lapetitedeny komentáře u knih

Pokud jste na W.I.T.C.H. vyrostli, tenhle komiks vás dokáže na chvíli vrátit do dětství a to je neskutečnej pocit. A díky novýmu vydání se dá navíc konečně zase bez problémů sehnat. :D

Místy je příběh trochu rychlej a některý události by si zasloužily víc prostoru, to ale bude důsledek toho, že původně vycházel v časopisech. Jinak je to ale naprosto famózní, plné napětí, akce, přátelství, humoru a pro spoustu z nás i nostalgie - prostě všeho, co si člověk může přát.

Postavy jsou skvělá a různorodá směsice, takže si každý bez problémů dokáže najít svou oblíbenou (u mě se nic nezměnilo, pořád je to Will). Navíc jsem si neskutečně užívala i tu vizuální podobu. Ilustrace jsou překrásný, září všemi barvami... Je to pastva pro oči.

Ať už je vám 10 nebo 20, W.I.T.C.H. jsou prostě pecka a stojí za to. Já už se strašně moc těším na pokračování!
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

2 28.07.2022

*2,5 hvězdičky, zaokrouhluju nahoru

Mám pocit, že XOXO na mě poslední dobou skákalo snad ze všech stran a všichni ho vychvalovali. A tak jsem se rozhodla, dát mu taky šanci, i když jsem to původně neplánovala. Bohužel jsem ale nebyla tak nadšená, jak jsem očekávala.

XOXO je poměrně typické contemporary využívající nejrůznějších klišé. Mezi knihami, které u nás vychází, ovšem vyčnívá díky tomu, že se většina děje odehrává v Koreji a točí se kolem hudby – té klasické, ale především fenoménu K-POPových skupin.

Hlavní hrdinka Jenny v baru potká podivného kluka, se kterým stráví večer, ale po tom se rozejdou a on už jí nikdy neodpoví na žádnou zprávu. Teprve když se o pár měsíců později přestěhuje spolu se svou matkou do Soulu, protože je její babička vážně nemocná, zjistí, že tenhle záhadný kluk je ve skutečnosti člen K-POPové senzace známé jako skupina XOXO – a taky její nový spolužák.

Právě Jenny byla hlavní zdroj problémů, které jsem s knihou měla. Přišla mi totiž hrozně jednoduchá a její pohled na svět mi místy úplně neseděl. Nebyla vyloženě otravná, ale její priority mi občas přišly poněkud zvláštní. Babička léčící se s rakovinou, kterou Jenny nikdy nepoznala, až teď a kvůli které s matkou přiletěly, ji totiž zajímala na můj vkus podivně málo. Mnohem víc se její myšlenky zaobíraly jejím novým životem, školou, kamarády na koleji a taky jistým klukem… A já to na jednu stranu chápu, ale zároveň mi v tom chyběla určitá rovnováha. Kniha má přitom sotva tři sta stran, takže trocha prostoru navíc, která by mohla lépe rozvíjet vztah Jenny a babičky, by se určitě našla.

Celkově se mi zdálo, že autorka zůstávala hodně na povrchu, což se projevilo prakticky na všech postavách i vztazích mezi nimi. Autorka si přitom připravila celou řadu témat, která jí dávala prostor jít hlouběji, ale plně nevyužila jejich potenciálu. Postavám tak chyběla jiskra, něco, díky čemu by se na ně dalo opravdu napojit. Nechci říct, že byly všechny postavy nudné, naopak se mi velká část i přes to líbila, jen si myslím, že si zasloužily trochu víc.

Knize se ovšem musí nechat, že si u ní člověk rozhodně odpočine. Děj je dost předvídatelný a čtenář si dokáže lehce představit, kterým směrem se bude vyvíjet. To ale u contemporary vůbec nemusí být špatně, protože napětí zpravidla není hlavním důvodem, proč člověk takovou knihu čte.

Romantická linka, na které příběh stojí, se rozjížděla poměrně pomalu, místy pak působila trochu přitažená za vlasy, ale vlastně nebyla špatná. Jenny a Če-u spolu byli roztomilí, tak jak to má být. Momenty mezi nimi se autorce dařilo vykreslit zpravidla velmi dobře.

Co mi přišlo hodně zajímavé, bylo fungování a vnímání hudebního průmyslu v Jižní Koreji. I samotné prostředí, ve kterém se kniha odehrává, bylo skvělé, jen škoda, že ho tam nebylo ještě o kapánek víc. Oboje se mi totiž na knize opravdu líbilo. Tím, že autorka problematiku čtenáři přibližuje, se navíc nemusíte bát, že by vám něco uniklo, pokud je pro vás K-POP španělská vesnice (nebo v tomhle případě spíš korejská).

Občas jsem akorát měla pocit, že autorka zapomíná, že nevidíme svět jejíma očima a některé věci, které jí nejspíš přišly jasné, mi ani po několikátém přečtení prostě nedocházely. Stalo se tak, že nám předložila informaci s určitým způsobem, jak bychom ji měli vnímat nebo jak je vnímaná okolím postav, ale už z toho nebylo jasné proč. Někdy přišlo vysvětlení o pár kapitol dál, jindy nepřišlo vůbec.

Ve výsledku je XOXO spíše průměrná kniha, která nenadchne, neurazí. Kromě korejského prostředí ve svém žánru nijak zvlášť nevyniká. Věřím ale, že spousta zapálených fanoušků jednoduchých YA contemporary si ji dokáže užít, zejména tedy z řad mladších čtenářů. A samozřejmě své místo si jistě najde i v knihovnách fanoušků K-POPu či korejské kultury obecně, myslím, že už jen kvůli nim je skvělé, že u nás tahle kniha vyšla.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

1 27.07.2022

Mýtonoši jsou urban fantasy, která jednak přináší jedinečný a vskutku zajímavý magický systém, ale zároveň se nebojí pustit ani do několika velmi důležitých společenských témat, díky čemuž vynikají oproti mnoha jiným knihám tohoto žánru.

Autorka se inspirovala artušovskými legendami, což je jedna z prvních věcí, které vás při čtení nejspíš zaujmou – a oprávněně! Legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu jsou zajímavé, a ačkoliv o nich nejspíš každý z nás slyšel, Young Adult knih, které by z nich vycházely, moc není. Mohlo by se zdát, že právě díky tomuto tématu, budou Mýtonoši působit jako něco nového a neokoukaného, pravda ale je, že jde jen o špičku ledovce.

Magický systém sám o sobě je pozoruhodný, na první pohled nepůsobí úplně složitě, ale jak dojde na postavy a jejich hierarchii, začíná se to trochu zamotávat. Postav je hodně, funkcí taky a občas mi v knize celkem chyběl slovníček pojmů. Na konci knihy najdete alespoň tabulku s přehledem jednotlivých rodů a jejich charakteristikami, osobně bych ale ocenila, kdyby obsahovala trochu víc informací – třeba celá jména dědiců a jejich panošů.

Množství postav má ale i své plus, protože kniha je díky tomu opravdu rozmanitá. Najdete tu hned několik zástupců LGBT+, včetně nebinární postavy (ačkoliv je pravda, že ta nebinarita v českém překladu není tak zjevně patrná jako v originále, sama jsem si to uvědomila jen díky zmínce, která na toto téma padla).

Čím mě ale kniha překvapila úplně nejvíc, bylo to, jak moc rozebírala otázku rasismu a v o trochu menší, leč stále značné míře i rovnoprávnosti žen. Bree je totiž žena a taky je Afroameričanka – a přesně to je kombinace, která z ní v očích mnoha lidí dělá něco méně. Autorka se hodně zaobírá současnou společenskou situací ve Spojených státech a přináší velmi upřímný a realistický pohled na to, jak vypadá život očima Afroameričanů – včetně připomínek a pozůstatků otroctví, které potkávají častěji, než si nejspíš mnoho z nás uvědomuje (příkladem může být, když Bree popisuje, jaké to je procházet se místy, která byla postavena rukama černošských otroků pro privilegované bělochy).

„Norris. McKinon. Tor. Tři poznámky, tři domněnky, tři lidi, kteří mě vyčlenili ze skupiny na základě toho, jak vypadám, a taky podle jejich vlastních představ toho, co symbolizuju. Během čtyřiceti osmi hodin.“

Druhým velmi výrazným motivem je pak v knize bolest ze ztráty milovaného člověka, trauma a potíže s tím spojené. Ta je velmi citlivě, ale hlavně detailně vykreslena. Z poznámky autorky se na konci dozvídáme, že v těchto ohledech hodně čerpala z vlastních zkušeností a jedním z důvodů, proč knihu napsala, byla snaha upozornit na psychické potíže, které mohou pozůstalé provázet. Myslím, že se jí to opravdu nadmíru povedlo a jsem moc ráda za to, že to udělala.

Pokud jde o samotný příběh, styl psaní je příjemný a čtivý, i tak mi ovšem chvíli trvalo, než jsem se opravdu začetla. Když na to ale došlo, byla jsem schopná u knihy prosedět několik hodin v kuse a se zadrženým dechem otáčet stránku za stránkou. Kniha je plná akce, napětí, tajemství a šokujících odpovědí.

Romantická linka, která bývá mnohými vyzdvihována, mě paradoxně oslnila asi ze všeho nejméně, čímž ale rozhodně nechci říct, že by byla špatná. Velmi se mi líbilo, že ačkoliv byla přítomná, postávala spíš v pozadí a světlo reflektorů přenechala důležitějším prvkům. Zpracovaná byla dobře, výtku mám nakonec jedinou – ke konci mi vývoj citů postav přišel trochu moc rychlý.

