bosorka
komentáře u knih
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Nelze jinak než za 5 hvězd. S přihlédnutím k celé sérii bych jich dala ještě více, kdyby to šlo. Karin Lednická vydala dílo svého života, za mě veledílo, které napříč mnoha desetiletími přibližuje život horníků a jejich rodin se všemi útrapami a nástrahami doby. Provádí tak čtenáře zdánlivě obyčejnými životy vybraných postav, které ovšem nabila osudy silnými a zapamatováníhodnými. Zpětně si říkám, že škoda, že jsem nečetla za sebou už jako trilogii, ale do budoucna mi vlastně nic nebrání to udělat a myslím, že Šikmý kostel opravdu bude z těch děl, ke kterým se jednou vrátím.
Poslední díl začíná těsně po válce a pokračuje dalších 15 let, které nakonec nebyly o nic míň těžké než ty válečné roky. Každou ze svých postav obdařila autorka zapamatovatelnou letorou a názory, s kterými jsme mohli i nemuseli souhlasit. Nicméně postavy nebyly černoblíé, vyvíjely se, byly lidské se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. K tomu do knih zapracovala i reálné postavy, jejichž osudy možná o to víc drásají srdce. Když jsem poslední díl Šikmého kostela zavřela, bylo mi až smutno, že nepokračuje dál. Říkala jsem si, že chápu zaměření na některé z postav, jinak by román musel nabobtnat, ale zároveň mi proběhlo hlavou, že by mohl mít mnoho spin-offů, které by se daly číst dál a dál.
Mlsoun. Kniha první
Jeff Lemire
Jeff Lemire si mě už získal dávno a s příběhem Guse a Jepperda to pokračuje. Fascinuje mě jeho kresba, která místy umí být strohá, nicméně všeříkající. Příběh asi není úplně originální, občas mám dojem, že něco podobného už jsem četla/viděla, holt postapo. Nicméně mě vzal za srdce od prvních okamžiků, je zvláštně posmutnělý, až místy beznadějný, ale zároveň jako by nutil chytnout se aspoň stébélka.
Selekce
Greg Rucka
Na začátku trošku rozstřelené, hůř jsem se orientovala, ale nezklamalo, zvlášť pak druhá půlka je dobrá a navnadí na další čtení. Skvělá kresba.
Topoly berlínské
Anne Birkefeldt Ragde
Hutný román ze severu, plný pachů a špíny, těžký tak, jak těžce odlepujete holinku zapadlou do bláta. A stejně jako bláto vcucává gumáky, kniha Topoly berlínské čtenáře pohlcuje a nechce je z toho zmaru úplně pustit. Nicméně byla jsem velmi ráda, když se v ději zjevil "pozlátkový" Erlend s v podstatě obyčejnou Torun, ti do příběhu vnesli přeci jen trochu světla a barev. Jinak byl zbarvený do listopadova, té doby, kdy už opadalo listí - stejně tak byl chladný, zalézal až pod kůži. Jen tedy ten konec byl malinko přitažený za vlasy. A pokračování bych samozřejmě brala taky, ale vypadá to, že se budeme muset pustit do čtení v jiném jazyce.
Chlapec na dřevěné bedně
Leon Leyson
Jedna z těch knih, kterou slupnete jako jednohubku, nebo možná v tomto případě jako slupku od brambor nalezenou na zemi. Jedna z těch knih, kde samotný příběh převálcuje formu už tím, jaký je, tím, že víme, že je reálný. Myslím, že příběh Schindlerových Židů dojal kdekoho, k čemuž přispěl samozřejmě Spielbergův úžasný film. A ten pohled z druhé strany, někoho, kdo tento příběh doopravdy žil (i když nevím, jestli se tomu dá říct žití, spíše z posledních sil přežíval), tomu dodává ještě větší dojemnosti a jakési opravdovosti. Navíc, když ty osudy se týkají malého a posléze mladého chlapce. Neuvěřitelné, co museli lidé tehdy vydržet. Jak autor sám poznamenává ke konci knihy, o tom, co zažívali, dlouho nemluvil, protože nikdo se nedokázal vžít do jejich kůže, nikdo to vlastně nemohl pochopit. Nakonec ale dobře, že se o osudu svém a svých blízkých rozhovořil, neboť je to velmi silné. Fascinující, jak kolikrát stačila malilinká náhoda, která naklonila žití tím nepatrným směrem, ale směrem záchranným. Styl knihy je prostě vyprávění, plyne v čase, nemá velké literární ambice, ale v někteých případech to ani není třeba.
