Syn větru a prsatý muž
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176634/bmid_syn-vetru-a-prsaty-muz-KI2-176634.jpg
4
181
37
Prsatý muž série
< 2. díl
Prsatý muž se po osmi letech vrací na ostrov Siberut a zjišťuje, že se v mnohém změnil, stejně jako jeho život. Jedinečný příběh o změně tak velké, že si ji jen těžko dokážeme představit. Kdo je Syn větru a jak ovlivnil příběh Davida Zajíce? Kniha je věnována místům a bytostem, jež zmizely,a láskám, co zůstaly. Pokračování bestselleru Prsatý muž a zloděj příběhů.... celý text
Přidat komentář
Knížka se mi líbila. Po Zloději příběhů se to četlo moc hezky ale doléhala na mě ztoho ta smutná realita.
Není tak dobrá jako Prsatý muž a zloděj příběhů, ale četla jsem ji hned po ní a bylo to dobré, ač smutné a depresivní......
"Proč stavíme tady?"
"Z Takui vede do Anai a Udului silnice. Dál pojedeme na motorkách." ... a prsatému muži bylo najednou jasné, že ten starý svět, který miloval, nejspíš zmizel."
(z knihy Syn větru)
"Pablo Picasso řekl: Obraz je lež, který by měl zobrazovat pravdu. Ale samozřejmě, že každý autor alespoň trochu píše svůj život, svůj úhel pohledu, sám sebe."
(z rozhovoru s Josefem Formánkem)
Siberut se změnil, a zrovna tak život Davida Zajíce ... místa i lidé se mění, globalizace udeřila plnou silou i v těch nejodlehlejších koutech světa, a zrovna tak životní směřování Davida Zajíce nabralo nový směr, a tak dozrál čas, abychom se se všemi těmi změnami seznámili i my, čtenáři, abychom zjistili, co je nového ... nejen u Mentawajců.
Potěšilo mě, jak pohodový ten návrat, do "starých" kolejí s novými kulisami, byl. Potvrdila jsem si, že s tímhle panem spisovatelem, který píše hodně "ze sebe", si stále rozumíme, že zůstal věrný svému velmi otevřenému stylu, který mu pomáhá, ve světě plném změn, ukázat na ně a "vypsat se z nich" (podělit se tak o své pocity se svými čtenáři) a ... žít, a že to není vždycky zrovna procházka krásně upravenou zahradou s přesně střiženým anglickým trávníkem, ... ale často spíš dost dobrodružná a taky dost nebezpečná cesta skrz zarostlou džungli ...hlavně vztahů ...
Ke knihám JF jsem se dostal na základě kladné recenze filmu Úsměvy smutných mužů. Začal jsem od Prsatý muž a zloděj příběhů, dobrý. Mluviti pravdu vynikající.Ale tuto knihu jsem přelistoval a četl jen některé kapitoly. Je nějaká nekonzistentní jako asi byl autor v té době. Opíjet se s vlastní dcerou, která chlast nesnáší? Odejít dobrovolně na měsíce od manželky s malým dítětem? Plakat nad ztrátou cizích kultur? Přece je tam nikdo nevraždí jako kdysi. A úplatkářství je projevem civilizace. Pronásžel. Tak proč nad tím lamentovat Je to tisíce kilometrů od nás? Snad ještě najde JF sílu a námět na obdobu Mluviti pravdu, jeho vrcholné dílo.