Mýtonoši jsou skvělá kniha, připomínek mám jen pár a jsem moc zvědavá na další díly. Moje nejoblíbenější kniha tohoto roku to sice nebude, ale rozhodně si zaslouží všechnu chválu a ocenění, kterých se jí dostalo. Paradoxně i přes to, že jde o fantasy, ji ze všeho nejvíc cením právě za to, jak jsou zde zpracovaná témata ztráty a rasismu a myslím, že právě díky tomu, ve mně kniha ještě dlouho zůstane. V kombinaci se skvěle vyvedenou akcí a zápletkou, je to prostě čtení, které vám mohu jedině doporučit.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 30.11.2021

Brie si o vílím světě nikdy nedělala iluze a v žádném případě netoužila stát se jeho součástí. Jenže když si její sestru koupí králi Temného dvora, je odhodlaná udělat vše pro to, aby ji zachránila. I když to třeba znamená předstírat, že patří mezi uchazečky o sňatek s princem ze Světlého dvora nebo zradit muže, kterého milovala…

„Jak si myslíš, že pověsti vznikají, když ne na základě pravdy?“

Víly jsou velkým tématem posledních několika let, série jako Skleněný trůn, Dvůr trnů a růží nebo Krutý princ trhají rekordy popularity. A i přes to jsou pro mě Prázdné sliby vedle prvních tří dílů Skleněného trůnu nejspíš jediným dalším titulem o vílách, který jsem zatím četla.

Prázdné sliby přináší příběh plný intrik, prokletí, kouzel a zrady. Autorka píše svižně, nic zbytečně neprotahuje a jde rychle na věc. Rozhodně se nemusíte bát dlouhých a protahovaných úvodů, jako tomu někdy bývá. Prázdné sliby vás totiž pohltí hned na prvních stranách.

Děje se toho poměrně dost a tajemství, která se postupně snaží čtenář spolu s hlavní hrdinou rozkrýt, je tu celá řada. Chvílemi jsem už ke konci byla frustrovaná z toho, jak se objevovaly stále další a další otázky, ale odpovědí se člověku nedostávalo. Na druhou stranu je třeba si na rovinu říct, že spoustu věcí nejspíš zvládnete sami odhadnout dřív, než autorka původně zamýšlela. I přes to se ale jistě najde pár momentů, které vás překvapí.

Ačkoliv z hlediska děje mi tempo knihy vyhovovalo, když došlo na romantickou linku mezi Brie a Finnem, přišlo mi to už rychlé až moc. Necítila jsem mezi nimi pořádnou chemii a prakticky veškerá přitažlivost, kterou Brie v souvislosti s ním popisovala, mi přišla založená jen na fyzické stránce věci a to je dle mého názoru vzhledem k okolnostem málo. Oproti tomu Sebastian mi přišel výraznější, linka s ním nezačínala od nuly, jejich vztah měl položené základy z minulosti a moc mě bavil.

Samotná Brie nebyla jako hrdinka vůbec špatná, ačkoliv občas mohla působit trochu naivně a jindy si zase dělala výrazné názory na vílí politiku bez toho, aby problém hlouběji poznala, což působilo poněkud unáhleně.

„Pokud jde o mě, já nedoufám. Nikdy. Naděje je návyková a člověk se na ni začne spoléhat. V tomhle krutém světě takovou berličku nechci nikdy potřebovat.“

Kniha byla velmi dobře napsaná a četla se prakticky sama. Konec přišel v tu pravou chvíli, takže ve vás zanechá spoustu otázek a hlavně potřebu pustit se do pokračování. Při čtení jsem si užívala prakticky každou stranu, což jsem upřímně nečekala. Sice bych Prázdné sliby neoznačila za něco neotřelého nebo nového, co tu ještě nebylo, autorka využívá už zavedených motivů a principů, což ale v tomto případě funguje až překvapivě dobře. Dokonce i milostný trojúhelník tu byl zcela na místě, neboť ho autorka velmi dobře zpracovala a hlavně zasadila do celého příběhu.

Troufám si říct, že Prázdné sliby jsou nakonec ten typ příběhu, který má sice k dokonalosti daleko, ale i přes všechny své chyby vás dokáže dostat natolik, že si jej naprosto zamilujete. Pokud máte podobné knihy rádi, neváhejte a pojďte do toho.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

1 28.11.2021

„Všichni alespoň jednou v životě padneme za oběť nepravděpodobným statistikám.“

Všechny stránky Amelie můžou na první dobrou působit trochu nenápadně, jako další heavy contemporary v řadě. Příběh, který skrývají, je ale všechno jen ne nenápadný.

Autorka píše neskutečně citlivě, stačí pár vět a víte, že tohle je kniha, jejíž jazyk si budete užívat. Se slovy zachází velmi obratně (v tomto ohledu určitě patří velký potlesk i překladatelce) a ať už jde o ztrátu nebo o lásku, dokáže Ashley Schumacherová perfektně vykreslit všechny pocity, myšlenky i celkovou atmosféru.

Příběh se točí především kolem hlavních dvou protagonistů – Amelie a Nolana (neboli N. E. Endsleyho), kterým autorka viditelně věnovala spoustu času a péče. Celá kniha je vyprávěna z pohledu Amelie, jejíž osoba je velmi důkladně propracovaná a skvěle zachycuje Ameliiny pocity a snahu vypořádat se se ztrátou nejlepší kamarádky i pochyby nad budoucností. Podobně je to i s Nolanem, který je na první pohled nepřístupný a hrubý, ale Amelii postupně odhaluje jednotlivé vrstvy a bolest, kterou si nese.

Amelií a Nolanem to ovšem nekončí, i vedlejší postavy jsou skvělé. Ať už jde o Val, která trochu připomíná vílu kmotřičku, o Alexe, který se ze všech sil snaží ochránit nejlepšího kamaráda nebo o rodiče Jenny, jež se snaží po svém vyrovnat se ztrátou jediné dcery.

„Chci věřit, že všechno má svůj smysl, jakkoliv strašlivý. Že pohádky mluvily pravdu, příběhy jsou pravdivé a až se přebrodím vším tím sajrajtem a zoufalstvím, zase spatřím světlo.“

Je pravda, že romantická linka je předvídatelná a poměrně rychlá, ale to je ta moc knih – ohnout si realitu tak, aby představily příběh, který čtenáře chytí za srdce bez ohledu na okolnosti. Amelie vás dějem nejspíš nijak zvlášť nepřekvapí a najdete v ní i nějaké to klišé, ale i přesto vám mohu slíbit, že si ji užijete od začátku do konce. Její kouzlo totiž spočívá v jazyku, atmosféře, pocitech a knihomolství, které je silným tématem celé knihy a dotváří prostředí, které vám bude povědomé i nové zároveň.

Celý příběh se navíc točí kolem fiktivní knižní série Kroniky Ormanu a autorce se povedlo neskutečně dobře vylíčit lásku, kterou Amelie k téhle sérii cítí a probudit i ve vás touhu ponořit se do jejího příběhu. Až člověka zamrzí, že ty knihy ve skutečnosti neexistují.

Kniha nemá ani tři sta stran a díky krásné práci s jazykem i citlivému příběhu utíká velmi rychle. Na jednu stranu jsem měla chuť si k Amelii sednout a přečíst ji na posezení, na tu druhou jsem si ji ale chtěla dávkovat kousek po kousku, aby mi vydržela co možná nejdéle, tak skvělé čtení to bylo.

„Ve tváři se mi usadí takový ten posmutnělý úsměv, který by spisovatel popsal třeba jako unavený nebo tklivý. Protože občas něco vnímáte nostalgicky už ve chvíli, kdy to prožíváte, jako by to bylo příliš nepravé nebo dokonalé nebo vzdálené, než abyste to dokázali prožít naplno, a tenhle okamžik je jedním z nich.“

Všechny stránky Amelie přináší příběh, který ve vás zůstane ještě dlouho po dočtení poslední strany. Je to příběh, který ve vás probudí naději, přiměje vás k úsměvu i k slzám a dotkne se té části vašeho srdce, která miluje knihy podobně jako hlavní hrdinové. Je citlivý a nádherný a věřte mi, když vám říkám, že ho rozhodně nechcete vynechat.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

4 15.10.2021

4,5 hvězdičky, zaokrouhluju nahoru.

Vysoká pro Vivi znamená nový začátek a hlavně jistotu. Místo a lidi, které nebude muset za pár měsíců opustit jen kvůli zlé předtuše svojí matky. Vstup do prestižního univerzitního spolku Kappa Rho Nu pro ni představuje všechno, po čem kdy toužila. Nemá přitom ponětí, jak moc jí tenhle spolek změní život – všechny jeho členky jsou totiž čarodějnice.

Scarlett oproti tomu Kappu už dobře zná a právě teď přichází její velká šance ukázat, co v ní je a zajistit si vytoužené místo předsedkyně. Skrývá ale tajemství, které by ji mohlo připravit o všechno.

Vrány se na první pohled tváří jako příběh o magii a čarodějnicích a ačkoliv tím jsou bezesporu také, je toho mnohem víc, co stojí za zmínku. Hlavní hrdinky jsou totiž sice čarodějnice, ale především jsou sestry a právě témata jako sesterství, pospolitost a přátelství hrají v příběhu nezastupitelnou roli.