Žít rychle
Brigitte Giraud
Útlá kniha, která by mohla být jedním z témat pro letošní čtenářskou výzvu, kdyby... Kdyby všechna svá kdyby měla v názvu, což nemá, ač těch kdyby má velmi mnoho.
Knížka je výpovědí ženy, která se po letech stále vyrovnává s manželovou předčasnou smrtí. Většina z nás se nejspíš občas v životě zastavila na některém rozcestí a zamýšlela se, jak by to asi bylo, jak by to asi bylo, kdyby tenkrát shoda náhod, jiné rozhodnutí, cokoliv vychýlilo cestu úplně jiným směrem, než kterou ve skutečnosti šla. Stejně se zamýšlí i autorka, co by mohlo pozměnit směr, který kdysi zapříčinil obrovskou ztrátu. Sama nejspíš ví, že nic, ale pomocí nich se nejspíš vypisuje z bolesti, kterou zažívala a jistě ji zcela neopustí nikdy.
Psáno krásným jazykem, je to smutné a emocionální, vzhledem k tomu, že víme, jak to celé dopadne, tak mírně beznadějné, i když naděje je i to, že člověk nakonec může i s obřím balvanem v srdci žít dál plnohodnotně. I kdyby cokoli...
Démon ze sídliště
Iva Hadj Moussa
Zpracování Českého rozhlasu bylo velmi povedené, hlas Vojtěcha Hrabáka sedl jako ulitý. Je to poměrně kratochvilná kniha, ač místy působí až nihilisticky. Nicméně příběh vyprávěný šestnáctiletým Šimonem mluvou vcelku typickou pro adolescentní mládež, je vyprávěný tak jako zlehka, nepouští se do nějakých větších odboček či krkolomností. Tak jsme seznámeni s každodenním životem současné mládeže, se všemi trápeními i třeba první velkou láskou. Nevyhýbá se jim ani smrt. Přitom jim probíhají hlavou existenciální pohnutky, zamýšlejí se nad smrtí, životem a jeho smyslu tak, jak je pro jejich vrstevníky často běžné.
Příběh by možná ale mohl být trochu hlubší, některé věci vyzní do ztracena, chyběl mi větší tah na bránu, něco emocionálnějšího, a třeba i rozvinutý příběh kdysi zesnulé dívky.
Zahrada mrtvých duší
Lukáš Boček
Kniha, u níž velmi záhy zjistíte, kam se bude ubírat. A pak čtete, protože si říkáte, co kdyby to nebylo tak přímočaře jasné, co když to nakonec bude jinak, než si celou dobu myslíme. Jenže není. Tak pak čteme a sledujeme jen to, jak se k rodinnému tajemství propracovávají pomalu ale jistě jednotliví zúčastnění. A možná nám to připadá zbytečně natahované. A místy vlastně poměrně nepravděpodobné chování jednotlivých postav (zvlášť tedy Šárčino).
Jak už někteří poznamenali, podobná témata máme poslední dobou servírovaná jak oblíbené jídlo v hospodách, takový smažák české literatury. A musím říct, že když jsem se v příběhu dostala velmi záhy k místu, kde mi začlo svítat, kam půjde dál, ztratila jsem chuť. Stejně, jako jsem už přejedená smažáku, tak se mi ani tady nechtělo pokračovat.
K pokračování mě přiměl vytříbený autorův styl, píše pěkně, slušně pojal jednotlivé osoby, kterým všem třem dal do vínku typický jazyk a styl. Zároveň je to z jeho strany jakási pocta klasické literatuře, kdy smeká před velkými literárními díly a stejně jako táta pro Šárku udělal především to, že ji naučil milovat knihy, se možná i Boček snaží o totéž pro své čtenáře ( i když s Psohlavci by mě fakt asi nepřesvědčil).
Lenochod Jimmy & jeho backup band
Pavel Bareš
Budu opakovat trochu předřečníky, když zmíním, že by "Lenochod" nejspíš obstál i bez fantasy zápletky, která se navíc objeví až poměrně pozdě, takže kdo neví, toho může překvapit možná i nepříjemně. Nevadila mi zas tak moc, i když jedna část je tam možná až zbytečně natahovaná, trošku jsem v ní přeskakovala. Což je poměrně paradoxní, protože jsem si doma pochvalovala, jak dobře se Lenochod čte, i když můžeme mít zprvu dojem, že se v něm nic neděje. Pak když byla akce, přeskakovala jsem.
