Obyvatelé obce Dlouhá Třebová 2. poloviny 19. a počátku 20. století

22.05.2015

Do Dlouhé Třebové jsem jezdívala k babičce na prázdniny. Nádherný čas, úžasný kraj. Dnes již jen projíždím, když jedu za rodiči do České Třebové.Očkem ze silnice mrknu na hřbitov a s pozdravem "Ahoj babi, promiň, spěchám k našim"a slíbím si, že příště určitě vystoupím a zajdu za ní. Dědovi vykouřím u hrobu cigaretu-, ať z toho taky něco má- sice jsem ho už neznala, ale prý byl vášnivý kuřák-tak pak po kom jsem, když rodiče vzorňáci a oba dědové čudili - Houby, že nemám vúli, mám to v genech po předcích. Na to , abych koukla i na druhou stranu silnice, na babiččin barák , kde dnes žijí úplně cizí lidé, sílu nemám, Ale zpět ke knize. Jela jsem tento týden do Ústí nad Orlicí, tisíckrát jsem prošla kolem knihkupectví Flétna a vždycky jsem spěchala, dnes jsem taky spěchala, ale jako magnetem přitažená jsem tam vešla a od dveří vidím nažloutlou knihu . Jakmile jsem přečetla titulek už jsem na pana prodavače mávala-tu si vezmu, tu mi zabalte. V životě se mi nestalo, že bych koupila knihu a nepodívala se do ní. Po cestě domů, v autobusu, jsem se dala do čtení. Chudák paní vedle mě. Ne, fat netrpím samomluvou, ale když já nevěděla, přesné číslo popisné, kde se babička narodila a volat mamce- to nešlo, nebylo by to překvapení, dyť má za chvíli narozeniny. Ále pak... já to našla. Koula jsem šťastně na paní vedle mě-ani nevím, jestli to byla ta samá paní co se vedle mě posadila v Ústí a povídám: "Jsou tady a všichni a koukejte i mamka tady je..." Paní se usmála a na nejbližší zastávce vystoupila- pokud šla kvůli mně domů pěšky a šla daleko, opravdu moc se omlouvám, fakt nejsem blázen, já to prostě mám tahle nastavený, když se do něčeho začtu. Nicméně pane Dušku , co takhle Parník? Prosím, prosím...