Šest hodin ve vlaku
Inna Rottová - Mirovská
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/20944/mid_sest-hodin-ve-vlaku-3P4-20944.jpg
4
75
28
Soubor deseti příběhů je rámovaný osudy dvou žen, jejichž cesty rozdělila druhá světová válka a tematicky čerpá z období blokády Leningradu. Autorce se podařilo prostým a nepatetickým způsobem zachytit atmosféru obleženého města a život jeho obyvatel, jejich spontánní statečnost a solidaritu, která jim umožnila přežít. Kniha je koncipována jako sled epizodických příběhů viděný očima malého děvčátka a dospívající dívky, napsána je prostým a sevřeným stylem.... celý text
Přidat komentář
Vzala som ju z knižnice len pre názov, keďže z Košíc do Bratislavy trvá cesta vlakom 6 hodín. Aj tak som ju nakoniec čítala doma s chorobou na krku. Kniha, ktorá sa "nepretvaruje" žiadnym štýlom. Krátke príbehy plné ľudskosti... Posledná poviedka mi vyrazila dych.
„Když je dostatek jídla, tak lidí už nemají hlad, ale chtějí, aby jim chutnalo. A aby jim jídla chutnala, musí být dobře uvařená. A víš, co říkajú o kuchařině? Že je to umění určené pro mír.“
Dnešný svet sa však presýtil dobrým jedlom, je to očividné. Tak čo bude ďalej? Čo spravíme pre mier my, najedení ľudia? Zatiaľ totiž najviac, čo dokážeme, je vyhadzovať jedlo nielen do kontajnera, ale aj na tie najneobvyklejšie miesta.
Blokáda Leningradu pohledem Inny,která nesmyslností války,přichází o své nejbližší,rodinu,přátele,dětství...Žití-spíše přežívání-ve hrůzných podmínkách v nejistotě,co bude za pár hodin,zítra...zda-li je konec války nablízku...Přes to všechno mít své sny a dokázat se radovat z maličkostí.Autentičnost prostředí války z pohledu děvčete,vyprávění,kdy se minulost střídá se současností,určitě stojí za přečtení.
Jak tohle mohli obyvatelé Leningradu přežít a prožít? O tom vypráví Inna Rottová ve svých jedenácti povídkách. Nejde o deníkový záznam z této doby (těch bude asi taky dost, i když já jsem dosud žádný nečetla), ale o soubor povídek literárně zpracovaných a propojených postavou Julie. Autorka v nich ale určitě vychází ze zkušeností svých i dalších lidí, se kterými se setkala, či o jejich příbězích slyšela. Sama blokádu prožila jako malá holčička.
Události z blokády Leningradu jsou tak hrůzné, že se čtenář může ptát, jestli vůbec má sílu o nich číst.
Tváří v tvář smrti, přítomné v Leningradu za blokády a přítomné samozřejmě i v této knize, si člověk uvědomuje, co má vlastně v životě cenu a jak i zdánlivě drobná pomoc blízkému člověku mu může zachránit život, nebo taky může stát život toho, kdo už pomáhá z posledních sil. I přesto, že smrt číhala doslova na každém kroku, dokázali si mnozí v Leningradu udržet kulturu a hodnoty, pro které jim stálo za to žít a bojovat o přežití. Na „malých“ příbězích běžných Leningraďanů je vidět, jak moc vlastně mohou „velké dějiny“ zasáhnout do života obyčejného člověka.
Kniha vyšla poprvé pod názvem Šest hodin ve vlaku v roce 1984 a pod tímto názvem se dočkala dalších dvou vydání. V roce 2018 ji pod názvem Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku vydalo nakladatelství Bondy. Škoda jen, že za tu dobu někdo nevěnoval péči jazykové stránce knihy. Rušivé chyby v interpunkci a především v diakritice mohly být odstraněny a kniha by se lépe četla. Povídky (zvláště prvních deset) jsou napsány tak poutavě, že by si takovou péči určitě zasloužily.
Při blokádě byl nedostatek úplně všeho: nejen jídla, ale také tepla a pitné vody. Mnohé věci, které běžně vídáme kolem sebe, nebyly samozřejmostí. Když Julie po blokádě videí téct vodu z fontány „jen tak, pro okrasu“, je to pro ni něco, v co už nikdy nedoufala, že uvidí:
„Tak to je ona,“ ukázal ředitel.
Dívka se na podstavci nakláněla nad rozbitým džbánem. Tekla z něho opravdová čistá voda. Jen tak pro okrasu.
„To víte, není to žádné umělecké veledílo,“ vykládal dál. A znělo to, jako by se omlouval. „Jenže si ji tady v závodě oblíbili.“
Pozorně jsem si ji prohlížela. A tu jsem uviděla to, co jsem hledala.