Čarodějnice jsou zasazené do reálného prostředí, které sami moc dobře známe. Není to žádná nová revoluční myšlenka, ale je v tomto případě opravdu dobře podaná. Magie je totiž do našeho světa zasazena velmi realisticky, protože pracuje s motivy, které si s ní pojíme i dnes – byliny, křišťály a kameny, tarotové karty a vnitřní síla, která se skrývá v duši každé ženy. Díky způsobu a vážnosti s jakou ji autorky popisují, působí jako něco, v co by člověk mohl skutečně uvěřit, pokud je těmto věcem nakloněn a četl by je snad jinde než v beletrii, a to je něco, co se mi na knize opravdu neskutečně líbí.

V knize se střídají kapitoly z pohledu Vivi a Scarlett, což knize velmi sedí. Zatímco díky Vivi sledujeme jednotlivé indicie a postupně si procházíme konfrontací s magií z pohledu člověka, který v ní nikdy nevěřil, Scarlett nám přináší pohled do zákulisí, pomáhá nám pochopit základní principy magie i poměry, jaké v Kappě a kouzelnickém světě obecně panují.

Ačkoliv hlavní hrdinky a jejich vztah jsou v určitých ohledech lehce klišé, autorkám se to podařilo poměrně dobře vybalancovat. Přístupy obou jsou velmi odlišné stejně jako jejich osobnosti, ale jsou dobře propracované. Autorky se hodně soustředily nejen na jejich přítomnost, ale také na jejich minulost, což se zejména v případě Vivi moc povedlo. Není to dokonalé, určitě se dalo jít ještě o kousek hloub, ale vzhledem k příběhu a všem jeho tématům to bylo plně dostačující.

Samotný příběh je neskutečně čtivý a dokáže čtenáře napínat mnoha různými způsoby. Autorkám se po celou dobu velmi daří navozovat tu správnou atmosféru, která dodává příběhu trochu temnoty, což příběh krásně podtrhuje. Děj se navíc pozvolna vyostřuje a napětí graduje, zejména v závěrečné třetině knihy je pak těžké ji odložit.

Obecně jsou Vrány velmi dobře zpracovaný příběh, který vyčnívá zejména unikátním zasazením magie. Podobný typ čarodějnických příběhů jsem už dlouho nečetla a málem bych zapomněla, jak skvělé téma čarodějnic může být – zejména, když se ho povede takhle dobře napsat. Pokud máte v Young Adult rádi magický realismus či právě čarodějnice, rozhodně si Vrány nenechte ujít.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

25.09.2021

Se špetkou skořice jsem četla ještě v angličtině. Je to jedna z těch knih, které nepřináší žádný veliký příběh, ale každodenní problémy jedné sedmnáctileté holky. Emoni žije se svou babičkou a (asi) tříletou dcerkou a právě teď ji čeká poslední rok na střední, který je plný mnoha nelehkých rozhodnutí.

Příběh je neuvěřitelně svěží, přináší totiž do žánru Young Adult téma, o kterém se zatím moc nemluví. Troufám si říct, že problematiku krásně popisuje a dobře vystihuje pocity hlavní hrdinky, která je na jednu stranu stále teenager, ale zároveň musela předčasně vyspět, když se v 14/15 letech stala matkou. Kniha je navíc neuvěřitelně citlivě napsaná a je radost ji číst.

Když vám řeknu, že se nic moc velkého neděje a Emoni prostě proplouvá posledním ročníkem střední školy, mohlo by to znít jako nuda. Faktem ale je, že je to skvěle zpracované, Emoni má nějaké své malé cíle, na které se soustředí, nebo otázky, které řeší (zvládnout střední, podávaní přihlášek na vysokou, získat peníze na školní výlet do Španělka...) a nakonec to funguje fakt skvěle.

Jo a i když tu je jeden kluk, tak tahle kniha prostě není o lásce. Romantická linka je v pozadí a jen to celé tak jemně doplňuje. Pro Emoni a díky tomu i pro čtenáře jsou totiž jiné věci mnohem důležitější.

3 13.07.2021

Bailey a Alex se nikdy nepotkali, ani neznají svá skutečná jména, ale díky sdílené lásce ke starým filmům i tak navážou neobyčejné přátelství. Čirou náhodou navíc Alex žije ve stejném městě jako Baileyn táta – ve městě, do kterého se Bailey právě přistěhovala. To ale Alexovi neřekne, protože se bojí, jak by jejich reálné setkání mohlo dopadnout. Místo toho se rozhodne, že se ho nejprve pokusí sama najít a zjistit, jestli by jejich přátelství mohlo ustát i střet s realitou. Její plány ale začnou nabírat trochu jiný směr, když jí do života vstoupí jeden nepříjemný (ale sakra pohledný) kolega z letní brigády…

„Naše setkání může být skvělý, ale taky to může skončit jedním velkým trapným zklamáním. A to je přesně ten důvod, proč si nejsem jistá, jestli o něm chci vědět něco víc.“

Autorka v Na jedné vlně stvořila neuvěřitelně poutavý a hlavně pohodový příběh. Kniha vám navodí příjemnou letní atmosféru, ale zároveň dokáže vyvolat spoustu emocí – především tedy těch dobrých. Je plná letního slunce, surfování a taky lásky.

Hlavní hrdinové jsou skvělí. Bailey mě neskutečně bavila, protože byla velmi realistická. Je to taková trochu potrhlá holka se sklonem vyhýbat se nepříjemnostem a raději říkat lidem to, co chtějí slyšet. Porter v ní ale probouzí spoustu nových pocitů – včetně chuti jednu mu vrazit. Ani Porterova sebejistota a nadřazenost, ale nejsou tak neochvějné, jak se tváří.

Oba hrdinové mají své jizvy a v mnoha věcech jsou jako noc a den, jednu věc jim ale nejde upřít – pěkně to mezi nimi jiskří. Autorka si skvěle vyhrála s psychologií postav, a hlavně s příběhem, který stojí za tím, kým jsou dnes. To se přitom dá říct i o vedlejších postavách, nejen o Porterovi a Bailey.

Styl vyprávění je trochu specifický, skvěle ale odráží hlavní hrdinku a její způsob myšlení, z jejíhož pohledu celý příběh sledujeme. Zdá se mi, že se autorce navíc povedlo celkem dobře nastavit hranici v otázkách sexuality. Neignoruje ji, ale zároveň nic nerozebírá úplně do detailů. Neplatí to úplně vždy (zejména některé slovní narážky mezi hrdiny byly trochu přehnané), ale většinou se to dařilo.

Z knihy po celou dobu dýchá léto a pohodová atmosféra jako stvořená pro líné letní dny. Není to kniha, která vás pohltí po první straně, ale dejte jí pár kapitol a s vysokou pravděpodobností se zamilujete – pokud tedy patříte mezi fanoušky romantických feel-good contemporary. V rámci žánru rozhodně patří k těm lepším kouskům díky svému skvělému a neuvěřitelně čtivému zpracování a moc dobře fungující chemii mezi hrdiny. Romantická linka je skvělá a autorka dokáže vykreslit spoustu momentů, u kterých se dá jen stěží neuculovat. Zajímavé zpestření navíc představuje také Baileyna záliba ve starých filmech, které často zmiňuje.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

6 13.07.2021

Ambicióznější studentku, než je Prudence, byste na střední škole ve Fortuna Beach nejspíš hledali jen těžko. Není proto divu, že když dostane ze skupinového projektu z mořské biologie za C, rozhodne se, že udělá všechno proto, aby známku zlepšila – i když to znamená, že bude muset strávit část léta dobrovolnictvím v místním středisku na záchranu mořských živočichů krájením ryb a čištěním bazénů po boku otravného a nezodpovědného lajdáka Quinta.

Její léto navíc nabere nečekaný rozměr ve chvíli, kdy objeví, že ji vesmír obdařil schopností sesílat karmickou odplatu na lidi ve svém okolí. Láska, ekologie i spravedlnost – to jsou věci, o kterých se nakonec v létě naučí víc, než by čekala.

Marissa Meyer, autorka proslulých sérií Měsíční kroniky a Renegáti přichází se svým prvním contemporary. Fantasy prvky si ale neodpustila úplně a hlavní hrdinku obdařila nadpřirozenou schopností trestat lidi za špatné chování. Ačkoliv to zní zajímavě, v kontextu celého příběhu to působilo tak nějak navíc. Snaha odlišit se je dobrá, ale v tomto případě kniha sama o sobě přináší jedinečné a zajímavé téma záchrany zvířat, a tak se karmická superschopnost zdála zbytečná a moc k němu neseděla. Naopak si myslím, že by to býval byl skvělý nápad na samostatnou knihu.

Oproti tomu prostředí záchranného střediska a otázka ochrany (nejen) mořských živočichů byly naprosto perfektní. V Young Adult literatuře jde o něco zcela nového a neokoukaného, autorka navíc středisko i samotnou problematiku moc dobře popsala a já si jsem jistá, že mnoho čtenářů se díky ní dozvědělo něco nového. Pokud máte strach, že kvůli tomu bude kniha plná smutných příběhů nebohých zvířat, pak se bát nemusíte – kniha popisuje problémy, která zvířata sužují tak, aby čtenáře zaujaly, ale neodradily.

