Vrstvami
Staša Fleischmannová
Tragické události let okupace tvoří prostřední část vzpomínek, k jejichž napsání se autorka odhodlala ve věku dvaadevadesáti let. Její knižní prvotina je mimořádným svědectvím bystrozraké pozorovatelky, která citlivě, avšak bez sentimentu promítá čtenářům panorama téměř celého století. Provádí čtenáře (i diváky fotografií a dokumentů) vrstvami času a paměti a napříč vrstev národních, společenských a kulturních. Staša Fleischmannová je fotografka, a proto je její svědectví rovnou měrou i obrazové. Řadu fotografií lze považovat za naprosto unikátní historické dokumenty doby, jejichž hodnotu zvyšuje i skutečnost, že až na několik výjimek jsou zde zveřejněny vůbec poprvé. Knihu edičně připravil a poznámkami a jmenným rejstříkem opatřil Tomáš Vrba... celý text
Přidat komentář
Tahle kniha je pro mě jako pohlazení, plná energie a života a lidské pospolitosti. Plná zajímavých lidí, jejich příběhů a nádherných fotografií. Dvojčátka Stašu a Olu formovalo výjimečné kulturní prostředí a díky Staše se o něm dozvídáme víc. Knihu mám ve své knihovně a pravidelně se k ní vracím.
Vrstvami je především publikace fotografická a jako taková působí primárně svou vizuální stránkou. I kdyby v ní čtenář nenašel nic jiného než autorčiny koláže a fotografie s popiskami, byla by to kniha zábavná a krásná. Hlavní slovo tu mají většinou rodinné a dosud nepublikované fotografie. Doprovodný text členěný do spíš kratších kapitolek působí nenuceně jako ústní vyprávění. Přestože, jak vyplývá z ediční poznámky, byl jeho prapůvodním jádrem čtverečkovaný sešit formátu A4, kam si S.F. své vzpomínky zapisovala a postupně doplňovala dalšími a dalšími dodatky. Vznikla tak pestrá mozaika zážitků, postřehů a informací sahající do doby ještě před jejím narozením a mapující téměř celé jedno století. Matkou S.F. byla mimochodem Staša Jílovská, fascinující žena a překladatelka, která k nám uvedla řadu kontroverzních titulů. A mezi její přátele patřila celá plejáda osobností tehdejší kulturní scény, jejichž biografie jsou tu obohaceny o další dosud neznámé podrobnosti.
Staša Fleischmannová měla ze dvou vztahů tři krásné a talentované syny. Ten nejstarší vynikal neobvyklou vnímavostí a vyjadřovací schopností. Autorka si naštěstí jeho neodolatelné výroky zapisovala. Coby matku, která byla líná si podobné perličky zaznamenat, mě tato kapitolka docela pobavila.
Dvouletý:
Staša: „Půjdeme k panu doktorovi.“ Janek: „A co mě bolí?“
„Evinko, jak ses vyspala? Dobře. No tak sláva.“
V roce 1944 v přeplněné tramvaji: „Haló, haló! Volá Londýn“
Tříletý:
Potká v parku tři známé: „Lituju, že nemám tři ruce, abych vám podal každému jednu.“
U krejčího: „Bábo, proč tu jsou tři krejčí? A jo, já už vím. Ty dva jsou rezervní, kdyby ten jeden umřel.“
„Napřed tu nebylo nic. A potom prásk a my jsme se narodili.“
Čtyřletý:
Staša vysvětluje Jankovi, že se bude vdávat. Janek: „A není Ivo moc mladý?“ Staša: „Je, ale to nevadí.“ Janek: „Aspoň nám déle vydrží, viď?“
„Dormir je spát a mír je, když už není válka.“
ééé, tohle že je "torstovina"? Za sebe musím říct, že mi to nějak nic nedalo...Všechno je to psaný takovým fofrem, že jsem stihla zaznamenat jméno sem, jméno tam a...NIC. Žádná výpovědní hodnota, žádný dojem toto dílko ve mně nezanechalo...Chvílemi mi ty vzdechy pí Fleischmannové na adresu ostatních přišly takový...no, hlavně že se vždycky bylo zač pochválit! :-) Píšu sem tento komentář i přesto že je mi zřejmé, že vlastně zas tak moc žádnou výpovědní hodnotu taktéž nepřináší...
Staša Fleischmannová napsala pro mne zajímavou knihu, neboť mne v ní provedla nejen svým, velice zajímavým a pestrým životem, ale v podstatě celým stoletím, které prožila. Tentokrát jsem ovšem sledovala významné politické události tak, jak je prožívala celá kulturní plejáda lidí s nimiž ona žila nebo se stýkala či se s nimi znala, neboť v její rodině a známých je nepřeberné množství umělců, ať už spisovatelů, výtvarníků, herců, architektů.... Provází nás tedy nejen vrstvami svého života , ale i vrstvami historie. Spoustu fotografií, které knihu obohacují pochází z jejího rodinného archívu / ona a její sestra byly fotografky/, jsou unikáty a zatím nikde nebyly zveřejněny, tato část knihy byla neméně zajímavá než samotná četba. Její život i život její rodiny a přátel byl opravdu nesmírně bohatý a měla to štěstí, že se setkala s tolika zajímavými lidmi a s námi čtenáři se o tyto postřehy podělila, a také, že také mnoho informací uvedla na správnou míru.
Obdivuji tuto ženu, která ve svém již opravdu zralém věku dokázala takto nezaujatě, bez sentimentu a bez strachu o své soukromí nám tohle všechno předat.
Pravda, mnohé z těch jmen jsem třeba ani neznala, ale v knize přímo na dané stránce je uvedeno o koho se jedná , kdy žil a čím byl a to mi opravdu hodně pomohlo se v dané situaci , události, profesi, zorientovat.
První jsem si myslela, že knihu jen prolistuji, ale nakonec mne tak zaujala, že jsem jí přečetla pozorně od první do poslední stránky a ještě jednou paní Fleischmannové děkuji. Obohatila mne, toho si u každé knihy cením nejvíc.
Štítky knihy
vzpomínky okupace osobnosti fotografie emigrace
VrstvamiKniha Vrstvami je v
| Přečtených | 18x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 6x |
| Chystám se číst | 13x |
| Chci si koupit | 3x |
Půvabnou a vzpomínkovou knihu "starší" z dvojčat Staši si vychutnají čtenáři, kteří si přečetli a prohlédli knihu Rodinné album, napsané sestrou Olou, která se již bohužel nedožila 100.narozenin Staši v září r.2019.
Kdo se zajímá o osobnosti československého kulturního života za I.republiky i krátce po roce 1945, bude nepochybně nadšen, což byl při četbě i můj případ.
A opravdu bylo co závidět. Třeba volňásky do 1.řady Osvobozeného divadla, počínaje Premiérou Skafandr (1929). Sestry viděly všechny hry až do Pěsti na oko (1938). Na dirigujícího Jaroslava Ježka si doslova mohly sáhnout.
5*komentáře níže je příjemné číst, protože vypovídají o všem dalším co bych ještě mohl napsat.
Kapitola sama pro sebe jsou výroky nejstaršího syna Janka v útlém věku.
Já bych uvedl ještě dialog nejmladšího syna Michala s taxikářem v Paříži:
Michal udává cílovou adresu: "Rue Giordano Bruno".
Taxikář po chvilce : "Kdo to vlastně byl ten Giordano Bruno"?
Michal: " Ale jeden astronom, žil v XVI.století a tvrdil, že se země točí kolem slunce a oni ho za to upálili."
Taxikář: No jo, vono je někdy lepší držet hubu."