Umírala mladičká
Frans Eemil Sillanpää
V nejslavnějším románě Umírala mladičká z r. 1931 vyjádřil autor na tragickém příběhu chudé venkovské dívky Silji, jejího osamělého dětství, veliké lásky a smrtelné nemoci jedinečným způsobem symbiózu člověka a přírody. Jednoduchá linie vyprávění je prolnutá popisem přírody, často uváděným do vztahu se stavem duše. Opakovaný motiv léta jako symbol životního naplnění hrdinky ostře kontrastuje s její osudovou a nevyhnutelnou smrtí, jejíž finále je připravováno od samého počátku. Autor za tento román obdržel v r. 1939 Nobelovu cenu. Dřevoryt a grafická úprava Cyrila Boudy.... celý text
Literatura světová , Romány , Pro ženy
Vydáno: 1946 , F. Topič (Praha)
Originální název:
Nuorena nukkunut , 1931
více info...
Přidat komentář
Nechala jsem se zlákat vysokým hodnocením a pak jsem celou dobu litovala. Příběh a hrdinové by nebyli tak špatní, i když mě to nijak zvlášť neoslovilo. Styl mi vůbec neseděl a chtěla jsem kvůli tomu knihu odložit nedočtenou, ale ještě nikdy jsem nečetla nic z finské literatury a tak jsem byla zvědavá, zda mě autor přeci jen něčím nepřekvapí. Nepřekvapil.
Vkus se poněkud proměňuje a určitě bych této knize nyní nedal Nobelovu cenu, jako se stalo autorovi. Nicméně mu ji přeju.
Je to autentická a upřímná snaha vylíčit osud mladé dívky, jejíž smrt tu není překvapující katarzní událostí, naopak je jakýmsi rámem. Krajina je někdy posmutnělá, někdy plná letního slunce, na jezeře bývá slabý led, který hrozí propadnutím, vlaštovky si po střechou komůrky vedle chléva dělají hnízdo a hlavní hrdince Silje děají společnost. A sedláci a hospodáři jsou vrostlí do země, přivázání rodově ke svým statkům, až do okamžiku, kdy se zemí nejprve proženou rudí a pak bílí. Silja pochází také z rodového statku, ačkoliv je poslední z dětí, která přežila. Sleduje úpadek jejich rodového sídla, po smrti matky i otce odchází do služby a vystřídá několik různorodých služeb jako "děvečka". Nedá na sebe dlouho čekat i láska a dál nebudu spoilerovat.
Tohle všechno připomíná Glazarové Advent, Čapkův Hordubal, Waltariho Cizinec přichází, Klostermanovy knihy a nebo spíš Bjørnsonovu Synnøve ze Slunečného návrší a ještě spíše Gulbranssenovu trojdílnou ságu Věčně zpívají lesy, Vane vítr z hor a Není jné cesty. Ten pocit velké severské země, stojící na prahu modernity, s lidmi srostlými s půdou, kteří dýchají s přírodními rytmy a prožívají své radzosti i rány osudu, to je radost ke sdílení. Někdy při čtení takových knih mám až stesk nad tím, jak tady v Čechách jsme už právě tenhle vztah pozapomněli a dnes je všechno post-postmoderně bezhodnotové. Takže takové čtení je velmi líbezné, nostalgické, jakkoliv tragické.
Dávám tomu jen tři hvězdičky, protože ostatní výše zmiňované knihy jsou silnější. Tady je krásná ženská postava vsazená do své země, trochu naivní, ale dychtivá života. Ale způsob, jakým je kniha vyprávěna, mě trochu rušil - nejen, že je jasné z názvu, že hlavní postava zemře, ale i v textu samotném se neustále předbíhá k tomu, co bude a pak se zase vrací, díky čemuž podle mě nemá kniha ten tah, který by měla mít a který třeba Gulbranssenova trilogie ma. Ale jsem rád, že jsem si ji přečetl.
