Molloy
Samuel Beckett
Antiromány série
1. díl >
Těžko dešifrovatelný text je vyprávěním o osamělém zmrzačeném muži, který vzpomíná na své dětství. Postava hlavního hrdiny se v románě objevuje dvakrát; osamělý mrzák a proti němu muž, putující kamsi se svým malým synem.
Přidat komentář
Jedna z nejtěžších knih na přečtení, co jsem kdy měla, rozhodně nic pro optimisty či nefilosoficky založené duše. Dílo popisuje první část duševního rozkladu, který poté pokračuje v dalších dvou knihách trilogie. Styl psaní je velmi špatně čitelný - dlouhé věty, žádné odstavce, málo interpunkce. Zároveň vyjadřování se nese v duchu absurdismu - k popisu věcí všedních až skoro nechutných a čistě zvířecích, které nás každý den provází a nemluví se o nich, používá Beckett slov tak malebných a nádherných, že by člověk na úprvní pohled vůbec nepoznal, o čem je řeč. Časoprostor v této knize je velmi mlhavý, až skoro neexistující. Text je spíše tekoucí řekou vědomí, neustálých myšlenek a vzpomínek či snů starce, který chodí po tanké hranici mezi životem a smrtí, a také otce, který si po cestě uvědomuje, čím vlastně je. Bravo, jako vždy to Beckett dokázal :)
O čemkoli od Becketta se mi špatně píše. Pokud nevíte, co čekat, dejte si radši nejdřív jeho hry. Ušetřite si čas. Pokud vás Beckett bůhvíproč něčím fascinuje, jako mě, tak tohle je od něj nejlepší.
Velký zážitek pro otrlejší příznivce extrémní literatury. Surreálný pohled hluboko do člověka, zase jinak než kafkovsky. Surové nakládání s jazykem, první polovinu tvoří vlastně jediný odstavec, plahočící se přes devadesát stránek, do kterého autor naflákal filosofické rozjímání, nesmyslné a nahodilé myšlenkové pochody, neskutečný desetistránkový popis aranžmá kamínků, určených k cucání, po kapsách. Hovadský realismus.
Druhá polovina uvádí na pravou míru zdánlivou chaotičnost té první, projevuje se geniální kompoziční záměr (D. Lynch nakonec nebyl se struktorou möbiovy pásky tak originální jak je mu připisováno). Teprve druhým čtením se kruh uzavírá a kniha se stává uchopitelnou.
Filosof Slavoj Žižek považuje trilogii Beckettových antirománů za vrchol beletrie. Chápu proč. Uměleckou formou lze prozkoumat napětí mezi fyzickým řádem věcí, syntetickým řádem idejí a symbolickým řádem slov daleko srozumitelněji, než se dařilo Kantovi a Hegelovi na poli analytické filosofie. Molloy je zachycením dezintegrace (rozpadu) soudružnosti těchto rovin. Bez téhle soudružnosti není možný člověk. Zůstává šílené zvíře.
Molloy se bez konce plahočí kamenitou prázdnou zemí, kráčí v kruzích, vrací se k něčemu co za to nestojí, posléze leží v listí zavátý časem a hledí na nebeskou báň, jenž je toliko vrcholkem jeho vlastní lbi. Dále je Molloy coby Malone svlékán z kůže, zbavován sociálního ukotvení, stavěn mimo čas a prostor, aby již jako Nepojmenovatelný pohlédl do tváře Otce.
Štítky knihy
irská literatura nový román, antiromán
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1995 | Murphy |
| 1996 |  Molloy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Kniha Molloy je v
| Přečtených | 57x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 21x |
| Chystám se číst | 49x |
| Chci si koupit | 11x |
| dalších seznamech | 4x |
Chaotická výpověď, která se v podobě jednoho nekonečného odstavce táhne na půlku knihy. Asi takhle bych Molloye definoval, kdy sám jazyk je vlastně docela jednoduchý, ale onen chaos vás dostane do bodu, kdy si vlastně ani nebudete jisti, co čtete. Obrovská směsice myšlenek a proud vědomí, které lze přirovnat třeba k Joyceovi a podobným autorům je však opět trošku jinde, ale i v tomto případě je to celé takové absurdní.