Nicméně i přes tyto drobné výtky musím říct, že se to skvěle četlo, charaktery byly pěkně vystavěné, je to napsáno takovým lehkým perem, tudíž se skvěle čte. Do toho až britský humor, který mi sedl do neustálé představy, že čtu zahraničního autora. Zábavná skoro oddechovka (i když i tu najdeme dosti závažné téma). Jen tak dál, Pavle Bareši, a klidně příště bez fantasy příkras, ten čistý příběh byl skvělý.
Trainspotting
Irvine Welsh
Čtyřka za knihu, ale pětka za zpracování Českého rozhlasu. To bylo výborný. Musím tu přiznat, že jsem jedna z mála, co úplně neskákala nadšením z filmu. Možná proto, že jsem ho tehdy viděla později než okolí a měla ho doslova přežvýkaný nespočetněkrát dokola. A očekávání se pak minulo s viděným. Možná to, jak na sebe navazovaly jednotlivé obrazy, možná ten jeden zlom tam... No prostě mi to tak úplně nesedlo.
Nicméně mě velmi překvapilo, jak moc mě vtáhla audioverze. To byla jedna velká jízda, skvěle namluveno, mělo to spád a to i přesto, že jsou to vlastně takové střípky příběhů. Skvěle režijně uchopeno, vše doprovázel na míru ušitý soundtrack, který ač vycházel z toho origo filmového, přece jen se někdy lišil. Je to místy hnusný, místy úsměvný, místy smutný. Ale v knize mi to přijde nějak lépe namixované než ve filmu, kdo to na mě působilo jako ejchuchu a pak prudký pád. Tady se to míchalo tak nějak rovnoměrně. Člověk by možná mohl mít malinko zmatek v postavách, ale mně ta kombinace střídání vypravěčů nevadila, ve skutečnosti bylo jedno kdo, důležité bylo co.
Jednoho krásného dne
Šemi Zarhin
Jedna z těch knih, kdy se těšíte na každou chvilku, když se budete moci znovu začíst. Jedna z těch knih, které ve skutečnosti dočíst nechcete, protože už dopředu víte, že se vám po ní bude stýskat. Jedna z těch, která by mohla být nekonečná. Plná vjemů, cítila jsem při jejím čtení úmorné horko, všeberoucí vítr, cítila jsem vůně, linoucí se z Ruchaminy kuchyně. Krom slz mi taky párkrát skoro vytekla i slina, jaké jsem měla při čtení chutě. Byl to román plný úplně všeho. Lásky, přátelství, žití, i historie na pozadí.
PS: Možná ještě malilinko přidat na redakci, občas tam byly zbytečné překlepy.
Život nečeká
Marco Balzano
Strhující příběh, který se zaryje nehty a nepustí. Místy až drásá. Psaný mluvou kluka z italského jihu, který emigroval na sever za lepším životem. A že si za ním šel poměrně tvrdohlavě. Při zpětném ohlížení se za svým životem ovšem vyvstávaly otázky. Nebyl nakonec zajímavější ten život předtím, než se uchytil? Ač protkaný neskutečnou chudobou, bylo za čím jít, mít nějaký sen a cíl. Jenže co pak, když ho dosáhne?
Líbil se mi náhled hlavního hrdiny na sebe samotného, na své chyby a nedostatky, kterých si byl velmi dobře vědom, ale neuměl být jiný. Bylo mi smutno za něj, kterému nakonec možná bylo lépe ve vězení než venku. Přála jsem mu, aby zase našel nějaký ten cíl, co za ním tvrdohlavě půjde a možná si tak přijde méně starý.
Jinak tedy pro nás stále skoro neuvěřitelné, že v tak nedávné minulosti ne tak daleko od nás byla tak šílená chudoba.
Lid nomádů
Anna Saavedra
Anna Saavedra disponuje moc pěkným jazykem, semtam jsem byla nadšená a měla si chuť některé věty podtrhávat, Zároveň mě zaujalo téma samotné, tedy nomádství, příběhy lidí, co se zastaví ve své pouti světem, jen když potřebují nabrat dech, resp. vydělat na cestu další. Ti, kteří před něčím utíkají, ti, kteří něco hledají, ti, co prostě jen nevydrží stát. Jsou různí s různým zázemím, s různými cíly. A ti všichni se střetávají v knížce Lid nomádů.
Chvílemi román vypadá rozříštěně, ale nakonec se vše potká v jednom bodu. Nicméně i tak mě trochu mrzelo, že některé z příběhů působily tak nějak do vytracena, chybělo mi větší zakotvení, občasné přeskoky odváděly pozornost až příliš. 3,5*
Kam jsi zmizela?