Líbezně napsaný příběh. Vypravěč nám sice hned na začátku prozradí jeho tragický konec a podobný postup používá i během celého vyprávění. Ale o to lépe se člověk soustředí na plynutí příběhu, nemusí být napjatý, jak to asi skončí. A přestože se vše odehrává v pohnutých dobách kolem 1. světové války a revoluce v Rusku, kdy byl život určitě těžký, dýchá to na mne "starými dobrými časy".
S tým čo tu väčšina napísala sa akosi nedokážem stotožniť a z toho dôvodu asi tiež nedokážem pochopiť náhľady niektorých ľudí na určité javy v živote. Ide skutočne o melancholický, pre mňa až depresívny príbeh, o to výraznejších je tých pár čriepkov šťastia. Náladu nezlepšuje ani v deji všadeprítomná samota, proste tam je aj keď je na scéne postáv viac. No zároveň sa nedá povedať, že by som pri čítaní cítil smútok, len na konci som cítil nenapraviteľnú krivdu. Knihu som však zhltol a výber neľutujem, možno ma autor nedonútil uvažovať nad cenou života, no upriamil moju pozornosť na iné zásadné problémy.
Knihu som mala dávno predtým, než som ju naozaj začala čítať. Asi musel nadísť ten správny čas, musela som prečítať veľa iných, aby som ju skutočne ocenila (hoci taký skvost by sa mi samozrejme páčil už predtým). Je plná krás prírody, mladosti a lásky, nádherných opisov a nevyslovených i vyslovených myšlienok. Je smutné, že Silja umrie, čo je známe už od samého začiatku, ale precítila toho toľko, čo mnohí neprecítia za oveľa dlhší život, zvlášť šúdrovia v akejkoľvek dobe a dnešní neprebudenci.....
Nádherný příběh posledního vydechnutí Mladičké. Pochopení a prožití hloubky života v útlé dospělosti až do konečného smíření. Cosi podobného možno zahlédnout v Mušce Bressona 1967. Skvělá to věc.
(Mmjn: sem ji vytáh z krabice před antikem, za 5 Kč.)
Četla jsem v lednu 2007. Podle mých poznámek:
Již jsem jednou četla, asi před 2 roky. Jako bych dnes četl něco jiného - četlo se mi hůře, asi jiný překlad (A.Šikl), věty jako by neměly český slovosled.
I v příběhu jako by něco chybělo, ale něco jiného jsem objevila. Určitě je to silný příběh.
Přečíst znovu.
O této knížce mi před lety (snad jako o jediné) vyprávěla moje máma.
Knihu jsem si přečetla v rámci čtenářské výzvy - "Oblíbená kniha rodičů nebo prarodičů". Je to oblíbená kniha mojí babičky. Hrozně melancholická... párkrát jsem myslela, že to ani nedočtu. Vyhledávám raději knihy, u kterých si můžu odpočinout, odreagovat se. Ale jsem za tuhle knihu ráda, vede k tomu, aby se člověk zastavil a přemýšlel..
***
A ještě se mi líbí věta: "Tak, teď nebudeme nic jiného dělat než odpočívat a být šťastni."
Autor v této knize vytvořil jednu z nejhezčích ženských literárních postav, co znám. Docela by mne zajímalo, jestli si ji prostě vysnil, nebo mu byla vzorem nějaká skutečná žena. I když se jedná ve své podstatě o velmi smutný příběh, díky postoji hlavní hrdinky k životu a světu z téhle knihy žádný smutek nečiší. Jediné, s čím jsem měl potíže se vyrovnat, byly lyrické pasáže, u kterých jsem ztrácel pozornost (a že jich v knize je). Ale i ony jsou nedílnou součástí autorova stylu, který nese asi hlavní zásluhu na tom, že autor svého času získal Nobelovu cenu.