Hlavní hrdinka, z jejíhož pohledu příběh sledujeme, byla zejména ze začátku opravdu neskutečně otravná, to bylo nicméně zcela zjevně autorčiným záměrem. Prudence totiž začíná jako člověk, který není úplně špatný, ale zároveň vidí svět velmi černobíle, rychle ostatní soudí a zajímá se především o sebe, své plány, své štěstí. Jednoduše řečeno – je tak trochu ignorant. Jak ale začne postupně poznávat problematiku i samotná zvířata víc do hloubky, začne se její pohled měnit. Její vývoj byl hodně prvoplánový, na druhou stranu nelze říct, že by ho autorka vykreslila špatně.

Na druhou stranu Quint byl prakticky od začátku sympaťák se srdcem na správném místě. Svým způsobem byl naprostým protipólem Prudence. Obecně se mi moc líbilo, kolik prostoru bylo věnováno jak Quintovi, tak dalším vedlejším postavám. Každá byla trochu jiná a osobitá a obohacovala tak celkový příběh.

Tempo příběhu bylo poměrně pomalé, ačkoliv se toho nakonec vlastně stihlo udát docela dost. Nejznatelnější to bylo na první třetině knihy, která se velmi táhla a nebyla tolik záživná. Změna přišla až ve chvíli, kdy Prudence konečně začala dobrovolničit ve středisku.

Marissa Meyer je zkušená vypravěčka a je to znát. Ve chvíli, kdy se věci daly konečně do pohybu, bylo těžké knihu odložit, tak čtivá byla. Romantická linka je velmi pomalá, ale opravdu skvěle vykreslená. Je vidět, že autorka má s romantikou velké zkušenosti a ví, jak ji napsat tak, aby člověka zahřála u srdce, přiměla ho se pousmát a fandit hlavním hrdinům. Opravdu moc dobře líčí pocity i atmosféru.

Jediné, co mě z hlediska romantické linky mrzí, je fakt, že tam na můj vkus bylo až moc málo času, kdy byli hlavní hrdinové skutečně spolu. Autorka totiž umí tyto chvíle skvěle popsat a mě mrzí, že jsem si je nemohla užívat o trochu déle.

Začátek Instant Karmy může působit velmi průměrně, ale opravdu stojí za to ho vydržet. Kniha opravdu krásně pracuje s tématem ekologie a životního prostředí, které je neokoukané, a navíc má přesah i do reálného života. Po přečtení Instant Karmy sice nejspíš nikdo ze dne na den nepřehodnotí veškeré své životní postoje, ale naťukává témata, o kterých je důležité mluvit a přemýšlet. Velmi si cením toho, že se Marissa Meyer do něčeho takového pustila. Kniha má své mínusy, nadpřirozený prvek tu byl zbytečný, ale přesto si troufám říct, že je to ve svém žánru v současnosti jeden z nejpovedenějších titulů a zaslouží si vaši pozornost.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

2 16.04.2021

Princezna Ana nikdy nechtěla nikomu ublížit, vládne ale děsivé moci – dokáže ovládat krev. Když je neprávem obviněna ze smrti svého otce, uteče s cílem dopadnout otcova vraha. Sama to ale nedokáže, a tak uzavře křehké spojenectví s proslulým zločincem…

„Ještě před rokem by dostála cti a postavila se svým nepřátelům čelem. Jenže ve světě ovládaném podvodníky, pány podsvětí a hrdlořezy se na čest ani pravidla nehraje. Jde o jediné – vyhrát.“

Dědictví krve je young adult fantasy tak, jak má být. Představuje silné postavy, zajímavý svět a spoustu akce. Právě prostředí, ve kterém se kniha odehrává, bylo velmi dobře zpracované. Autorka čerpala inspiraci na východě, zejména v Rusku. Zároveň si vyhrála s nastavením společnosti i jejími problémy a vytvořila zajímavý magický systém.

Hlavní hrdinka Ana v průběhu knihy hodně bojuje sama se sebou a se svou mocí. V nitru je totiž dobrý člověk a bojuje za to, co jí přijde správné. Zároveň se ale nebojí ušpinit si ruce, pokud to situace vyžaduje, a ne vždy činí ta správná rozhodnutí.

Ramson Sedmilhář se oproti tomu na nikoho neohlíží a jde si za svými cíli. Navenek je sebejistý a neoblomný, uvnitř se ale i v něm pere spousta věcí. Ramson byl za mě opravdu dobře propracovaná postava. Autorka totiž kousek po kousíčku odhaluje jeho příběh a ukazuje, že má víc vrstev, než by se na první pohled mohlo zdát. Zároveň to ale není jednoduše v srdci dobrý kluk, který ve skutečnosti nikdy nic hrozného nespáchal.

Na hlavních hrdinech obecně bylo skvělé, že ani jeden z nich nebyl dokonalý. Naopak autorka se s věcmi nepárala a protagonisti nebyli žádní uťáplí dobráci, oba měli své démony a chyby, které se autorce povedlo moc pěkně zachytit. Nerozhodovali se vždy správně a nejednou za sebou zanechávaly stopy po krvi.

„Myslím, že ve všem je něco zlého i něco dobrého, Ano. A že svět stojí za záchranu právě kvůli tomu, co je v něm dobré.“

Za co autorka opravdu velmi chválím, je zpracování romantické linky. Šlo totiž o slow-burn v pravém slova smyslu, vztah mezi hrdiny se vyvíjel velmi pomalu a byl jen lehce naznačen v pozadí. Ten hlavní důraz autorka místo toho kladla na samotný příběh, což bylo skvělé.

Knize nicméně na můj vkus trvalo až moc dlouho, než mě dokázala skutečně zaujmout. Prvních sto stran jsem měla pocit, že se toho zas tak moc neděje a bylo to prostě pomalé. Styl psaní byl trochu zvláštní, takže mi navíc nějakou dobu trvalo, než jsem si na něj přivykla. Později ale věci naštěstí nabraly na obrátkách a já netrpělivě čekala, co bude dál. Akce je zde totiž nakonec přeci jen opravu dost, stejně jako překvapivých zvratů.

Dědictví krve vnímám jako ztělesnění klasických YA fantasy a fanouškům žánru ho mohu vřele doporučit. Já sama ho hodnotím jako lepší průměr. Po technické stránce mi přišlo velmi dobře zpracované, nicméně celkově mi nepřišlo natolik podmanivé, jako některé konkurenční tituly. I přes to si ale myslím, že jistě stojí za pozornost.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

1 16.03.2021

Pozorovatelka na prvních pár stranách vypadala zajímavě, bohužel pak to šlo všechno tak nějak do kytek.

Začnu asi tím světem, kterej je strašně přeplácaná směska. Autorka se očividně nemohla rozhodnout, do jaké doby chce příběh zasadit, a tak vytvořila alternativní historii, ve které splácla dohromady Homéra, Beowulfa a Akvinskýho (no dobře, nebylo řečeno, že to byl TEN TOMÁŠ Akvinský, ale hele) - což mi teda dohromady historicky moc nesedí. Do toho tam bylo ještě rádio (které bylo asi spíš vysílačka), basketball a další moderní sporty (ale ty mě asi zas tak netrápily). Půlce světa zůstaly názvy, které známe my, půlka se jmenovala úplně jinak a já bych upřímně fakt hodně ocenila mapu, protože takhle jsem byla úplně ztracená.

Jestli byl svět trochu přeplácaný, děj byl zase až žalostně jednoduchý. Dny, které Selah popisovala, nebyly zajímavé, byly běžné tím způsobem, který člověka nudil. Protože taková byla prakticky celá kniha. Myslím, že by se příběh dal proškrtat a bylo by to o něco lepší, bezmála 400 stránek mi přijde zbytečně moc na to, co se tam dělo.

Příběh sám o sobě by mohl mít potenciál, umím si představit, jak by se to dalo udělat snad o něco lépe, takhle to ale bylo hloupé. Celé to stojí na tom, že Selah podala oficiální žádost o ruku klukovi, kterého zná od dětství a do kterého je dlouho zamilovaná. Nikdy s ním ale o svých citech nemluvila, nikdy se s ním o žádosti nebavila. A pak je veřejně odmítnutá a hrozně se diví. A když už ji odmítne, dokonce se s ním o tom pořádně ani nebaví, nevyptává se. Já nevím, jak vám, ale mně to přijde celý postavený na hlavu.

Na druhou stranu musím autorce nechat, že se jí podařilo připravit pár zvratů, které jsem úplně nečekala. Jeden hlavní, který si schovávala až na konec jako ohromné odhalení, jsem nicméně objevila už někdy v první kapitole, takže zas tak dobrá ani v tomhle bohužel nebyla.

Většina postav byla tuctová, nezajímavá, autorce se nepodařilo dodat jim hloubku. Nehledě na to, že jich bylo tolik, že se v nich člověk neměl šanci vyznat - a už vůbec je alespoň trochu poznat. Nejhorší ale byly ty vývoje vztahů mezi nimi. Byly moc rychlé a nepřirozené. A jestli autorka čerpala z vlastních zkušeností se zlomeným srdcem, možná by měla napsat knihu radši o tom, jak se z toho dostat tak rychle, protože podle mě musela objevit nějakou zázračnou metodu, která by jí mohla vydělat těžký prachy.

Jediná alespoň trochu dobrá postava byl podle mě Torden. I když i tady byla ta romantická linka strašně rychlá a nesmyslná a protáčela jsem u toho oči v sloup, Torden se mi docela líbil.

Pozorovatelka mě nebavila a ani mi nic nedala. Nepřinesla prakticky nic doopravdy nového, kvůli čemu by podle mě stálo za to dát jí šanci. Ale obálku to má fakt povedenou, to jo.