Ź přečtených knih pana Formánka i z několika publikovaných rozhovorů s tímto spisovatelem mám pocit, jako bych ho osobně znala. Syn větru jen doplnil mozaiku jeho života o etapu, kdy prožívá osobní změny a po létech se vrací na Siberut, kde ho naprosto zasáhnou změny, které tam proběhly od jeho poslední návštěvy. Hlavní hrdina je hluboce zasažen, a měla jsem pocit, jako by všechnu vinu dával těm svým přátelům tam na Siberutu, kteří najednou přáteli vlastně nejsou, všechno měří penězi a jejich kultura zaniká. Ale jejich vina to určitě není. Překotný vstup moderní civilizace na odlehlá území naší země jistě způsobuje velké ztráty na kulturních hodnotách, které jsou neopakovatelné a změny jsou nevratné, ale potom by tedy zbývalo, nechat ta místa a lidi na pokoji, nebrat jim jejich přírodní bohatství, nezahrnovat je vymoženostmi moderní doby, čímž by jim byl ovšem upřen pokrok jako takový. Když postavíme někde v odlehlé vesnici školu, ničíme tím úžasné kulturní bohatství a tradice nebo dáváme nové generaci možnost vzdělání a tím i jiného, lepšího života? Tento rozpor David Zajíc neřeší. Jen přišel tam, kde je všechno jinak než dřív a v lidech se díky všemu, co je tak rychle zasáhlo, ukazují ty horší lidské vlastnosti, ke kterým dříve vlastně ani neměli důvod. Pan Formánek opět krásně vypráví a přivedl mě k těmto i dalším úvahám, což je určitě dobře.
Posolstvo knihy je silné, ale spôsob, akým ho podáva je veľmi nezáživný, az odfláknutý. Škoda.
Změna je život. Přesně tuhle ohranou formulku jsem si opakovala těsně před tím, než jsem nastupovala do nové práce. O pár dní později jsem si s konečnou platností musela připustit, že změny doopravdy nesnáším. A kupodivu jsem špatně nesla i ty, na které jsem se těšila. Například bydlení s člověkem, který pro mě už přes rok znamená nejvíc na světě. ..
Těsně před tím, než se to všechno rozjelo a já se stala hrdou opatrovnicí čtrnácti skoropuberťáků, jsem dočetla jeden rozsáhlý fantasy příběh. Z práce jsem se vracela nešťastná a byla vděčná, když mi můj milý uvařil odpolední kafe a nabídl mi svou náruč. Ptáte se proč? Někdy si prostě ukousnete moc velké sousto. Víte, že ho zvládnete spořádat, ale hrozně vám to trvá a vy si to moc berete. A přesně to se stalo i mě.
Pátrala jsem ve své miniaturní knihovně (jde o malý prostor pod televizí, kam se mi při stěhování podařilo vmáčknout asi dvacet knih – víc jsem, vzhledem k celkovému množství prostoru, který byt nabízí, vybojovat nezvládla) po knize, která by korespondovala s mým aktuálním citovým rozpoložením. Ke své vlastní úlevě jsem zjistila, že se na mě z vrchu prvního štůsku směje Syn větru a Prsatý muž od Josefa Formánka. A tak jsem začala číst…
David Zajíc se po osmi letech vrací na Siberut. Po příjezdu však shledává, že od doby, kdy navštívil ostrov naposledy, se mnohé změnilo. Přirozenou krásu divoké přírody, šamanských rituálů a tradic, nahradily technické vymoženosti a míra přátelství se začala měřit penězi.
Pak je tu taky Syn větru, šamanské zkoušky, kapitán El Dalí….Alena, Veronika, Dana a spoustu dalších zajímavých součástí příběhu, které je zkrátka dobré číst…
Možná si poklepete na čelo a zkonstatujete, že jsem vám toho o příběhu zrovna moc neřekla. Jenže ono to nejde. Na tuhle knihu musí přijít ten správný čas. Je potřeba, ji prožít. Se vším všudy. Vypovídá o životě, lásce, cestě, osobních výhrách i prohrách, závislostech, pochopení, odpuštění….a spoustě dalšího.