Tillie Walden
Krásná kresba, trochu magie, ještě víc "na cestě" a nějaké ty životní trable obou hlavních hrdinek. Utkví a mně zejména ten konec, nad nímž si malinko lámu hlavu a přemýšlím nad ním víc, než když je zcela dořečeno.
Dlouhý okvětní plátek moře
Isabel Allende
Dům duchů nebo Eva Luna mě asi vzaly o trochu víc, ale Dlouhý okvětní plátek moře se mi taky moc líbil. I kvůli tomu, že mě vzal na dějepisnou výpravu nejprve do Španělska a pak do Chile, přičemž zvlášť o druhé zemi jsem měla jen malou povědomost. Příběh napříč desetiletími ubíhá poměrně svižně a přibližuje příběh dvou lidí, které spolu vlastně nedobrovolně spojil osud a jak se časem ukázalo, byl ten osud velmi příznivý. Tedy v něčem, i jim dokázal dost pomíchat kartami. Je to příběh rozsáhlý, pojímá jednotlivce i celé národy. Je o lásce, smrti i přežití, o náhodách, ztrátách a nálezech.
Velmi mě překvapila činnost Pabla Nerudy, ta jiná než básnická. 4,4
U jezera
David James Poissant
Nečekaná tragédie, jíž byli účastni, v nich probudila vlastní tajemství, s kterými se potřebují srovnat a možná je i někomu konečně prozradit. Pobyt na chatě u jezera tak bude pro leckterého z rodiny Starlingových velmi překvapivý, ač velmi často nehezky.
Příběh pěkně plyne, poznáváme na přeskáčku jednotlivé postavy a děláme si k nim vztah, který nemusí být vždy nakloněný (zvlášť Michael mě štval skoro od první minuty a asi nepřestal). Kniha nebyla špatná, prostě o tom, že každý si s sebou vlečeme nějaké to břímě. A některé momenty byly velmi vyvedené. Ale ke konci mi knížka připadala už nějak přespříliš natahovaná, takové to, touhle kapitolou to skončí. A ono ne. A tak se to táhlo docela dlouho (čteno ve čtečce, takže mě nemohla varovat zbývající tloušťka knihy). Možná taková ta potřeba vše dokončit a doříci úplně a zcela, je někdy i nadbytečná.
Srdce temnoty
Joseph Conrad
Jsem malinko na rozpacích, chvíli kniha docela svištěla, jako řeka, po níž se plaví Marlow, chvíli se zadrhávala o kmeny, které mu pluly vstříc. Krásný jazyk a atmosféra, která by se dala krájet. Jenže to je možná to, co mi nakonec vadilo, že atmosféra zastře děj, který je vlastně velice řídký. A já nějak pořád čekala na něco víc, na něco údernejšího, co nepřišlo. 3 a půl.
Kosení: Příběhy ze světa smrtek
* antologie
Jako doplněk ke světu Smrtek mě to docela dost bavilo, i když tradičně mám problém s povídkovým formátem. Málokdy mě povídková kniha nadchne od prvního do posledního písmenka, většinou bývají mezi jednotlivými kousky rozdíly, kdy některé válcují další, takže soubor je nevyvážený. Mezi nejlepší povídky řadím Marsovskou minutu (i kvůli jistému napojení na svět, který už známe z předchozích knih), Spát, snad i kosit (toto je naopak vcelku jiné a zavádí nás někam, kam jsme se neměli tu čest podívat), Smrtelné plátno (pro ten počátek smrtkovských dob) a Vytrvalost vzpomínky (tam pro tu atmosféru). Naopak nevadilo by mi vynechat povídky Od zvířat raději dál a Nezvedenecká ulička, které mi připadaly, jako by se se zatoulaly z úplně jiného světa (to první) a žánru (to druhé). Nicméně jako první knihu roku 2024 hodnotím pozitivně, bavilo mě to.
Dva měsíce v Lisabonu
Adam Gebrian
To se mi četlo skvěle. Krátké svižné kapitoly, popis městeské architektury, nalézání a komentování míst, která jsou jím někdy přímo vyhledáná, někdy náhodně nalezená. Dobré i pro rodiče malých dětí, kteří si mohou potvrdit, že dětem kolikrát stačí schody, voda a autíčko v ruce a nebudou se nudit. Bavilo mě procházet se spolu s Adamem Gebrianem a jeho blízkými lisabonskými zákoutími (ač jsem tam ještě nebyla, ale nejspíš se tak vbrzku stane) a úplně v duchu lecčemu přitakávat. Zjistila jsem tak, že v mnohém máme velmi podobný náhled na věc.
