Snílci

24.01.2022

Omlouvám se, já tuto knihu s vílami, rytíři, draky, stíny nepochopila. Ovšem? Má nádhernou "Předmluvu" hodící se do čtenářské výzvy.

30.05.2020

Kniha se jeví jako typický představitel romantismu. Je to snivé a víceméně o ničem. Vážně jsem čekala, že to skončí takovým tím originálním rozuzlením, kdy se hrdina probudí a všechno se mu zdálo. Poměrně pěkně knížku vystihuje pasáž ze strany 42: "Podívejte se na něj! Jen se na něj podívejte! Vstoupil do příběhu, co nemá začátek a nebude mít konec." To sedí. Možná bych ještě doplnila, že nemá ani prostředek.
Ne že by se tam nic nedělo – hrdina se ocitne v pohádkovém světě, prochází jím, potkává originální bytosti a zažívá různé příhody. Jenže ty příhody jsou beze smyslu, postavy, které potkává, jsou beze smyslu, jen se objeví a bez dalšího zase zmizí, aniž by v knize zanechaly větší otisk. Jasan, buková paní, rytíř, mramorová paní, dva bratři a království s obry... všechno se to mihne, vy čekáte, že to bude mít pro příběh nějaký význam, a ono nic. Do toho sem tam veršovánky nebo vložený příběh. Zkrátka nic, co by čtenáře mohlo opravdu zaujmout a strhnout.
Název "Snílci" je výstižný. Opravdu to celé připomíná snění. Během snění totiž máte vždycky pocit, že se děje něco hrozně zajímavého a akčního, pak se probudíte, a máte-li štěstí a sen si pamatujete, naznáte, že to vlastně byla jen snůška nahodilých nesmyslů. Ale možná jen nejsem cílový čtenář... což s ohledem na zastaralost dílka není nic překvapivého.

22.06.2018

Četl jsem tu knihu tehdy? Nebo byla tak nudná, že jsem okamžitě usnul a jen náhodou se mi zdály všechny ty fantastické příběhy? Kdo ví...

30.05.2017

Do Snílků jsem se pustila, protože ve svém životopise tuto knihu vychválil C.S. Lewis. Hned v úvodu se v předmluvě dozvídáme, že autor je jen průměrný stylista a abychom se nenechali odradit viktoriánskou šroubovaností vět a stylistickou neohrabaností. No, nevím - možná to tak je v anglickém originále, ale ten český překlad to v sobě podle mě nemá ani trochu - žádné dlouhé věty jsem tam nevnímala a šroubované už vůbec ne. Text plynul velmi ladně a harmonicky a připadal mi naprosto stylisticky skvělý. Jazykově mi to právě přišlo excelentní, věty ve mně plynule vytvářely obrazy bez škobrtání. První třetina knihy se mi zdála fajn, měla jsem dojem, že to někam směřuje, archetypální symbolika se mi líbila a místy jí šlo dobře rozumět. Nebyla jsem sice dějem nějak pohlcená, ale chvíle strávené s knihou byly příjemné. Zhruba v polovině knihy jsem ale začala mít potřebu, aby to tedy začalo někam srozumitelněji a celistvěji směřovat a spojovat se, být provázané a souviset navzájem, ale nějak se obraz začal spíše drolit, než celistvět. A tento pocit se až do konce nezměnil, nedošlo tedy k jakémusi naplněnému pocitu z knihy jako celku. V průběhu četby jsem se v hodnocení pohybovala tak na 3 a půl až 4 hvězdičkách s tím, že ale pokud to bude mít závěr, který všem postavám a dějům pro mě vtiskne smysl a ucelenost, klidně dám pět. To se ale nestalo. Rozčarovaná jsem také byla z celého vyznění knihy. Tuším, že kniha asi měla být o vývoji mladého muže na prahu dospělosti, o vývoji jeho romantických citů ke schopnosti skutečně milovat. Pro mě tohoto cíle prostě pocitově nebylo vůbec dosaženo. Hlavní postava - Anodus - byl pro mě bez vývoje. V celé knize putuje on sám pohádkovou říší, kde se tak jakoby étericky, prchavě a snově setkává s různými bytostmi, ženami dobrými i zlými, starými i mladými, vše je takové prchavě unikající, nejsou to moc bytelné interakce s realistickými rozhovory, spíše setkání plná symboliky, náznaků, pocitů a sem tam pár vět. Situace, které zakoušel, měly představovat asi jakési zkoušky střídané s něčím, kde se posilní a povzbudí, než jde zase do další zkoušky. Celé je to o něm - o Anodovi, přitom o jeho charakteru nedokážu říct vůbec nic - nijak mi ho kniha nevykreslila. Dokážu pouze říct něco o jeho pocitech. Celé jeho prožívání mi přišlo povrchně a snadno vybičovatelné, tak jako romanticky pseudovznešené. Kniha končí scénou, které já rozumím tak, že Anodus asi zabil jakési své falešné já - jakousi modlu v sobě plus je tam jakási oběť ohledně jeho lásky - celé to na mě ale působilo pateticky a nevnímala jsem v tom jeho skutečný vývoj ke zralosti - spíš jen romantický patos. Docela by mě zajímalo, jak kniha působí na mladé muže a jestli jim něco dá, někam je posune. Já jsem v ní tento potenciál nějak spíše neviděla. Nicméně řada obrazů byla skutečně sugestivní a symbolikou napěchovaná a některé z nich se mi hluboce vryly do paměti.