1 08.01.2021

(SPOILER) Když Šance ukradne sudičkám mapu jedné bezvýznamné dívky, rozpoutá tím sled událostí, které dívku i její okolí můžou změnit jednou provždy. A Šance je odhodlaný udělat vše pro to, aby to tak skutečně bylo, aby se tahle dívka vymanila ze spárů osudu, který jí sudičky naplánovaly.

Onou dívkou je Isabelle, které nikdo neřekne jinak než „ta ošklivá zlá nevlastní sestra“, Popelčina nevlastní sestra. Isabelle je ale mnohem víc a právě teď je odhodlaná napravit vše, co způsobila, a dokázat světu, že může být jiná. Dostane šanci změnit svůj život, dokáže ale najít ztracené kusy svého srdce?

„Vlci v lese mají ostré zuby a dlouhé drápy, ale je to vlk ve tvém nitru, který tě roztrhá na kusy.“

Jennifer Donnelly je další z autorů, kteří dokazují, že je tu spousta způsobů, jak pojmout retellingy. Nevlastní sestra je originální a navíc přináší velice silné poselství. Praktický celý příběh je založen na tom, že dívka nemusí být jen hezká a dobrá manželka, ale že může být úplně stejně silná a chytrá jako muži – i když jí celé okolí tvrdí opak. Je to příběh o tom, že nikdy nesmíme nechat naše okolí, aby určovalo, kdo jsme. I když se může zdát, že v dnešním světe je feminismu všude plno a že ženy už dávno nikdo nepovažuje za méněcenné, stále jsou tu určité předsudky, se kterými je třeba se vyrovnat. Nevlastní sestra nám to připomíná.

Kniha je opravdu skvěle napsaná a krásně se čte. Kapitoly jsou velice krátké a většinou končí menším či větším cliffhangerem, což způsobuje, že je knihu občas vážně těžké odložit. Z „ještě jednu kapitolu“ se díky tomu totiž lehce stane „ještě deset kapitol“, protože má člověk neustále tendenci si říkat, že má ta další kapitoly přeci jen tři strany…

Napětí v knize utváří i fakt, že my jako čtenáři víme, jaký osud Isabelle čeká – pokud nedokáže sebrat odvahu a vyšlapat si svou vlastní cestu. Do toho navíc sledujeme Šanci i sudičky, kteří se všemožně snaží dosáhnout svého a zmařit snahy toho druhého.

Děj je zasazený do alternativní historie Francie, kterou v té době ničí válka s hrůzostrašným Volkmarem. Díky tomu se zde objevují známé věci a osobnosti. Zároveň to příběhu dodává na realističnosti, neboť to člověku připomíná, že lidská společnost opravdu bývala taková, jako je popsaná v knize.

Autorka nic nepřikrášluje a nezjemňuje, což je v Young Adult vždycky milé překvapení. Kniha začíná scénou, ve které si Isabelle sama usekává prsty na nohou, aby se vešla do skleněného střevíčku a věřte mi, není to úplně nejmilejší scéna. Stejně tak se pak objevují popisy padlých vojáků i bitvy. Donnelly přitom není přehnaně drastická, ale ani se nesnaží nic schovávat nebo to podávat tak, aby to bylo pro čtenáře příjemnější.

Velice důležité jsou i postavy, které autorka vytvořila tak, aby byly své a různorodé. Postupně odkrýváme jejich vrstvy a dozvídáme se, jaké jsou pod pokličkou. Nejvíce je to samozřejmě vidět na Isabelle, která se nám postupně stále více otevírá a zároveň hledá samu sebe a vypořádává se s tím, jak ji vidí svět. Skvělá je ale i její sestra Tavi nebo třeba soused Hugo.

Jediná výtka, kterou mám, je fakt, že po tom, co z člověka opadne počáteční nadšení z nového a neokoukaného příběhu a krásného způsobu vyprávění, začne kniha působit trochu zdlouhavě. První polovina knihy je totiž poměrně dost klidná a trvá docela dlouho, než se začne něco doopravdy dít. Příběh by za mě proto mohl být o něco dynamičtější a rychlejší, aby čtenáře připoutal ještě o trochu víc.

Celkově hodnotím Nevlastní sestru velmi pozitivně. Je to ten typ knihy, u které jsem vážně ráda, že ji zejména dospívající holky (ale rozhodně se bude líbit i nám starším) mají a můžou ji číst, aby jim připomněla, že můžou dokázat všechno, co si zamanou. Mohla by být trochu dynamičtější, zejména v první polovině, přesto je to opravdu skvělá a originální četba, která stojí za to. Za sebe ji hodnotím čtyřmi hvězdičkami, a pokud tak ještě neučinili, vřele doporučuji po ní sáhnout.

3 08.01.2021

(SPOILER) Mlčící fontány vás vezmou do Madridu v roce 1957, kdy ve Španělsku vládne pevnou rukou generál Francisco Franco. Válka sice skončila, ale hlad, bída a strach nikam nezmizely.

Osmnáctiletý Daniel, syn ropného magnáta a nadaný fotograf, má před sebou celé léto a je rozhodnutý zachytit na svých fotkách španělskou realitu. V hotelu, kde bydlí, potkává mladou Anu – pokojskou, která mu změní život.

Ruta Sepetys se ve své knize pouští do další kapitoly lidských dějin, o které se běžně moc nemluví a skrze mladé lidi vypráví příběh, který stojí za vaši pozornost. Režim nešetří nikoho, ani mladé lidi, kteří se ničím neprovinili.

Autorka na nic nečeká a s první kapitolou začíná vyprávět svůj příběh. Nic nepředstavuje, nevysvětluje a prostě píše. Rozprostře před vámi velkolepý příběh, ale odkrývá jej svým vlastním tempem a nikam nespěchá. Popisuje Španělsko a jednotlivé vrstvy života v něm. Ukazuje mladé lidi, jejich (zadušené) sny i víru.

V knize sledujeme hned několik postav, z nichž každá tvoří jeden dílek ve výsledné mozaice. Každý z hrdinů se se situací vyrovnává jinak, zatímco Puri oddaně věří, Rafa sní a Ana mlčí. Daniel je pak současnému českému čtenáři ze všech nejblíže, protože nezažil válku ani bídu a neví, jaké to ve Španělsku bylo a je. Pochází z Ameriky, země svobody a luxusu, o kterém se většině Španělů ani nesnilo.

Prostředí luxusního hotelu pro návštěvníky z Ameriky je po celou dobu v ostrém kontrastu s tím, jak se žije ve zbytku Madridu. Právě tyto kontrasty dodávají celé knize úplně nový rozměr a vzbuzují ve čtenáři emoce. Jsou totiž připomínkou toho, že zatímco na jednom konci světa nabízí život mnoho možností a příležitostí (přestože se samozřejmě také nedostávají každému stejně), jinde ještě stále marně sní o svobodě.

„Je snadné se nebát, když nemáš co ztratit.“

Samotný příběh vás pohltí. Autorka píše jednoduše a jasně, používá spoustu krátkých vět a nechává postavám jejich tajemství a nedořečené myšlenky. Kapitoly jsou krátké a každá z nich na čtenáře volá, aby si přečetl ještě jednu další. Romantická linka tu má své místo, ale je do knihy zasazená v tom perfektním množstvím a odpovídá době, hrdinům i samotnému příběhu. Postavy si zamilujete, budete jim fandit a budete o ně mít strach.

Na příběhu je pak také potřeba ocenit, jak Ruta Sepetys pracuje s hlavním tématem, na které chce upozornit. Předkládá ho totiž čtenáři kousek po kousku, proplétá ho s jinými tématy a jeho skutečnou podstatu odhalí až na konci.

Jednotlivé kapitoly jsou navíc prokládány citacemi z reálných novinových článků a archivů, které přibližují dobu očima novinářů a státníků. Ruta Sepetys tak připomíná, že vše, o čem píše, se ve Španělsku skutečně dělo a zároveň přikládá pohled západu na totalitní režim a své místo v tom všem.

Mlčící fontány jsou jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Ruta Sepetys vzala již poněkolikáté velice složité téma a ukázala ho čtenářům očima mladých lidí. Příběh je přitom všem navíc stále plný naděje a víry v lepší zítřky.

Kniha má sice něco přes pět set stran, ale můžu vám slíbit, že je mnohem kratší, než byste si přáli. Nejlepší je, že je úplně jedno, jestli je vám patnáct nebo osmdesát – Mlčící fontány jsou tou správnou volbou v jakémkoliv věku.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

4 22.11.2020

(SPOILER) Pokud si budete chtít o Navždycky něco zjistit, nejčastěji pravděpodobně uslyšíte slovní spojení jako „feel-good contemporary“, „romantika ze střední“ nebo „láska přes messenger“. A přesně tohle je prakticky to jediné, co o knize potřebujete vědět, než se do ní pustíte – přesně taková ta kniha totiž je.

Navždycky přináší poměrně jednoduchý příběh, který si klade za cíl jedinou věc – pobavit vás. Kniha navazuje na populární chat fiction, která původně vyšla v aplikaci Storki. Pokud si ale myslíte, že díky přečtení původního příběhu přesně víte, co vás čeká, jste na omylu. Autorka se totiž rozhodla příběh vzít a dát mu pokračování, jaké jste si po přečtení původních chat fiction nejspíš nepředstavovali.

Kniha je napsaná čtivě, není dlouhá a čte se rychle. Nofreeusernames hodně mluví o tom, že do knihy dala všechno, co má ráda a je to vidět. Příběh je plný vtipných hlášek, odkazů na lamy a jednorožce, známé filmy, seriály i knihy. Nicméně s jednou věcí jsem měla trochu problém – chvílemi mi přišlo, že autorka až moc tlačí na pilu a občas tam toho všeho bylo už trošku moc.

