Nebe, peklo, ráj

Neskutečně nabubřelý kýč. Nevěřím ani jednomu slovu! V každém odstavci, na každé stránce vás (na jednu stranu) autor přesvědčuje, jaký je intoš: musí si třeba jen tak brnknout na klavírek nějakého Schubertíka nebo Bacha či přirovnat něco (cokoli) k Miróovu obrazu, ale zároveň se tváří, že snad ani není z téhle planety, ergo že je úplný originál, ale já myslím, že není originál ani v tom, co mu tak báječně jde - v mletí pantem.

23.04.2022

Vtahující i iritující kniha, nabízející tápání po smyslu i intenzivní prožitek prožívání. Jestli to zní divně, tak s tím souhlasím. Potulky po pařížských mostech a kavárnách osamotě i s osudovou láskou Bosorkou, neustálé pití maté a argentinské noční vedro, glygličtina a opilé unášení se v otáčkách jazzových desek (na youtube můžete najít soundtrack posládaný přesně podle pořadí písní z oněch jazzových kapitol: (1202) Jazzuela. Julio Cortázar y el Jazz - YouTube).

"Přemýšlím o všech suchých listech, které neuvidím já, jejich sběratel, o všech věcech, které tu určitě visí ve vzduchu a moje oči, ti ubozí netopýři románů, kin a vysušených květin, je nespatří. Všude je jistě plno lamp a suchých listů, které neuvidím."

"Naproti v okně však nebyl nikdo. Traveler se vyklonil do té horké jámy a podíval se na ulici, kde se bezbranně povalovaly rozevřené noviny a četla si je obloha, plná hvězd a jakoby nadosah."

07.02.2021

Četl jsem dvakrát. Jednou normálně a jednou podle návodu a čísel. A stejně mi pořád uniká. Jako Bosorka v ulicích. Neuvěřitelně hutná kniha. Pouze pro odvážné.

24.01.2021

Krasna kniha plna uzasnych myslenek, jedna z mych nejoblibenejsich.

17.09.2019

Nedokázala jsem knihu dočíst, nebavila mě. Neustálé filozofovánía debatování party známých v Paříži, možná je kniha historicky a umělecky jedinečná, ale čtenářsky nestravitelná, tedy aspoň pro mě.

Pokoušela jsem se podruhé tu knihu číst, ale teď už vím, že s žádným přemáháním číst nechci. Nedočteno.

30.07.2018

Ne.
Fakt jsem se snažila, ale nejde to.
Nechytlo mě to. Nedokázala jsem se začíst. Některé pasáže jsou překrásné, ale tuto knihu čtu jen z donucení. A to nechci. Čtu přece z radosti. Tak ji odkládám na léta pozdější. Za 20 let bude osud Bosorky i Horacia stejný. A já snad konečně jejich osudy uchopím s radostí.

Nedokázala sem se s knihou poprat. Necitelnost hlavních postav, kteří důležitost svých intelektuálních her dokázali klást nad lidský život, pro mě byla příliš. Možná příště změním názor, až si knihu vezmu do rukou s větším odstupem a začnu vnímat víc než jen linii příběhu.

31.03.2015

Velice originální záležitost, rozhodně žádná oddechovka, hluboce intelektuální, zdánlivě chaotické a přitom promyšlené do nejmenšího detailu. Hlavní hrdina Horazio a jeho neustálé hledání, tápání, přemítání nad smyslem života, nekonečnem, pomíjivostí, prázdnotou, jednotou...cítí, že někde blízko musí být něco jako klíč, nebo most, nějaký bod, životní situace, střed mandaly z něhož se mu podaří proniknout do podstaty věcí. A tak se neustále přibližuje a zase vzdaluje tomuto bodu, jehož existenci vlastně jen tuší. Čím dál víc se jeví ztracen ve vlastním hloubání...

14.10.2014

Kolem tohoto fascinujícího kolosu je třeba chodit po špičkách. Dodnes si pamatuji šok z prvního setkání: něco tak beznadějně intelektuálního a zároveň přitažlivého se opravdu nevidí každý den. Jak se praví v předmluvě: hříšná sofistikovanost. Autor ani nechodí kolem horké kaše a nesnaží se cokoliv maskovat - tumáš a poraď si. Román se v prvním plánu nezabývá ničím menším než způsobem lidského bytí v čase a (ne)možností se z této kategorie vymanit. Hlavní geroj Horacio Oliveira je neurotický überintelektuál neschopný smířit se s touto daností lidské existence, přičemž funguje jen v úzkém okruhu svých pařížských přátel, kteří navíc se sílící Oliveirovou posedlostí a citovým chladem postupně odpadávají ponechávajíc jej v náručí Bosorky, která podle Oliveiry jako jediná žije autenticky, ovšem na nevědomé bázi: Olivera ji vysoce intelektuálně převyšuje a když Bosorce umírá dítě pro jehož záchranu on nehne prstem, Bosorka spáchá sebevraždu a Oliveira se vrací zpět do rodné Argentiny, kde jeho dobrodružství končí...nebo začíná.
Vylíčená fabule ovšem není vůbec podstatná, má trhliny, časově ani jinak nenavazuje, můžeme číst odkudkoliv a dostane se nám stejného výsledku: život se neodvíjí jako v románu, nemá své expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy, nýbrž uplývá námi nezbadatelnými zákrutami a smysl dává až při zpětné rekonstrukci. Jde o cosi jiného: na způsob Kierkegaarda uskutečnit onen pověstný skok víry, zapomenout na včerejšek a zítřek, ba zapomenout i na dnešek, na všecko - tak jak se o to pokoušel už Rimbaud souloží s Verlainem - co nás víže k vlastní osobnosti, zapomenout na vzdělání, sociální status, pohlaví, smazat se, být zase Tabula Rasa a teprve tehdy, snad, nám bude umožněno sundat ony pověstné Kantovy brýle a prudce rozrazit dveře do říše noumenon. Bosorce, ví Oliveira, toto bylo umožněno jejím celkovým založením. Blahoslavení chudí duchem, myslí si, a zároveň ji za to nenávidí, protože nejdál kam se on na své cestě k ''rozrušení všech smyslů" dopracoval byl jeden ušmudlaný blowjob na nábřeží Seiny. Olivera není schopen vzdát se svého rozumu, nemá k tomu dostatek odvahy. Rayuela je románem nemožnosti. Bytost Oliveirova typu Boha nepotká.