských povah.
V románu se často situace vyhrocuje tím, že spolu hlavní postavy nekomunikují a svoje jednání, pramenící jenom z vlastních úvah, dojmů a pocitů, nejsou schopny nebo ochotny svému protějšku objasnit. Přesněji řečeno vychází z toho, že cíl jejich jednání je jasný a pochopitelný. Markantní to je právě u Evičky a Štěpána, ale jak se později ukáže i u Ambrože.
Podle mne jsou některé části příliš rozvláčné a zdlouhavé a zdánlivě zpomalují děj. Sama kniha je napsána poněkud archaickou češtinou, která mi z počátku dělala trochu problém, i když právě její začátek - smutek v přírodě po smrti mlynáře, patří k tomu, co Světlá umí - popisy krajiny a její nálady podává velmi barvitě a sugestivně. Nicméně právě proto jsem tomuto stylu češtiny přišel na chuť a některé pasáže, které jsou přes drsný příběh až lyrické, jsem posléze četl pozorně a s chutí. Ostatně, to jazyk, kterým je kniha napsána vyžaduje, chcete-li si četbu užít.
Nemohu si k doložení svého tvrzení odpustit aspoň jednu krátkou ukázku z románu:
-
Tak krásný parný den jako dnešní dávno již se nepousmál na hornatou krajinu. Obilí, stojící na polích hustě jako kožich, v slunci se třpytilo, jakoby po něm jezdily blesky modravé a zelenavé, potoky zticha se loudaly květoucí travinou. V sadech nehnul se ani lupínek, jen tu a tam opršel ze štěpu opožděný květ, zabzučel čmelík či ze vzduchu se zamotal motýlek tak modrý, že se zdál býti práškem z nebe samého. Ale jako zpitý těžkým povětřím hned zas lenivě spadl do náruče některé zamyšlené květiny, která pak ještě dlouho nato se třásla leknutím nad nenadálou neodbytnou návštěvou.
-
Oceňuji román ani ne tak pro jeho děj, jako pro jeho jazyk a speciálně těch pasáží, o kterých se zmiňuji. Chápu, že pro mnoho čtenářů může být nepříliš atraktivní. Je však třeba brát v úvahu, že vznikl před více než 150 lety a myslím, že právem patří do fondu krásné české literatury.

17 25.03.2021

Tento „Sborník o životě a díle českého polyhistora“ po krátkém úvodu Z mistrova životopisu pokračuje záznamem rozhovoru s dr. Hedvábným ve vinárně U pavouka. Dovolím si malou odbočku a pro případné nezasvěcené malé vysvětlení - (Nealkoholická) Vinárna U pavouka byl rozhlasový pořad vysílaný Československým rozhlasem v šedesátých letech 20. století, a který ve své době představoval dokonalý mystifikační humor. A ve vysílání pořadu se 16. září 1966 poprvé objevil Jára (da) Cimrman, fiktivní postava univerzálního českého génia, vytvořená  Jiřím Šebánkem a  Zdeňkem Svěrákem. V roce 2005 Cimrman, tento nikdy neexistující český génius, získal bezprecedentně vysoký počet hlasů v celonárodní televizní anketě Největší Čech, ale byl
z konečného pořadí vyřazen a byla mu udělena jen čestná cena.
Zpět ke knížce – tento mystifikační humor je rovněž využit v tomto útlém dílku o velikánovi. Místo dalšího komentáře použiji jako ukázku úryvek z kapitoly 5 – Cimrman pedagog
- (M. Čepelka – seminář v březnu 1968):
Cimrman má dodnes světu co říci jako dramatik, jako filosof, výtvarník, básník i jako technik- vynálezce. Mám tu výstřižek z amerického deníku New York Herald Tribune, který pohotově komentuje výsledky dosavadního bádání takto: „Spojené státy by měly ex post děkovat bohu, že Češi objevili svého Cimrmana teprve nyní. Stačilo, aby si pospíšili jen o nějakých padesát šedesát let, a náš Thomas Alva by se musel spokojit úlohou technika druhé kategorie.“
Znalci znají a ostatním, kterým není cizí tento druh absurdního humoru, doporučuji.

14 03.03.2021

Krásná Tortiza - lákavý název souboru povídek. Věděl jsem, že nejde o nějakou krasavici, ale trochu „počeštěný“ název sovětského kolchozu.
Ovšem pro tendenční náboj odpovídající době vydání a bohužel autorovi, kniha nedočtena. Četl jsem ji pro povídku Vyšší princip, která snad jediná se vymyká z celkového tónu souboru povídek, a kterou znám zfilmovanou s Františkem Smolíkem...

- Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí zcela do rukou: "Také já...schvaluji atentát na Heydricha!"
-
Ovšem hned v následující povídce Radostné setkání Drda postavu statečného učitele naprosto degraduje. A pro tuto návaznost je povídka Vyšší princip vložena z Němé barikády, kam původně patří.

Krom Vyššího principu ostatních devět povídek, abych parafrázoval autorova slova z uvedené povídky“...plné devotnosti...“
Jedna hvězdička za uváděný Vyšší princip.

11 24.02.2021

Kapitán Exner, vždy elegantní a elegantní jsou i jeho vyšetřovací metody, zároveň dostatečně klikaté, aby čtenáře mátly, či zaváděly do slepé uličky. V úvodu autor rozehrává hodně postav, je třeba být pozorný, ale i tak je řešení překvapivé a nečekané. Aspoň pro mne bylo. Rád Erbena čtu, už jsem někde psal, že jeho kapitán Exner je pro mne odpočinkovou formou detektivky, na rozdíl od severských krváků, které jsou často dost drsnými thrillery.

15 20.02.2021

Dramatický příběh v letadle - žádný únos, žádné spiknutí s politickým pozadím, docela "obyčejná" otrava jídlem a z běžného letu se pro pasažéry stává smrtelná past. Celkem dobrý nápad, už ne tak originální je řešení situace. Nemohu se ubránit pocitu, že už jsem to někde četl, či viděl ve filmu. Nicméně čtení je to napínavé, ale znám od Haileyho řadu lepších příběhů.

17 20.02.2021

V tomto případě jsem Elsbergem trochu zklamán. I když zklamán je možná silné slovo, ale podle mne Blackout a Zero jsou čtenářsky silnější, a to proto, že každý si umí představit, co by znamenal v podstatě celosvětový výpadek či kolaps elektrické sítě, stále hodně i když podstatně méně lidí si umí představit masakr v počítačové, internetové síti. Ale, myslím, že velmi málo lidí (aniž bych někoho chtěl podceňovat či se dotknout) vůbec kdy slyšelo o pojmech teorie her, princip subsidiarity, komparativní výhoda, ekvilibrium atd. Natož si představit jejich společensko-politické a ekonomické dopady a vlivy.
Takže komentáře jako např.:
- “ ...na základě rozhodovacích modelů si všichni, ať už vědomě, či nevědomě, vytváříme strategie pro všechny oblasti našeho života: partnerské vztahy, uplatnění ve společnosti, rozšiřování majetku, ekonomické koncepty, strategie eskalace a eliminace společenských nepokojů...“
-
mohou čtenáře nabádat k přeskoku těchto odstavců, někdy i stránek. A mohou souhlasně přitakávat s Janem:
„To je všechno? Kvůli tomuhle jsme se málem nechali zmlátit na kaši? Utíkali před policií? Kvůli posraný historce o sedlácích? Do haj...Do pr…. Všechno k ničemu!“

Naopak jiný čtenář mlaskne „...to jsem si pošmákl...“

- Nová ekonomická krize ohrožuje i celé státy...ze situace těží jen hrstka těch nejbohatších...

Nositel Nobelovy ceny Herbert Thompson údajně objevil vzorec, který zaručí blahobyt pro všechny a hodlá se o něj podělit na summitu v Berlíně, což se mu stane osudným.
Pohádka o farmářích, jak autor uvádí, se opírá o poznatky pracovníků institutu London Mathematical Laboratory a má tedy vědecký základ. Je také v podstatě použita jako centrální motiv knihy, kolem kterého se vše odvíjí a takto ji komentuje jedna z hlavních postav:
- „Příběh o farmářích ukazuje, že právě chamtivost přiměla lidi dávat své statky dohromady a zase je rozdělovat. Chamtivost je dobrá! Kdo chce dlouhodobě získat víc, nesmí ostatní dlouhodobě balamutit ani jim toho co nejvíc brát. Kdo je opravdu chamtivý, musí ostatním něco dávat.“
-
Povzdechnutí na závěr: škoda, že Herbert Thompson nestačil ten zázračný vzorec sdělit světu. Takto, bohužel, zůstáváme u zmíněné pohádky a čtyřsetstránkové dramatické honičky za svědky Thompsonovy vraždy.
Omlouvám se těm, co si pošmákli ...

12 20.02.2021