I přesto jsem si ale čtení nesmírně užívala. Navždycky je totiž zábavné a roztomilé. Culila jsem se od ucha k uchu, netrpělivě vyčkávala, jak to bude dál, občas jsem se dokonce musela nahlas zasmát – a to se mi u knih stává jen velmi výjimečně. Příběh ve vás dokáže vyvolat emoce a krátké kapitoly způsobují, že ho vážně není snadné odložit. Chemie mezi postavami funguje skvěle, romantiky je tam tak akorát a občas tu knihu možná budete chtít ze vší té lásky obejmout.

Celá kniha stojí na hlavní hrdince, a pokud si nesednete s ní, pravděpodobně si příběh nebudete užívat tolik, kolik byste mohli. Mei není perfektní, má tendenci věci hodně analyzovat, nemá ráda změny a nečekané věci. Na druhou stranu to není ten typ hloupé hrdinky, kterou byste automaticky museli nesnášet od začátku do konce a netrpí ani syndromem Mary Sue. Mně nijak zvlášť nevadila, i když se občas chovala trochu hloupě a nelogicky.

Problém jsem s ní nicméně měla v jedné věci. Mei se celou dobu prezentuje hodně geekovsky, to přitom vůbec nejde dohromady s jejím přístupem k Zaklínači nebo Star Wars, které neviděla, ale očividně je automaticky považovala za hloupost.

Co se týče ostatních postav, ať už jde o Travise, Liama nebo Avu, všechny stály za to. Travis byl okouzlující a ochranitelský, Liam byl roztomilý a jeho láska k Harrymu Potterovi a znalost Frozen způsobila, že se rychle stal mým favoritem. Ava byla zase jedinečná, plná těch nejšílenějších nápadů a já nechápu, že si jí Mei už od začátku víc nevážila.

S postavami jsem měla jen jeden větší problém, a to naštěstí pouze v první polovině knihy, kdy se zdálo, že jich až moc umí číst myšlenky. Věta „jako by mi četl/a myšlenky“ a její obdoba se totiž objevovala častěji, než mi přišlo přirozené.

Na závěr musím zmínit to, jak moc je kniha vymazlená po grafické stránce. Začátek každé kapitoly doplňuje jednoduchá ilustrace, v knize najdete barevné chaty, smajlíky, a dokonce i fotky. Navíc je kniha natištěná na křídovém papíru s vysokou gramáží. Z toho jsem byla zpočátku naprosto nadšená, nicméně později jsem si všimla jedné věci – kniha se kvůli tomu špatně otevírá a budete se muset smířit s tím, že to občas bude vyžadovat trochu síly, abyste ji otevřeli pořádně „dokořán“ (ale zase se vám pravděpodobně nepovede zlomit hřbet, takže bude v knihovně vypadat jako nová).

Navždycky vás moc neobohatí na duši a nerozšíří vám obzory, ale dá vám přesně to, co slibuje – pohodové čtení plné romantiky, humoru a popkultury. Jasně, je to teenagerská romance, občas je to trochu naivní, občas se objeví nějaká ta nelogičnost, ale pokud máte tento typ knih rádi, pravděpodobně vás to nebude moc trápit. Navždycky nezmění svět a nejspíš nezmění ani vás, ale to nic nemění na tom, že je ve svém žánru prostě skvělá a neřekla bych, že by nějak výrazně zaostávala ani za zahraniční konkurencí (a že je konkurence v této kategorii vážně velká).

3,5 / 5
----
Kniha mi byla poskytnuta společností Albatros Media.

3 14.11.2020

(SPOILER) Hunger Games před lety dobyly svět a dlouho stály na výslunní jako jedny nejikoničtějších young adult dystopií. A teď po letech přichází prequel. Pokud se obáváte, že se autorka jen snaží navázat na bývalou slávu, ale doopravdy už v téhle sérii nemá dál co předat, pletete se – Balada o ptácích a hadech má totiž příběh, který stojí za to vyprávět.

Dopředu je třeba počítat s tím, že i když jde o stejné univerzum, Balada o ptácích a hadech je od původní trilogie významně odlišná. Suzanne Collins se totiž rozhodla mnohem hlouběji ponořit do psychiky hlavního hrdiny i rozboru společnosti a samotné lidské podstaty.

Cílem Balady o ptácích a hadech není změnit váš pohled na neblaze proslulého prezidenta Snowa, ani odhalit, že on to byl vlastně dobrý člověk, dokud ho život nezlomil. Ne, cílem Balady ve skutečnosti je ukázat vám jeho cestu, dát vám možnost nahlédnout do jeho hlavy a pochopit okolnosti jeho prostředí i pohnutky, které ho ženou vpřed.

Coriolanus není milý kluk se zlatým srdcem, není ale ani úplně špatný. Je ctižádostivý, pragmatický a disciplinovaný. Ví, co chce a pevně si za tím jde. Především je ale loajální – ke své rodině, ke Kapitolu, ke svým cílům. V knize můžeme postupně sledovat, jak ho události v jeho životě proměňují, jak na ně reaguje a jak zpracovává dobu i Hladové hry a to je prostě skvělé.

Není to ale přitom jen o Coriolanovi – skvěle zpracované jsou i vedlejší postavy. Okouzlující splátkyně Lucy Gray, o jejímž příběhu bych toho opravdu chtěla vědět ještě o něco víc. Sejanus, s jehož vnímáním kapitolské reality se pravděpodobně dokáže ztotožnit většina z nás. Všichni do jednoho mají své příběhy a na jejich osobnost se podepsala válka i krutá vláda Kapitolu.

Suzanne Collins v Baladě o ptácích a hadech ukazuje Hladové hry, tak jak je neznáme. Jako nepříjemnou záležitost, která zatím nebaví ani Kapitol. V knize se přitom střetává soucit s povinností a odplatou. Pokud by vás nezajímal příběh Coriolana, ale patříte mezi fanoušky Hunger Games, už jen sledování Hladových her v jejich počátcích pro vás bude zajisté neuvěřitelně zajímavé. Kapitolská společnost se totiž liší od té, kterou známe z příběhu Katniss, tolik, až to snad není možné.

Tempo knihy je kvůli důkladnému ponoru do hlavy protagonisty poměrně pomalé. Corionalus totiž hodně přemýšlí a analyzuje své okolí. Autorce se přitom povedlo naprosto skvěle stylem psaní a jazykem vystihnout jeho povahu, za což jí patří velká poklona.

Každopádně to není tak, že by se v knize nic nedělo, právě naopak. I přes pomalejší tempo se toho v knize stihne stát opravdu hodně. Příběh ve čtenáři dokáže zas a znova vzbuzovat napětí i překvapovat, takže ve výsledku jde o neuvěřitelně záživné čtení.

Balada o ptácích a hadech se neskutečně podařila a já jsem moc ráda, že se autorka rozhodla do něčeho takového pustit. I když jde stále o young adult, kniha je oproti původní sérii vyspělejší a hlubší, skvěle pracuje s psychologií postav, precizně vykresluje soudobou společnost a výborně pracuje s otázkou morálky.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

9 08.11.2020

Před dvanácti lety zmizely uprostřed dne ze školky čtyři děti a nikdo nikdy nepřišel na to, co se s nimi stalo. Teď se najednou tři z nich vrátily. Jsou o dvanáct let starší a nevzpomínají si na nic z toho, co se jim vlastně stalo. Jednou z nich je i Astrid, kterou po návratu čeká šok – její mladší bráška se stále pohřešuje. Astrid je proto odhodlaná přijít záhadě na kloub a přivést svého bratra zpátky, ať to stojí, co to stojí.

Noci běsů se odehrávají v zapadlé české vesnici, kde stále uctívají slovanské bohy a dodržují svátky a tradice, na které většina z nás už nejspíš dávno zapomněla. V knize přitom nikdy není specifikováno, v jaké době se děj odehrává. Existence některých moderních prvků napovídá, že to nejspíš nebude zas tak dávno, jak by se člověku mohlo zdát. Právě tohle je na knize naprosto fascinující. Pro příběh totiž dobové zasazení vlastně není nijak důležité a autorka se tak vyhnula riziku, že by jí někdo mohl případně vyčítat historické nepřesnosti.

Kniha přichází s ojedinělým námětem, který umocňuje především české prostředí. To je čtenáři zároveň známé, ale i neznámé – předpokládám totiž, že většina z nás už nezná slovanskou víru a tradice do takových detailů, v jakých se knize objevují. A to je upřímně řečeno naprosto skvělé. Při čtení se tak totiž taky něco nového dozvíte.

Autorka píše čtivě a jazyk přizpůsobuje době a mentalitě obyvatel vesnice, takže zde nechybí archaismy a výrazy spojené právě s mytologií. Po jazykové stránce to bylo vážně skvěle zpracované, jazyk byl opravdu bohatý a skvěle se četl. Nicméně občas jsem měla pocit, že je v knize trochu víc popisů, než by bylo nezbytně nutné.

Samotný příběh je zkraje pomalejší, ale jak se čtenář dozvídá více, kniha rychle nabere na napínavosti. Děj není ukvapený, ale udržuje si většinu času takové průměrné tempo, které čtenáře napíná k nevydržení. Občas bylo opravdu těžké nelistovat knihou napřed a nehledat odpovědi na všechny ty otázky, které příběh vzbuzuje.