„Hlavu má předválečnou!“
Celá šťastná jsem ukazovala na skoro neviditelnou rýhu na krásném dlouhém štíhlém krku.
Chtěla jsem se podívat, jestli pořád ještě pláče. Ale nešlo to. Bránily mi v tom růže.
Byly to zvláštní růže. Vypěstovali je v Leningradu po válce. Měly obrovské květy a odolávaly nejprudším mrazům.
Na záhonu větším, než jaký byl tehdy ten náš za blokády, kvetly růže žlutě, bíle a rudě kolem pískovcové dívky se džbánem. Jako pomník Sašovi, který se chtěl stát zahradníkem, ale zahynul, když mu bylo patnáct let.
Dávám 4*, za které kniha určitě stojí. Silné téma, autentické vyprávění, prostý jazyk bez patosu. Trošku mi vadila epizodičnost a ne úplně perfektní literární zpracování, ale to u vzpomínek asi ani nemůžeme chtít. Doporučuji.
Asi jsem čekala beznaděj, smutek a rezignaci v životě,ale navzdory tématu na mě jednotlivé příběhy působily vlastně “pozitivně” a čtení plynulo tak nějak samo, konec jsem absolutně nečekala, možná by zasloužil pokračování, za mě citlivě napsaná kniha na hodně těžké téma...
Nevyhledávám tato témata a nevěřila jsem, že se začtu.
Děsivé, ale hodně autenticky napsané. Opravdu stojí za to v dobách nadbytku nahlédnout očima dívenky na odvrácenou stranu lidskosti.
Je znát, že autorka ví o čem mluví až do morku kostí a navíc vše dokáže dobře přenést na čtenáře.
Speciálně si cením toho, že by to mohly číst i starší děti.
Jako byste chvíli postáli v promrzlých a hladových ulicích Leningradu!!
Ani zmiňované chyby v textu jsem z hladu, zimy a napětí z první dospělé kolektivní viny z nenávisti, nevnímala. . . . . .
"Z mého pohledu nejde při přežití o nic jiného než o zázrak."
Otřesné vzpomínky věcně a jednoduše podané. Dějiny leningradské blokády zevnitř. Jak se utrpení mění v plíživé zlo, jak přechod z dětství do dospělosti "zařizuje" vina. A přežití je zázrak nebo samozřejmost, nic mezi tím.
Nádherně napsané vzpomínky na hrůzné okamžiky z dětství, propojené se současností. A také připomínka pro ty, kteří naštěstí nic takového nezažili, ale měli by o tom vědět.
Místo výuky dějepisu "Novověku" v intencích ministra školství profesora Zdeňka Nejedlého (v 50-tých létech), by se měla povinně číst ta krutá, ale nádherná kniha . Blokáda Leningradu a život v něm je autorkou vylíčen až "do morku kosti" a čtenář jen žasne, že se to některým lidem podařilo i přežít.
Domnívám se, že jde o nejlepší knihu paní Inny.
Pěkně napsané. Každý si může uvědomit jak to bylo hrozné období a strašný život za blokády a přitom to je tak podané , že to stráví i slabé nátury. Tomu říkám umění.Jenže tolik chyb v tisku jsem snad ještě nezažil, to je ostuda.
Blokáda Leningradu z pohledu dospívajících dívek. Trochu holčičí. Přečte se rychleji než za šest hodin (ve vlaku). Překvapilo mě, jak je většina postav vykreslena pozitivně a optimisticky. Určitě si blokádu Leningradu představuji mnohem drsnější.
Velice silné svědectví o blokádě Leningradu očima autorky - tehdy malé holky. Příhody popsané v knize vyprávěla svému manželovi během šestihodinové cesty ve vlaku. Jí připadaly obyčejné, ale na něj tak zapůsobily, že manželku přiměl sepsat je do knihy.
A přesně taková je takhle knížečka. Zasáhne vás do velké hloubky právě tím, jak civilně mluví o tak fatálních věcech.
Paradoxně vás nejvíc zasáhne třeba drobná zmínka o tom, jak mladá dívka (která si dobu před blokádou nepamatuje) vypráví kamarádce o fontáně v zahradě, kde prý před blokádou tekla voda JEN TAK.
O holocaustu toho bylo napsáno poměrně dost, takže o něm máme alespoň hrubou představu, ale přemýšleli jste někdy o utrpení tehdejších leningraďanů?
O co jednodušší zvolila autorka formu vyprávění, o to silnější jsou zážitky, které líčí...
Jednotlivé povídky propojují vystupující postavy, především vypravěčka Julie.
díky milary, že mě upozornila na tuhle knížku. Původně jsem si ji chtěla vzít na cesty, ale zhltla jsem ji na jeden zátah ještě než jsem ji dala do kufru.
