Několik dnů
Fedor Gál
„Psaní je má celoživotní obsese – nejdříve to bylo psaní odborné, potom spíše populárně-vědecká literatura a publicistika, a jak stárnu, začínám psaním reflektovat především své niterné pocity a textem komunikovat s lidmi,“ přiznává Fedor Gál na své webové stránce. Pro titul Několik dnů je to výstižná charakteristika. Mezi témata, která autora dlouhodobě zajímají a o nichž nepřestává uvažovat a hlavně psát (v poslední době především formou blogu), patří rasismus, občanská aktivita a solidarita i její hranice, fenomén davu a nově i takzvaného e-davu, kolaborace, korupce a populismus v politice apod. Časem k nim přibyly úvahy o stárnutí, umírání, smrti či Bohu. Mozaika starších textů a autorových dnešních komentářů k nim, úryvků z děl od čínského buddhistického mnicha z 9. století Šu-la-ceho po Portugalce Fernanda Pessou i velmi osobních glos skládá obraz vnitřního světa tvůrčí osobnosti, která nepředkládá čtenářům své pravdy, ale vybízí je k přemýšlení a k případnému dialogu.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2000 |  Trojí svědectví |
| 1994 | Násilí |
| 2017 |  Přes ploty: Neodstraněná pošta |
| 2012 | Několik dnů |
| 1998 | O jinakosti |
Kniha Několik dnů je v
| Přečtených | 6x |
| Knihotéce | 8x |
| Chystám se číst | 5x |
Po REFLEXÍCH jsem si ze zvědavosti přečetl od Gála ještě jednu knihu, jelikož jsem si moc nebyl jist, jak jej mám vlastně vnímat. Poněkud roztěkaný a útržkovitý styl, u nějž kvalita a relevance výpovědi dosti variuje, je vlastní i NĚKOLIKA DNŮM. Zřejmě se jedná o autorův způsob, jak přistupuje k tomuto druhu jakési osobní esejistiky. Přesto jde o knihu o dost zajímavější. Je zde sice několik kapitol, které jsou dokonce shodné s REFLEXEMI (výpisky z četby knih, které jej v dané době hluboce zaujaly), nicméně podstatné je zejména zachycení několika polemik a dialogů. Předně je jimi publikovaná mailová komunikace Fedora Gála s jistým rasistou, kterého v knize oslovuje Matěj. Matěj je evidentně inteligentní a vzdělaný (trpí v tomto směru ovšem evidentním komplexem, jelikož dává svoji vzdělanost příliš okatě najevo – kupříkladu celkem bez vztahu k dialogickému kontextu oznamuje, že právě čte Foucaultovu PSYCHOLOGII A DUŠEVNÍ NEMOC, aby si o něm snad Fedor či někdo jiný nemyslel, že je nějaká trubka). V rozhovoru se ovšem pěkně rýsuje hranice jeho uvažování a principy argumentace. Obdobně je pak např. zajímavý dialog s jedním Fedorovým přítelem o tom, zda nese bílý muž vinu na chudobě zemí třetího světa či příspěvky k vymezení a pochopení konceptu identity.