Jak postupuje pátrání hlavních hrdinů, odkrývají se indicie a symboly, které vám mohou napovědět, co se vlastně stalo. Rozuzlení na konci pro mě ale i tak bylo velkým překvapením. Autorka se rozhodla uzavřít příběh poněkud otevřeně a některé otázky nechat nezodpovězené, což se v tomto případě k celkovému vyznění knihy vlastně docela dost hodí (i když jsem osobně fanouškem spíše uzavřenějších konců).

Noci běsů ve vás zároveň dokážou vyvolat spoustu emocí od napětí a zvědavosti přes vztek až po znepokojení a trochu toho strachu. Nicméně, s tím strachem to není zas tak horké – i když občas je atmosféra příběhu trochu děsivá, o horor opravdu nejde.

Postavy byly dobře propracované. Hlavními hrdinkami jsou především Aster, jejíž bratr Max zmizel, a její nejlepší kamarádka Dora, jediná z pětice kamarádů, která tehdy ze školky nezmizela. Obě se potýkají s nelehkou situací a mají toho spoustu, s čím se musí vyrovnat. Kniha tak není pouze o hledání ztraceného Maxe, ale také o hledání sama sebe.

Noci běsů jsou ve výsledku skvělá kniha s ještě lepší atmosférou. Autorka ví, co dělá a je patrné, že knize patrně věnovala spoustu úsilí a času, aby dokázala popsat historické zvyky a tradice a vystihnout jazyk. Příběh je originální, napínavý a lehce znepokojivý a rozhodně stojí za přečtení.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 30.09.2020

Brigid Kemmerer se v Na co slova nestačí volně vrací ke své předchozí knize Dopisy ztraceným. Prostor zde dostává Rev, kterého můžeme znát z Dopisů jako Declanova nejlepšího kamaráda. Záhadný kluk, který je neustála zahalený do kapuce svojí mikiny. Pod ní skrývá minulost plnou bolesti. Ta se teď ozývá hlasitěji než kdy dřív – kontaktoval ho totiž jeho otec.

Zcela novou postavou se stává Emma, nadějná programátorka, herní designérka a hlavně autorka populární online hry Jinozem. Její matka ale dceřinu zálibu v počítačových hrách nechápe a Emma se upíná na svého otce, který se sám navrhováním her živí. Do toho ji prostřednictvím její hry kontaktuje troll, který ji nechce nechat na pokoji a hraní Jinozemě najednou přestává být tak zábavné jako doposud.

Na téhle knize je skvělé to, že otevírá některá témata, o kterých se kupodivu v dnešní době ještě pořád zas tak moc nepíše – a to i přesto, že jsou dnešní generaci dětí a dospívajících blíže, než by si člověk nejspíš přál. Emma řeší hned dvě takové věci, vedle kyberšikany se potýká také s rozpadajícím se vztahem svých rodičů. Autorka tak na jejím příběhu ukazuje něco, s čím s velkou pravděpodobností bude mít velká část čtenářů svou vlastní zkušenost.


Oproti tomu Revův příběh už tak běžný není, člověka ale zasáhne o to víc. Je to už několik let, co unikl ze spárů svého otce. To, co mu otec provedl, v něm ale přežívá dodnes. Teď mu navíc otec poslal dopis a Rev neví, co si počít.

Cesty Emmy a Reva se přirozeně zkříží a protagonisté si mezi sebou začnou budovat vztah. Spojují je totiž jejich bolesti i strach přiznat okolí, co se v jejich životech děje. Jejich vztah se vyvíjel pomalu, a to je dobře. Jinak by to k jejich povahám ani nesedělo. O chemii mezi nimi by se ale dalo polemizovat, nebyla z nich totiž cítit tolik, kolik bych ráda.

Zatímco s Revem nešlo nesympatizovat, Emma byla velkou část knihy s prominutím na facku. Chovala se iracionálně, cítila se ublíženě, i když vlastně mnohdy pořádně neměla proč a způsob, jakým zacházela s lidmi kolem sebe (a zejména se svou nejlepší kamarádkou) byl jednoduše otřesný. A to nemluvím o tom, kolikrát jí během pár dnů utekl při venčení pes – za to tedy viním i autorku jako takovou, protože ta tyhle útěky používala k vyobrazení náklonosti Emmina psa k Revovi, což je prostě hrozně nešťastné. Když vám během týdne třikrát pes uteče nebo se vám rovnou vytrhne z vodítka, děláte totiž zjevně něco špatně a je jen otázka času, než vám psa přejede auto.

Kniha se četla dobře a příběh plynul příjemným tempem, ani moc pomalu, ani moc rychle. Když bylo třeba, události nabraly nečekaný spád, jindy zase své tempo o něco zvolnily. Autorka umí psát tak, aby čtenáře zaujala a donutila ho zajímat se o to, co bude dál. Jednu věc ale v mém případě prostě nezvládla – vyvolat ve mně emoce, které příběh vyvolat měl. Neměla jsem tendenci fandit hlavním hrdinům, ani se o ně nějak zvlášť bát. Jediné, co jsem občas pocítila, byla zvědavost na to, co bude dál.

Na co slova nestačí byla ve výsledku příjemná kniha – nic víc, nic míň. Její největší přínos vnímám v tématech, o kterých mluví a právě kvůli nim podle mě stojí za to, si ji přečíst. Ať už se potýkáte s nechápavými rodiči, jejich rozvodem, kyberšikanou nebo jste prostě jen milovali Dopisy ztraceným, tahle kniha vám pravděpodobně sedne do noty. Číst ji každopádně můžete i samostatně, bez znalosti oněch Dopisů.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 30.09.2020

Americká princezna přináší alternativní realitu, ve které se George Washington nestal prezidentem, ale králem. O dvě stě padesát let později jeho potomci stále vládnou a Amerika se pomalu připravuje, že na trůn poprvé v historii usedne královna…

Princezna Beatrice je následnicí trůnu a celá Amerika bedlivě sleduje každý její krok. Její život není tak úplně jenom její, na prvním místě totiž vždycky musí stát zájmy Ameriky. Oproti tomu její mladší sestra Sam má pocit, že nikoho nezajímá, a tak vyvádí jednu šílenost za druhou a nebere na nikoho ohledy. Oporou je jí její nejlepší kamarádka Nina, která se přitom sama snaží najít své místo na světě – a taky zapomenout na to, co se stalo mezi ní a Saminým dvojčetem Jeffersonem…

Nakonec je tu Daphne, Jeffersonova bývala přítelkyně. I když se s ní Jeffersonem před několika měsíci rozešel, Daphne ví, že to takhle nezůstane. Oni dva patří k sobě, a nakonec se k sobě taky vrátí. A Daphne se pak konečně stane princeznou.

Na hlavních hrdinkách je skvělá především jedna věc – každá je úplně jiná, vnímají věci odlišně a jejich cíle, touhy i motivace by se mnohdy nemohly lišit víc. Zatímco Nině o tituly nikdy nešlo, pro Daphne je společenské postavení vším a je odhodlaná udělat cokoliv, aby se dostala na vrchol.

Na postavách také oceňuji ještě jednu věc a to, že nemají jen dobré vlastnosti. Není to tak, že by tu hrdinkami byly čtyři hodné, milé holky, které by v životě neublížily ani mouše. A to je velice dobře.

Na druhou stranu každá z postav řeší své vlastní životy a problémy, což znamená, že je pravděpodobné, že vás nebudou všechny linky bavit stejně. Některé totiž byly zajímavější víc než jiné, a tak se nejednou stalo, že jsem si musela otráveně odfrknout, při zjištění, že následující kapitola bude už zase z pohledu téhle hrdinky, když mně mnohem víc bavila jiná…

To, na čem kniha stojí, jsou ovšem vztahy – a to v žádném případě nejen ty romantické. Drama, intriky, zakázaná láska – nic z toho Americké princezně nechybí. Dynamika mezi postavami je skvělá, stejně jako chemie mezi některými páry. Je nicméně potřeba zmínit, že se knize nevyhnula ani insta-love, která je (jak už tomu u insta-love ostatně bývá velice často) uspěchaná a naivní.

Kniha byla napsána čtivě a svižně, neměla problém čtenáře pohltit, přestože začátek byl trochu pomalejší. Příběh ve vás s velkou pravděpodobností dokáže vzbudit mnoho emocí, ať už to bude strach, zvědavost nebo touha, aby to pro vaši oblíbenou postavu dobře dopadlo.

Alternativní realita, ve které se příběh odehrává, je kapitola sama o sobě. Fascinovalo mě, jak zastaralý ten systém v určitých oblastech vlastně je v porovnání s našimi současnými hodnotami. Trochu mě mrzelo, že prostor pro feminismus, který tu díky tomu vznikl, nechala autorka z velké části nevyužitý. Autorka taktéž několikrát narážela na demokracii a naši dobu. Tyhle narážky byly úsměvné, dávaly ale také autorce možnost k určité míře reflexe, do té se ale rozhodla nepouštět.

