Velká iluze

05.11.2022

Trocha jiného žánru mezi mnou čtenými knihami a nelituji. Propojení všech tří hlavních postav, jejich životů a osudů. I návrat do světa dopisů a telefonních budek je jednou za čas určitě udělat.

22.05.2022

Velké iluze jsou drahé... Zajímavé a nadčasové dílo, které mě překvapilo svojí myšlenkovou hloubkou, není to kniha, po které bych normálně sáhla, ale překvapila a vím, že se k ní vrátím.

13.05.2022

I přes relativně jednoduchou zápletku má knihu velmi velkou hloubku, stejně jako jednotlivé postavy. Rozdělení příběhu na 2 části také bylo zajímavé a z celkového pohledu i vhodné. Líbilo se mi, jak byly jednotlivé země popsány vůči dané době a co v ní znamenaly.

06.05.2022

Kniha je sice dobře napsaná, určitě má i hloubku, ale asi nejsem cílová skupina. Chvilemi jsem nasadila i rychločtení. Druhá část v Paříži je o trochu zajímavější.

23.02.2022

Ty jo, v devatenácti letech! Génius. Pointa je trapně jednoduchá, ale to vlastně vůbec není důležité (krom té úvahy, že jedno slovo a bylo by to všechno zbytečné, ale o tom asi romantismus je - o nevyslovitelném či nevysloveném). Celé vyprávění je právě tak romanticky melancholicky rozervané, osudové, tajemné.
A hlavně Caritas - hned zpočátku Waltari ukazuje svoje hluboké téma osudové ženy, Animy.

31.12.2021

Poutavý autobiografický příběh začíná v Helsinkách a završuje se v Paříži 20. let. Nejvíc na mě zapůsobila pasáž, kdy vypravěč tančí tango se svou osudovou ženou.

"Tango je jednoznačně nejkrásnější z tanců - symbolizuje exotiku našeho života a v jeho pomalých, houpavých krocích se skrývá hudba a vášeň. Není v něm syrová, nekotrolovaná smyslnost jazzových tanců. Je zahalené, jemné - tanec pro tanec."

21.12.2021

Od Waltariho jsem četla lepší věci, ale i přesto se mi kniha líbila. Doporučuji.

17.05.2021

Na to, že knihu Mika Waltari napsal v tak útlém věku, je skvělá. Pointa byla velmi překvapující a člověk trochu propustí uzdu své romantické duši a představám.

25.01.2021

Nádherná kniha. Už teď vím, že se k ní ještě někdy vrátím. Celý příběh na mě působil velmi klidně, bylo to... ani nevím, jak bych to přesně napsala. Kniha je zkrátka velmi krásná.

07.09.2020

" SIlná srdce - nežebrají o slitování. SIlná srdce - se zničí sama."

Mika Waltari se pomalu v průběhu let dostal mezi moje oblíbence..a Velkou iluzí to jen potvrdil. Dost komentujících zmínilo jeho věk..a o to víc třeba já ho zas chápu. V 19letech jsem spoustu věcí cítila a prožívala jako redaktor Hart...jako Hellas..i jako Caritas. Knížka vřela jejich city. Probublávala myšlenkami. Pokud člověk přijal pozvání, s hrdiny si vychutnával tajemnou noc, příslib soumraku, rozčarování , ideály blednoucí v rodícím se ránu..cítil jaro ve vzduchu. Cítil smutek, radost, lásku, zmar. Prožil s nimi příběh naplno. Lyrický i epický zároveň. Až do konce..hořkého ? ne...přesně takový je život. A na jeho Velkou iluzi nám často zůstávají vzpomínky, které až s odstupem času hodnotíme jako ty důležité a dokonce i krásné...
Díky MW za tento zážitek !! Ráda si přečtu znovu !!!

"Caritas teď upoutala veškerou pozornost na sebe.. Byla krásná - snad krásnější než kdy dřív, v očích měla onu záři, již zrodí neopětovaná něha. Byl to jediný tanec mého života. Říkám to proto, že jsem toho mnoho nenatančil - a po tomto tanci už rozhodně nenatančím. Chtěl bych si uchovat tuto vzpomínku a ničím ji nepřekrýt - rozhodně ne nějakými neohrabanými, šátravými kroky s cizí ženou."