O leningradské blokádě už mám něco načteno a přesto znovu žasnu, čím vším museli ti lidé projít. Z pohledu malého dítěte, které vlastně už ani netuší, co jsou jiné potraviny než chléb a voda, je to ještě drsnější. Není to patetické ani heroické, ale naopak dost věcné vyprávění. A mrazivé...
Leningrad v době blokády a těsně po ní. Bez zvláštního patosu a přesto poutavé, zajímavé.
Od paní Rottové jsem zatím nic nečetla. Samotnou mě to překvapilo (vzhledem k počtu knih a rozmanitosti žánrů). Tahle kniha se mi ale "začervenala" svým hodnocením vstříc a téma by mě tak jako tak přitáhlo, protože...
...Byla jednou jedna malá holka. Hezky zpívala a tak ji vzali do souboru, který jezdil po Evropě a to i západní. Z té si mnoho dojmů nepřivezla; snad jen omračující noční přejezd z Berlína východního do jeho světlem explodujícího sourozence za Zdí a zvláštní vůni obchoďáků, odkud jako oko v hlavě opatrovala cestou domů mejdlíčko s vůní jablka a žvejky. Jinak se pracovalo (zpívalo) a nikam nesmělo.
Návštěvy bratrských zemí byly častější; a zejména SSSR nabízela v nemnoha volných chvílích pečlivě koncipované programové bloky, jako např. návštěvu Aurory a setkání s očitým účastníkem, který na ní onoho exponovaného data sloužil co matros. (Malá kulila oči a hrdě potahovala cípy fungl nového pionýrského šátku... Jakože cože? že vy byste nekulili?? ani kdyby vám bylo deset a psal se šestašedesátej??? No tak jo, dobře. U většiny z nás ale ideologická masáž fungovala. Ale až zas tak jsme tomu my malí nerozuměli).
A pak jednou - pak nás jednou vzali do Muzea blokády. S něčím takovým se v deseti většinou nepotkáváte. (Jasně si pamatuju, že očividně ani leckdo z dospělých). Bylo to, no, něco takovýho neokecáte. Nevymyslíte. Nepředstavíte si... A jako by to nebolelo dost, pak nás vzali na Piskarevské... Někdy se malej člověk dozvídá svět šokem. A přestože zdroje o blokádě (a mnohém jiném) se za léta zmnožily, protřídily a nabraly informovanější a racionálnější obrysy, na ten den a na ten pocit z něj jsem nikdy nezapomněla.
Knížka je dechberoucí, zejména některé kapitoly. A je nádherně a střídmě napsaná. Bez podsouvání a účelovosti. Plná nadšení jsem ji chtěla načíst do knihotéky pro nevidomé. A pak jsem si uvědomila, že nemůžu. Ani dnes. A proč? Jen jedna věta z knihy: Klesla bych bolestí...
A abych trochu odlehčila ten závěr; většinou nemám potřebu komentovat ojedinělé chyby - dobrý korektor špatnou knížku nezachrání a u dobré knížky je nijak moc nevnímám. Ale množství chyb v téhle knize (zejména v interpunkčních znaménkách) je absurdní. Je to škoda.
Vzpomínky na dětství a dospívání autorky za blokády Leningradu i v letech poválečných. Nepatetické, jednoduše napsané příběhy, možná i proto hodně působivé. Někdy smutné, někdy lehce úsměvné, někdy hodně mrazivé. Čtyři plus.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) děti Sovětský svaz Leningrad blokáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Nevěry |
| 2000 | Dcera atraktivního nebožtíka |
| 2002 | Posedlost vzácné dámy |
| 2006 | Šikovná tchyně a smečka rozhněvaných žen |
| 2018 |  Norkový kožich za hrst vloček: aneb šest hodin ve vlaku |
Kniha Šest hodin ve vlaku je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 96x |
| Čtenářské výzvě | 31x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 21x |
| Chystám se číst | 52x |
| Chci si koupit | 4x |
Na knihu jsem narazila v jednom antikvariátu. Zaujal mě její název a anotace na přebalu knihy, takže jsem nezaváhala a knihu jsem si koupila. Povídky, odehrávající se během leningradské blokády za 2. světové války, mají silně autobiografické pozadí a čtou se jedním dechem. Teprve tehdy, když člověk bojuje s všudypřítomným hladem, čelí náletům a denně je v ohrožení života, ukazuje se, co je pro život opravdu nejdůležitější - láska a důvěra k rodině, k blízkým, k cizím lidem, ale především k sobě samotnému. Bez odvahy znovu vstát, když zakopneš a spadneš na pomyslné dno, by nikdo blokádu v Leningradě nepřežil.