Americká princezna je ve výsledku jednoduchý příběh pro všechny, kdo si rádi užijí romantiku a intriky v královském prostředí. Má to chyby, ale je to záživné, čtivé a prostě zábavné. Nebudu vám tvrdit, že je to dokonalé, protože není. Příběh stejně jako některé vztahy místy působí trochu naivní a přitažený za vlasy, pokud ale máte tento typ knih rádi, pravděpodobně mu to rádi odpustíte.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

20.09.2020

Rachel vždycky věděla co chce a celý svůj život podřídila tomu, aby se dostala na vysněnou vysokou. Nerandila, nechodila na večírky, někteří by řekli, že pořádně „nežila“. Teď střední skončila a ji čekají poslední prázdniny před nástupem na univerzitu. Rachel ale najednou začíná mít pocit, jestli náhodou poslední čtyři roky nepromarnila. Když pak narazí na knihu o tom, že člověk by měl umět říkat „ano“ novým zážitkům a zkušenostem, rozhodne se tímhle pravidlem řídit a její život i ona sama se pozvolna začnou proměňovat.

Tohle léto říkám ano začíná jako taková nevýrazná romantická contemporary, která nechce nic víc než ve vás vzbudit příjemné pocity a vyvolat vám úsměv na tváři. Příběh je jednoduchý, autorce se ale musí nechat, že se nerozhodla pro to první klišé, které si po letmém seznámení s příběhem, postavami a situací nejspíš velká část čtenářů představí. Trochu otřepané je to ale stále, ne, že ne.

Tempo příběhu je líné, věci se dějí pomalu a o drama nebo napětí tu moc nemůže být řeč. Není to špatně, aby to ale fungovalo a čtenář se nezačal nudit, musí být kniha napsaná čtivě a lákavě. V tomhle ohledu Tohle léto říkám ano trochu pokulhává.

Zhruba první třetina je zdlouhavá, děje se toho pomálu a styl psaní to nezachraňuje, kniha tak sice není špatná, ale taky v člověku nevyvolává zrovna tu nejsilnější touhu ji číst. Autorka toho občas popisuje trochu víc, než by musela – nebo to tak minimálně v kombinaci s tím pomalým tempem působí. Děj sice v průběhu knihy nikdy moc nezrychlí, ale naštěstí se dostane do fáze, kdy čtenáře začne bavit svou roztomilostí. Protože chvíli ta kniha opravdu roztomilá je, sem tam vás přiměje se usmát a dokáže díky tomu i bavit. Jenže pak hlavní hrdinka ztratí soudnost.

Lidé chybují a dělají blbosti. Na konci téhle knihy mě ale nejvíc naštvalo, když hrdinka začala své chyby částečně svádět právě na tu knihu o říkání „ano“. Kniha, ani její autorka totiž nemůžou za to, když je někdo začne brát až moc doslova a úplně při tom zapomene na určitou dávku kritického myšlení a soudnosti.

V poslední části knihy byly znát autorčiny ambice něco čtenáři (především tedy těm dospívajícím) předat. Ukázat jim, že je důležité zkoušet nové věci a že je důležité poučit se z vlastních chyb. Proti tomu obecně nejde nic moc říct, k tomu zbytku knihy to ale stylem podání z nějakého důvodu úplně nesedělo.

Rachel byla od začátku tak trochu divná. Ne proto, že by se vymykala tomu, co je v dnešní době považováno za „normální“ případně „cool“ chování u teenagerů, ale protože jí lehce chybí smysl pro realitu. Už od začátku tak nějak sledujeme, že Rachel většinu svých spolužáků znala prostřednictvím sociálních sítí a bedlivě sledovala jejich příspěvky. To je normální, dělá to asi spousta z nás, nicméně v jejím případě to působilo už trošičku za hranou. Nejhorší ale bylo, že ona měla částečně pocit, že díky tomu svoje spolužáky zná a tuší, jací jsou. Až v průběhu knihy postupně zjišťovala, že sociální sítě opravdu nemusí odrážet celou realitu.

Z ostatních postav stojí za zmínku hlavně Clayton, do kterého byla Rachel už dlouho zakoukaná, a Miles, její dlouholetý kamarád. Oba dva měli určité vrstvy, byli odlišní a měli alespoň trochu co říct. Jestli na téhle knize něco oceňuji, je to fakt, že autorka nenechala postavy mimo hlavní hrdinku jen bezcharakterně postávat v pozadí.

Tohle léto říkám ano je poměrně nevýrazná kniha, které chybí jiskra. Feel-good contemporary jsou mraky, konkurence je tedy velká a Tohle léto říká ano za těmi nejlepšími bohužel o kus zaostává. Nebýt toho konce, řekla bych, že je to ten typ knihy, který nenadchne, ani neurazí. Závěrem pro mě ale autorka knihu o něco ponížila a já ji nemohu dát víc než dvě hvězdičky.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

14.09.2020

(SPOILER) Světem se šíří nebezpečný virus. Kdo se nakazí, upadne do kómatu, ze kterého se zatím nepodařilo nikoho probudit. Každý den přibývají desítky případů, lék se ale stále nedaří najít. Osmnáctiletá Beatrice už se na to nedokáže dál dívat, a když vědci začnou shánět dobrovolníky, kteří by byli ochotní stát se testujícími subjekty při vývoji léku, rozhodne se přihlásit.

Júlia Matulová se svou knihou Spící Beatrice zvítězila v prvním ročníku literární soutěže CooBoo hledá talent a příběh se tak dostal na pulty knihkupectví. Kniha je lehce inspirovaná klasickým příběhem o Šípkové Růžence, což je hned na první pohled zajímavé – moc retellingů na tuhle pohádku se totiž nepíše.

Zkraje to vypadalo docela dobře a celkovým vyzněním to působilo hodně jako klasické Young Adult dystopie, které hodně letěly pár let zpátky. Počáteční nadšení ale bohužel docela rychle odeznělo.

Kniha má krátké kapitoly, což způsobuje, že čtenář větu „Tak teda ještě jednu kapitolu.“ mnohdy zopakuje několikrát, než příběh doopravdy odloží. Krátké kapitoly zároveň dokáží vyvolat napětí, a právě díky svému rozsahu člověka přímo vybízí k pokračování v četbě. To především v druhé polovině knihy.

Začátek je velice pomalý, což způsobuje dlouhé čekání na to, až se začne pořádně něco dít – to se ale nestane. Místo toho totiž přijde uvědomění, že výzkum a epidemie spící nemoci hrají až vedlejší roli. Hlavní důraz totiž autorka klade na romantickou linku a vztah mezi Beatrice a Charliem, synem vedoucího výzkumu.

Jak děj pokračuje, tím více si člověk může začít všímat, že chování postav mnohdy nedává moc smysl. Tak například hlavní hrdinka i přes jasný zákaz bez doprovodu opustí prostory vyhrazené pro dobrovolníky, narazí na vedoucího výzkumu a ten místo toho, aby ji honem rychle poslal zpátky, protože se nemá co toulat po výzkumném středisku, ji ještě nasměruje tam, kam se Beatrice potřebuje dostat.

Samotný výzkum a pokusy jsou pak kapitola sama pro sebe. Na jednom subjektu probíhají dva nezávislé výzkumy naráz, což podle mě z logiky věci absolutně nedává smysl, protože pak nejde věrohodně sledovat, která látka způsobila případné účinky, jestli v tom nehraje roli kombinace obou látek (testy totiž probíhají i ve stejné dny) a podobně. Do toho hlavní hrdinka vždy popisuje pouze injekce, ale už nepopisuje žádné odběry krve nebo jiné testy, což mi přijde maličko zvláštní. Neměli by se vědci snažit sledovat i vnitřní reakce organismu na podané látky, nejenom ty vnější?

Beatrice není sice úplně postava, kterou musíte nutně bytostně nenávidět, nicméně dokáže být dost otravná. Na začátku neustále opakovala, že si takhle ten výzkum nepředstavovala a že jsou jen pokusní králíci – nikdy ale neřekla, jak si to vlastně představovala a mě by to upřímně dost zajímalo. Při testování se nijak nestrachuje a nestresuje, neřeší, že neví, co jí to vlastně píchají, neřeší, co by to s ní mohlo udělat a místo toho se prostě jen nudí. Její myšlenkové pochody byly občas téměř fyzicky bolestivé a stejně jako zbytek knihy byla i ona značně naivní.

Romantická linka tu byla spíš na škodu než k užitku. Bylo jí tu totiž moc a brala tak prostor z mého pohledu atraktivnějším tématům – epidemii a výzkumu. Knih o zamilovaných teenagerech je spousta a základní námět Spící Beatrice měl opravdu spoustu potenciálu, autorka se ho ale bohužel rozhodla nechat nevyužitý.

Bylo to vidět i na samotném závěru knihy – ve chvíli, kdy autorka dořešila vztah mezi hrdiny, stačily jen tři krátké kapitoly na uzavření celého příběhu. Konec byl až moc rychlý a působilo to tak, že vyřešením romantické linky se pro autorku vyřešilo všechno důležité a ten zbytek už jen prostě potřebovala nějak napsat. To je velká škoda.

Ocenit nicméně musím grafické zpracování, které se neuvěřitelně povedlo. Už obálka je skvělá, ale pod přebalem je kniha snad ještě hezčí. Začátky kapitol jsou navíc doplněny o drobnou ilustraci.

Spící Beatrice přináší zajímavý námět, který se ale bohužel nepodařilo rozpracovat tak, jak by si z mého pohledu zasloužil. Celá kniha je dosti naivní a leckdy se vymyká logickému uvažování. Díky krátkým kapitolám a (většinou) relativně svižnému stylu psaní, se ale kniha rychle čte a těch ani ne tři sta stran snadno přelouskáte během pár večerů. Pokud tedy o knize uvažujete, za zkoušku nic moc nedáte, mějte ale na paměti, že jde spíš o romantický příběh v nevšedním prostředí než o napínavou dystopii.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

1 21.07.2020