Velebnost, melancholie, hrůza

Velebnost, melancholie, hrůza https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/311792/bmid_velebnost-melancholie-hruza-7hL-311792.jpg 4 7 2

Karel Klostermann (1848–1923) je v českém kontextu vnímán především jako autor, jehož dílo představuje jedinečný dokument takzvané „staré Šumavy“. Ve svých nejznámějších románech Ze světa lesních samot (1891) a V ráji šumavském (1893) totiž zobrazil české jihozápadní příhraničí jako oblast, která vlivem přírodní pohromy spojené s lidskou chamtivostí během několika let pozbyla svůj staletý řád i podobu. Opozice „původní vs. současný“ je klíčová také ve struktuře šesti povídek, které tvoří tuto kompilaci. Tajemný titul Velebnost, melancholie, hrůza, z úvodu povídky Schovanec a který upozorňuje na fundamentální, avšak opomíjený rys Klostermannovy tvorby – svár věrného popisu s romantickou ambicí, je výzvou k novému, pozornému čtení málem klasického autora. Výběr z povídkové knihy V srdci šumavských hvozdů.... celý text

Přidat komentář

Elevant
30.05.2021 4 z 5

"Tenkrát ještě stála stará Šumava plna velebnosti, bujnosti, melancholie a hrůzy."
Především je v těchto povídkách znát všudypřítomný pocit melancholie, prosakující mlžnými lesy Šumavy, který jako by přecházel i na jejich obyvatele, i na samotného autora. Mimořádně evokativní popisy temné a tajemné krajiny jsou umocněny autorovým jazykem, dnes již archaickým, kypícím stylistyckými i mluvnickými zvlášnostmi, vázanými jak na region, tak na osobitost Klostermannova stylu. Tento styl je vskutku vytříbený, zvláště vyniká čtený pomalu a nahlas. Slova se kupí jen zvolna, aby vystavěla atmosféru, zvolna odvíjí se i příběh. Ten bývá většinou zkratkovitý, dalo by se říci věcný, přesto si udržuje ono volné tempo.
Za zmínku stojí též mimořádně dobře provedená (typo)grafická úprava a kvalitní plátěná vazba, které má na svědomí Nikola Klímová, stojící zároveň v čele tohoto malého nakladatelství. Každá povídka je zde uvedena ilustrací Jindřicha Janíčka, která skvěle ladí s celkovou koncepcí knihy.

Rade
20.03.2019 4 z 5

Rod mého tatínka pochází z Pošumaví, tak bylo načase sáhnout po Klostermannovi…
Pro mě jsou na prvním místě popisy, psané jazykem, kterým se dnes prostě už nepíše. Nutno číst pomalu, bez spěchu, pak je text nesmírně působivý. Viz ukázky.
Další plus za pohled na starou Šumavu a těžký život tehdejších šumavských lidiček, tak těsně spjatých s přírodou.

„Zavyla vichřice od severu, zajela do smrků, setřásajíc ze sténajících větví spousty sněhu, jež třeskně dopadaly na zem. Divé, strašné zvuky vycházely z lesa, jako by noční příšery na sebe volaly. Všude na výsekách, v údolinách a po cestách metelice sháněla sníh v nesmírné závěje, takže vrcholky dorůstajícího mlází dočista v nich zmizely. Sníh vzduchem kroužící proměněn v ostrý prach, jenž jako větrem zmítaný písek Sahary dral obličej a ruce politováníhodných synů lidských, jež nezbytnost by snad byla vyhnala ven od domácího krbu.“

„V kterés zimní noci příšerné lesní síly jej obloudily, odvábily z cesty, lichotně dotěrný rej padajících z nebe vloček jej obskakoval, až smysly se mu zatemnily, a on klesl na bílé planině, samoten, dalek vší lidské pomoci, na široké, studeným prachem se zastýlající lůžko, z něhož nikdo již nevstává.“