Po dočtení jsem měla podivně uklidňující pocit. Nejspíš mi pomohlo, že jsem mohla nějakou dobu trávit čas s pocity, myšlenkami a starostmi jiných lidí. Nakonec jsem se rozhodla, že ty svoje nechám plavat…aspoň na chvíli…
Skvělý příběh českého autora a jedno velké doporučení pro všechny!
je fajn, že sa každé desaťročie vynorí v Čechách výnimočná partia výborných spisovateľov, je to niečo, čo vám môžu v iných kultúrach závidieť. a je výborné, že dozrieva ročník 69:)
Prsatého muže a zloděje příběhů jsem četla už dávno a zůstala mi po něm silná vzpomínka. Měla jsem proto asi příliš velké očekávání od Syna větru. Knihu jsem četla poměrně dlouho, trvalo mi začíst se, něco nesedělo... Možná je to i neoptimistickým obsahem, vylíčením úpadku..
Prsatý muž mě bavil mnohem víc, ale i tahle kniha mě chytla a přečetla jsem téměř jedním dechem. (teda někdy jsem musela taky spát :-D) Smutný příběh, ale pro mě čtivý, mám tohoto autora moc ráda.
od prírody k mamonu, je šialené čo všetko sa stihne spackať za jeden ľudský život. Sme zhnusený prebytkom a tak hľadáme zmysel života u tých čo nič nemajú, ale zabúdame na fakt, že oni si tento svoj stav nezvolili, a keby mohli ....
Josef Formáne nebo David Zajíc? Šaman, kouzelník nebo podvodník? Jako by byl sasareu ve vlastním životě. Krátké setkání s vlastní minulostí, stejně nepolapitelnou jako vítr. Větříček. Minulost, která již neexistuje. Smutek ze ztráty i nálezu. Ani šaman nedokáže vrátit, co bylo, natož David Zajíc. Navíc posedlý Silo Kiklo? Nebo i to již zmizelo, stejně jako tradice ostrova, který se potápí do oceánu?
První třetina knihy byla fakt nudná....zbylí dvě nebyli o nic lepší. Fakt obdivuji člověka co dokáže napdat 250 stran o ničem. Čekala jsem něco jiného teda, za mě velké zklamání.
Ani nevím, proč jsem od Formánka čekal něco jiného... Je to on se všemi svými duhy i neduhy a nakonec jsem tak jako vždycky spokojen. Výšek Prsatého muže nebo Mluviti pravdu to nedosahuje, občas to působí dojmem zbytečné nastavovanosti a opakování, neustálé popisy vlastních snů také ke konci začínají nudit, ale napětí v tom pořád je. Hlavně mě zajímá ta situace, kdy moderní civilizace likviduje i poslední zbytky přírodních kmenů, ale na druhou stranu - asi to tak má být - vývoji nezabráníš - právě tyto pasáže jsou podle mě nejlepší částí knihy, kdy si vlastně hlavní hrdina připadá jako jediný, kdo se ještě snaží původní tradice udržovat. Mám rád knížky, u kterých nevím, nakolik si berou ze skutečnosti a nakolik je to fabulace. A to přesně je Formánek. A to přesně tady jsem dostal.
Další kniha od mého oblíbeného autora. Ve vyprávění se opět setkáváme s hrdinou Davidem Zajícem, který po osmi letech cestuje na Siberut. Kniha na mě působila spíše jako cestopisné vypravování, občas nějaká zápletka. Formánek ale dokázal změny na Siberutu vylíčit tak, že mě samotné to všechno bylo líto a cítila jsem se jako David Zajíc. Formánek prostě umí.
Štítky knihy
cestopisné příběhy české romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Kniha Syn větru a prsatý muž je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 300x |
| Čtenářské výzvě | 18x |
| Doporučených | 13x |
| Knihotéce | 88x |
| Chystám se číst | 46x |
| Chci si koupit | 10x |
"Možná je člověk jako strom a ostatní lidé jsou jako řeka, která ho zrcadlí."
Po Mluviti pravdu jsem trochu zklamaná. Občas jsem měla potíže se orientovat v osobách, na můj vkus měly moc přezdívek. Z knihy si odnáším nostalgický pocit, že nic netrvá věčně. Shodou okolností jsem před krátkou dobou navštívila litomyšlské Portmoneum, malby na zdech mi zapadly do Formánkova příběhu. Náhody neexistují.