Mrtvé a živé město

19.01.2021

Venezuelský básník, romanopisec a novinář Miguel Otero Silva nás zavádí do svého světa a s nemilosrdnou opravdovostí nám ukazuje líc a rub tragické země ve dvou zcela specifických podobenstvích, spojených postavou hlavní hrdinky Carmen Rosy Villenové. Napřed je to kdysi významný, dnes však umírající Ortiz, který svou přízračnou atmosférou zániku a pocitem absolutní bezvýchodnosti působí v emoční rovině velice silně a přesvědčivě, poté se nám přestavuje osada, vzniklá díky objevu naftových polí, jejíž rozrůstání jde ruku v ruce s místním revolučním hnutím a bouřlivým pnutím světových dějin, spějících k druhé světové válce. Jestliže přisoudíme Silvovi body za zaujetí a dějovou linii v první „Ortizovské“ novele, u druhé už nelze než si povzdechnout nad ztrátou rytmu a nespojitým vrstvením epizod, které přes veškerou Silvovu snahu nesměřují k žádnému cíli. Finále tak postrádá jakoukoli pointu a zanechává na patře více než hořkou pachuť ztráty času.

12.10.2019

Neměl jsem páru co od toho mám čekat, zvlášť když to začne pohřbem. Kdesi na venezuelskym venkově se rozpadá město, umíraj lidi, což asi neni moc příjemný vlastnit tam nemovitost. Já bych tam nechtěl jezdit ani na chalupu. Místní tam totiž údajně od života čekali jen zimnici, smrt a trávu hřbitova.
Kdo nemá kašel, má jinej sajrajt a v lékárně nemaj ani panadol. Skoro jedinej projev života jsou tlustý masařky s metalízou na bůčku poletujíc kolem lidí co ležej s horečkou, bolákama, nebo jinym neřádem po kterym se chodí do kytek.

Carmen je malá a my s jejím růstem sledujeme i rozpad města. Dobrý bylo, že jí farář dal padáka z kristovejch holek, protože se jí v noci zdálo jak se s ní líbal svatej, a to bylo něco! Ale to je fuk. V první půlce se teda sleduje rozpad, rozklad a smrt.
V druhý půlce už má Carmen po milenci, se kterym na nic nedošlo kvůli jeho pohřbu. Sebere se a odtáhne se svojí matkou kamsi do háje, kde se bude těžit naftička a čeká se, že tam budou téct i prachy. Je to zrození novýho města, kde si ty dvě otevřou večerku, ve který prodávaj snad všechno, mimo sebe. Carmen by klidně i mohla si myslim.

A tak to jde až do konce. Pořád dokola se tam omílaj revoluce, režimy, bonzování, odborový organizace, což mě zase tolik nebere.
Mnohem větší terno mi přišlo, když Carmen přemejšlela, jestli si má jít lehnout pod duchnu, pod kterou už leží pan učitel. Že by ve svejch třiceti teda přišla o ten svuj věnec?