Příběh je velmi silný a smutný zároveň, ale více než pravdivý. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Děj zasazen do venkova v období 1. sv. války (konec knihy) může popisovat, co se tenkrát v dalekém Finsku vlastně mohlo dít. Autor se zaměřil na mladou dívku a psal její prožitky, sny, myšlenky, které mohla ona dívka ve skutečnosti prožít. A právě proto si mě Sillanpääho Umírala mladičká získala. Právě proto jsem přesvědčena, že se k ní budu velice ráda vracet.
Velmi zvláštní čtení plné melancholické krásy. Přestože je Silje vyměřen jen krátký život a z pohledu zvenčí jej provázejí mnohá neštěstí, je bohatá svými prožitky - láskyplné dětství, opětovaná láska, setkání s laskavými a moudrými lidmi... Umírala mladičká, ale šťastná.
Velmi zvláštní, náročná, ale silná čtenářská výzva. Názor na knihu se mi v průběhu čtení několikrát zásadně proměnil. Není totiž tak úplně snadné odhalit, kolik autorových myšlenek se skrývá mezi řádky a co všechno jimi chce říci. Sillanpaaův styl je totiž velmi lyrický a atmosférický. Má virtuozní cit pro vykreslení určitého detailu, skrze který skvěle vystihne podstatu určité situace, aniž by ji musel zdlouhavě popisovat. Kniha je díky tomu nesmírně intenzivní, a to i přesto, že samotný příběh je v zásadě velmi prostinký. Jeho hloubka ale spočívá právě v citlivosti, s jakou se snaží autor tuto prostotu a její bohatost zachytit. Sillanpaa totiž nepíše o smrti, jak by se mohlo z názvu knihy zdát. Smrt je tu jen rámcem ke zkoumání života a jeho ceny. Zvolený básnivý styl i prosté venkovské prostředí pomáhají citlivě zachycovat, čím život je, čím se projevuje, z čeho ho cítíme, z čeho na nás dýchá.
Je to rozhodně od Sillanpaa poctivá, odpracovaná a sympatická snaha. Přesto jsem měl o výsledku vážné pochybnosti. Nepřišel mi dost přesvědčivý. Jako by všechny pokusy dostat se tématu na dřeň o chlup, ale přeci jen nemohly zasáhnout do černého. Problém jsem měl také s hlavní postavou, mladou Siljou. Dráždilo mě, že mnoha situacemi procházela strašně pasivně, odevzdaně, že nechala osud, aby si s ní dělal, co chce. Bavilo mě vlastně víc vyprávění o Siljiných rodičích než o ní samé. Byla pro mě příliš mlžná a neuchopitelná.
Nicméně závěr (a nemyslím to, že Silja zemře - to víme od začátku) vše zase otočil. Byl natolik silný, že zpětně dodal na významu předchozímu dění. Změnil můj pohled na Silju, která razantně překročila svůj stín, i na celkové poselství díla. Opravdu vydařená pointa, která pomáhá celou knihu pochopit.
Je mi ale jasné, že je nutné přečíst toto dílko alespoň dvakrát, aby se mi vše, co je v něm nenápadně skryté dobře poskládalo. Čtenář si ho musí těžce odpracovat (i tento komentář mi dal nebývale zabrat). Je to ale rozhodně cenný souboj.
k teto knizce neni co dodat precetla jsem ji jednim dechem a hned dvakrat po sobe mela v sobe zvlastni kouzlo s nadechem smutku a beznadeje
Štítky knihy
smrt finská literatura osamělost společenské romány nešťastná láska život na vesnici Nobelova cena za literaturu
Umírala mladičkáKniha Umírala mladičká je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 102x |
| Čtenářské výzvě | 15x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 87x |
| Chystám se číst | 38x |
| Chci si koupit | 5x |
| dalších seznamech | 4x |
Jejej, to mi to ale nesedlo.
Příběh by mohl být dobrý, ale já se tak trápila s tím stylem psaní, že jsem myslela, že to snad nedočtu. Ale, uff, zvládla jsem to. Jsem ráda, že mám přečteno, ale už nikdy více.
Pardon, pane Sillanpää....