Sudetská pouť aneb Waldgang

11.02.2022

Úžasná kniha plná zajímavých úvah a postřehů.

27.09.2020

Celkem osobité až osobní putování bolestnou historií i nesnadnou současností, byť před patnácti lety.

Zpočátku mě úplně nebral styl psaní, ale nakonec jsem ráda, že jsem knihu neodložila - díky čtenářské výzvě. Zdá se, že i autorův vztah ke krajině a tématu postupně dozrával.

Jako nenásilné seznámení s tématem jde, vzhledem k věku autora a jeho dalším aktivitám, určitě o dobrý počin, na který lze navázat. Zároveň souhlasím i s výhradami prvního komentáře zde.

15.04.2020

Knihu jsem četla už loni, ale stačí se podívat na obálku a znovu si připomenu, jak na mně putování s autorem po Sudetech - i když jen po stránkách knihy - silně zapůsobilo. Některá místa jsem již dříve navštívila, ale většina ke mně promlouvala pouze prostřednictvím otištěných fotografií a sdělených pocitů. Je to smutné, že tam, kde kdysi žili lidé a stály vesnice, je nyní jen divočina. Na člověka to hodně doléhá, když se nad tím zamýšlí. Na druhou stranu, život jde dál a svět se pořád proměňuje...a dříve nebo později pohraničí opět ožije, i když bude asi vypadat jinak. Je na dalších generacích, aby mu vrátili ztracenou energii a půvab.

07.01.2020

Asi před deseti lety mi moje tehdejší kolegyně říkala, jak ji štve bakalářka. Ptala jsem se, o čem píše, a ona že o Mikšíčkovi, co prošel Sudety a napsal o tom nějakou knížku. Tehdy mě to zaujalo a jméno autora jsem si poznamenala. Kolegyni četba nebavila a bakalářku nakonec nedokončila. Já jsem si knihu konečně na konci roku 2019 přečetla.
Téma mě zaujalo a autor se zmiňuje o několika místech, která jsou mi známá a osobně jsem je navštívila. Především se mi líbil alespoň hrubý nástin česko-německých vztahů a osud, který Sudetám připravily válka a následný socialismus. Jako Ústečanka znám dost zaniklých obcí, mnohé jsem si s manželem prošla a často jsme na jejich původním místě nenašli ani ceduli, která by bývalou ves aspoň připomínala. Někdy zde po původní obci už nebylo nic, jindy tam byly jen relikty staveb, výjimečně nějaký rozpadající se dům - to má pak člověk pocit, že se ocitl mezi duchy. Obrovskou radost mi udělaly hlavně přiložené fotografie, které často srovnávají před a po.
Mikšíček nám naservíroval zajímavé čtení, které nutí k zamyšlení nad tím, jak se člověk se svému okolí chová a jak s klapkami na očích věci "řeší", aniž by domýšlel důsledky. Knize bych vytkla snad jen opomíjení přírodních krás některých míst (ty jsou tu skutečně jen zřídka zmíněné) - ty by totiž možná celému vypravování daly i nějakou tu pozitivní náladu.
PS: Jasně že jsem po dočtení měla chuť vydat se zase na nějakou tu túru! =)

03.02.2019

Je to zajímavé, ale až u čtení této knihy mi začalo být smutno ze zaniklých domů kolem cest, po kterých jsme o nedělních odpolednách chodívali, když jsme se do tzv.Sudet před 32 lety přistěhovali. Začalo mi být smutno z konce zaniklých samot, kde si moje děti hráli se svými kamarády "na válku" a kde nacházeli zaniklé sklepy a pátrali po jejich tajemstvích, přesto, že měli přísný zákaz tam šmejdit. Je mi líto, že ze stěn zaniklých domů už nezazní smích a pláč jejich obyvatel a vše zarostlo travou a lesem. Vždyť je tady krásně, příroda je nádherná, jen člověk tady nedokáže žít . Ano, chybí tady spousty věcí, počínaje kulturou a konče lékařskou vybaveností, za vším se musí do města a na všechny strany je to minimálně 30 kilometrů, ale kdysi- před 60 lety to tady bylo hustě osídleno, podél současných lesních cest jsou patrné zříceniny domů obrostlé travou a mechem, lidem se tady tenkrát zjevně nevedlo až tak špatně.... a stačilo by tak málo, aby se mladí začali vracet ze studií domů a nehledali štěstí jen ve víru velkoměsta, kde je krom kvalitní práce, dostupné zdravotní péče, kdy mají např. do porodnice 5 minut a ne hodinu ( při dobrých podmínkách, kdy je při zimní kalamitě nesjízdná ani jedna cesta) a kvalitního školství, kde se nebudou rušit gymnázia jen proto, že místní radní má odrostlé děti a tohle ji už dávno nezajímalo....... Protože za těch Sudet, tady ta porodnice byla , i to gymnázium tady bylo .... a uživilo se.
Nádherná kniha o tom co bylo ..... a už nikdy nebude. Nebo že by|????????

28.08.2015

Sudety mě vždycky přitahovaly pro svoji odlehlost, zpustlost, drsnost a historické události související s odsunem Němců a následnou železnou oponou. Začalo to objížděním míst jako běžný víkendový turista a pokračovalo hledáním příběhů v dostupných publikacích. Petru Mikšíčkovi se podařilo načrtnout a v mnohých případech přesně definovat pocity a nálady, které zde často také zakouším, akorát jsem se nad nimi tak hluboce nikdy nezamyslel a nechával je v sobě jen vyvolávat. Kniha je nejen autorovým hledáním sebe sama, ale hlavně poutí do vrstvy krajiny, kam se pouhým navštívením hlavních turistických atrakcí daného regionu nedostanete. Pamatuji si na časné zimní ráno v zasněžených ruinách bývalé obce Vitín (Wittine) na úpatí Bukové hory na Děčínsku nebo na nedávný letní večer, kdy jsem vstoupil do osamoceného torza kostelíku v zaniklých Mýtinách (Kropfschlag) v Novohradských horách. Jedinečné okamžiky, průniky do krajiny, okamžiky uvědomění si více souvislostí, nevím, jak přesně zážitky pojmenovat, mají pro mě však větší cenu, než fotky, které jsem na těchto výletech pořídil.

17.07.2015

Petr Mikšíček, člověk který nezavírá oči před osudy lidí ať už Němců nebo Čechů. Svou naplánovanou cestou v pohraničí Čech vypátral a prozkoumal zaniklé vesnice, které zde stály už od středověku anebo v dřívější době a ukázal na fotografiích krajinu v době jejich existence a poté když odešli jejich obyvatelé. Mohu říct, že je to velmi znamenité dílo, neboť autor sbíral informace nejen v knihách, turistických průvodcích a mapách ale také v okolních městech a vesnic, kde hovořil s pamětníky a lidmi, které míjel. Myslím si, že i když vyhasl duch vesnice, příroda si vzala nazpátek vymýcené území, které zarostlo křovinami a vysokou trávou. Sídla lidí jsou důležitá, jestli plní účel a obyvatelé hospodaří na svých políčkách a zahrádkách ale divoká příroda je přesto úchvatná a zároveň čarovná.

06.02.2012

Ve mně tahle kniha probouzí touhu sbalit bágl a vydat se na cestu.