"Poslouchal jsem..Mým osudem bylo vždyck poslouchat. Vzrušující a šťastné opojení životem se mě nikdy nedotklo, jen jsem o něm poslouchal.
Chladná noc, v níž se nedá spát - oranžové světlo a zářící špička cigarety. Její velké, podivuhodné oči, v nichž byla zeleň i čerň, její rty, po nichž se mi stýskalo. A tak jako pomalu dopadne bílý popel z cigarety do popelníku, zbořila se i má životní iluze o štěstí a lásce. - Velká prázdnota se přibližovala k mé duši, mrazila a ničila mé představy jako ranní chlad."

"Odsud už musím jít sám.- Zanechám tam tvoji adresu tak, aby ji snadno našli. Snad se obrátí nejdřív na tebe. - A teď budeme rozvážní a odvážní, ano. A už žádnou sentimentalizu. Přece nejsme staré báby. -Tak , ahoj! Nazdar! A to ti povídám, pozdravuj Bratříčka." Skrýval se v tom obrovský smutek všech rozloučení. Bolestný, toužebný, hořký."

29.06.2020

Celou dobu jsem trochu nechápala postavu Hellase, v posledních stránkách knihy však vše dostalo smysl..

22.06.2020

Přečteno, ale musela jsem se do ní nutit. Nic moc.

12.03.2020

Jako první bych ráda zmínila, že tahle kniha vyšla poprvé v roce 1928, takže se řadí už ke klasickým dílům. Jenže. Waltari tuhle knihu napsal ve svých 19 letech. Hlavní pointou je láska dvou mužů k jedné ženě,i když jeden tvrdí že láska je největší zlo a bolest na zemi, pokud překročí práh lásky platonické a začne se vše točit jen okolo vášně a závislosti na druhém. Krásná Caritas má pověst poběhlice, ale nic není tak jak se zdá. Nevím kde se ve Waltarim v jeho 19 letech vzala taková moudrost a filozofie, kterou napsal do téhle knihy, ale tohle není rozhodně ledajaký román o lásce. Je to román, který v sobě skrývá mnohem víc.
Kdysi jsem měla snahu si tuto knížku přečíst, ale vzdala jsem to. Teď si mě sama našla a přečetla jsem ji jedním dechem.

02.08.2019

Velmi zvláštní kniha. Během prvních kapitol jsem zvažovala, že ji dál číst nebudu, že jsou to jen intelektuální žvásty rozmařilých bohémů. Ale přesto jsem ji dala šanci a dočetla. V první řadě je neuvěřitelné, že ji MW napsal tak mladý - kde se v něm vzala taková vyzrálost a neotřelé myšlenky!? A ten postřeh pro detail! To je opravdu fascinující. Příběh samotný je zajímavý a určitě jsem si z něj něco odnesla. Zůstává ve mně ale stín smutku a marnosti místy projasněný nepatrnými optimistickými záblesky....

13.06.2019

Nádhera. Jedním slovem nádherně napsaná kniha. Tragický příběh nenaplněné lásky, ale pojatý takovým způsobem, že se u čtení tají dech.
Je to složitější čtení. Rozhodně to není červená knihovna. V této knize jsou naprosto neuvěřitelně popsány pocity, myšlenky... Jediná škoda, že má kniha pouze 168 stran. Klidně bych o Caritas, Hartovi a Hellasovi četla déle a déle.

24.01.2019

Knížku jsem četla na dvakrát někdy před dvěma roky jsem přečetla pár stránek a odložila ji, teď jsem se k ni vrátila, začátek mě opět nebavil, ale nakonec mě kniha překvapila, milostný trojúhelník, ve kterém jsem nevěděla, na čí straně být. Autorův slovník velice rozmanitý, ale začátek mi přišel docela chaotický, až později jsem se dokázala plně do děje vžít.

Tuto knihu jsem četl jako asi 6. knihu tohoto autora. Rozhodně mne nezklamala, Waltariho literární jazyk je i v této jeho prvotině vytříbený. Čtenáři nechává Waltari prostor pro vlastní představitost. Už tato kniha nastavuje možnost čtenáři nahlédnout do duše autora, do jeho problémů s naplněním citového života a pocitem osamělosti, která ho provází i v další tvorbě.
Vyjadřovací literární forma Waltariho je už v této jeho prvotině úžasná.

26.08.2018

Nevedet, ze to vyslo driv, tak si rikam... byl to Remarque, nebyl to Remarque... Mozna neni spatna, jen jsme si nesedli.

17.06.2018

Mam moc rada Waltariho, ale tohle nejak nebyl jeho styl. Snad proto, ze to byla jeho prvotina, snad ne prilis povedenym prekladem....