Pivo, které strašilo (O životě občas psinézním)

12.11.2010

[028/10] Začala jsem číst na autobusové zastávce a se smíchem otáčela jednu stránku za druhou – v periferním vidění jsem spatřila ne zrovna málo vyděšených obličejů. Chápu. Člověk, který má na uších sluchátka, perou do něj Clawfinger, v rukou svírá malou knížečku připomínající diář a vyloženě se řehtá na celé kolo… to se snad vidí jen v epizodách Mr. Beena.

Každopádně smích byl zasloužený, protože kapitolka se strýčkem řezajícím na cirkulárce a schovávání milence ve skříni… to je něco, na co se hned tak nezapomíná.

Když jsem knížečkou listovala před koupí od jedné z lektorek s tím, že se jedná o svazek jedné její přítelkyně (a nebo přítelkyně té přítelkyně) a že to jde z části na charitu, jedná se o limitované vydání (kdo ví co je na tom pravdy) a stojí pouze 50,-, nemohla jsem si nepovšimnout humoru, který mi je toliko blízký ze stránek 'Saturnina'. Odchylka je ale v tom, že tato kniha je narozdíl od 'Saturnina' výpovědí života.

Je fakt, že ne každá kapitolka je vtipná do té míry, aby se vám roztřásla bránice a začal se vám smíchy svírat žaludek, ale ani ty oddechové(?) pasáže rozhodně nezamrzí.