08.10.2014

Překvapivě mě nečekala žádná složitá četba ani jazyk (když si vzpomenu co úsilí mě stálo prokousat se Stokerem...) a vcelku napínavá a zároveň i příjemná procházka pohádkovým světem. Při četbě mi atmosféra nejvíce připomněla Connollyho a jeho Knihu ztracených věcí.

18.09.2013

Nu, musím povedať, že sa mi tá kniha ľahko nečítala. Jazyk a štylistika boli na mňa asi príliš viktoriánske a s výnimkou niektorých pasáží som pocit "pohltenia" dejom nepocítil. Obrazy boli síce sugestívne ale často rozvlečené a miestami som sa do čítania musel nútiť.
Na druhej strane mi prišlo mimoriadne príjemné využitie fanastických motívov. Pri podobných knihách má človek pocit, že je to tam hlavne ako kulisa, tu sa mi videlo, že by to bez nich nefugovalo. Práve konflikty reality a rozprávkovosti či racionálnej skepsy a naivného snílkovstva a hľadanie zrelých prenikov medzi nimi boli jedným z pre mňa najzaujímavejších motívov.
Celkovo iniciačná vrstva v knihy bola zvládnutá asi podstatne lepšie ako tá jazyková, i keď som mal nezriedka pocit, že sa s autorovými postojmi jednoducho nestotožňujem.
Vo výsledku to hodnotím ako iniciačno-výchovnú knižku celkom vysoko, fantastický príbeh mi rozvlečenosťou a štylistukov neraz pripomenul Maloryho. No a poetika sveta a prírodné motívy a celklová atmosféra podobne obsahovo super, formálne nič moc.

Čiže tri hviezdičky za to, že aj keď sa mi to vo výsledku viac páčilo, občas som sa fakt nudil.

30.06.2013

Síla MacDonalda je v jeho schopnosti vyjádřit fantastickým příběhem daleko hlubší skutečnost, než na jakou se zmůže mnohý realistický román. Hrdina přichází z normálního světa do Pohádkové říše a zde se setkává se stromy, skřítky, rytíři, obry i s krásnými paními, aby v těchto dobrodružstvích, podnikaných s vědomou naivitou pohádkového konání, dospěl k pravdě o své duši. V tom Snílci velmi připomínají mnohem mladší Knihu ztracených věcí J. Connollyho. Snílci ale vyšli už v roce 1852 a třebaže autor byl, jak jsme upozorněni v úvodu, jen “průměrný stylista”, setkáváme se tu s tak dokonalým využitím mýtického jazyka a příběhy jsou tak plné symbolického významu, že mohu říct jen: klobouk dolů.

08.06.2013

Snílci jsou tak trochu jiná kniha. Přestože má děj, děj není tím podstatným. Její jádro leží v poselství, které je roztříštěno na desítky střípků rozesetých po celé knize. Musím se přiznat, že ač na to mám školu, ani já jsem nebyl s to dát všechny části mozaiky dohromady. Ale ono to snad není ani třeba. Kdo ví, zda se sám autor nedal při psaní díla unášet svou vlastní intuicí. Koneckonců pravá poezie (a že má tato na první pohled prozaická kniha k poezii velmi blízko) by totiž měla promlouvat k srdci každého člověka jedinečným způsobem. Pro mě se kniha jedinečnou bezpochyby stala.

Chválu si zaslouží i překlad Štěpána Smolena. Překládat Snílky rozhodně není procházka růžovým sadem (kdo nevěří, nechť si je zkusí přečíst v originále - volně se povalují na internetu) a překladatel se s nimi popasovat znamenitě.