Meč Vontů

17.01.2024

(SPOILER) Po letech přečteno znovu. Hned v úvodu je nutno uvést, že tuhle knihu je nutné číst jako knihu od Hogana, ne jako pokračování Foglara. Pokud čtenář čeká návrat do universa Rychlých šípů, a ještě ve Foglarově stylu, bude Mečem Vontů zřejmě rozčarován. Pokud někdo jen hledá návaznost na původní trilogii a nevadí mu autorský příběh i motivy, pak bude Hoganem zřejmě nadšen či minimálně potěšen. Mně se svého času nepozdávalo právě to, že je kniha jiná než trilogie, ale protože jsem četla jiné autorovy knihy, dokázala jsem ocenit i samotný příběh. Dokonce bych nyní, s odstupem několik desítek let, knihu hodnotila mnohem výš než kdysi.

Hogan představuje zcela nové postavy a zcela jiná Stínadla, než z dob Rychlých šípů. Děj se odehrává s odstupem nějakých 50 let, takže původní postavy zde nevystupují a tajemná stínadelská čtvrť je nutně jiná. Někomu by mohlo vadit, že s klubem RŠ a dalšími vedlejšími postavami trilogie se autor vyrovnal poměrně rychle (měli jiná jména, odstěhovali se, ve městě již nežijí nebo odmítají o minulosti mluvit), mně to vlastně ve finále vyhovuje, protože bych akorát mohla být zklamaná. Víc rozpracována je pouze postava Otakara Losny, ale vlastně také jen zprostředkovaně. Dozvídáme se sice, že měl sestru, ale i další příbuzné, z nichž jeden ve městě zůstal a má vcelku prima vnučku v tom správném věku, aby popletla hlavu aspirantovi na Velkého Vonta, jinak je to pouze několik vět.

Mnoha čtenářům Foglara Hoganův styl nesedí, ale já jsem na něj zvyklá. Kamarádka se do knihy pokoušela několikrát začíst, ale nakonec ji odložila. Vytýkala zejména přechytralou mládež, která prostě takhle nemluví. V tom musím souhlasit. Autor sice výrazněji uplatňuje dívčí element, postava 12leté (!) Makiny je ale nejen na svůj věk mimořádně inteligentní a všímavá, ale taky neskutečně oprsklá a drzá. Jak uvádí absolventská práce Barbory Kovalíkové (FF UPOL, 2017), Hogan užívá hodně květnatý jazyk, užívá moderní výrazy a obecnou češtinu, ale místy to působí neobratně, nebála bych se říct uměle.

JH také do knihy - stejně jako ve Společnosti správných romantiků - vkládá do úst hned několika postav odsudky minulého režimu, což bych mu asi i odpustila, kdyby o politice nemluvily i děti (což se mi již zdá nevěrohodné).

Jako třetí výtku bych uvedla některé zkratky, kdy z popisu není hned na poprvé zjevné, že se změnila situace nebo prostředí – kupříkladu v Tajemství Volavčího jezera doteď nepobírám scénu s potyčkou jednotlivých part, ta je prostě napsaná tak nepřehledně, že se v ní neorientuji a před svým vnitřním zrakem ji nevidím. V Meči Vontů to tak markantní není, ale i tak je Hoganův rukopis na některých místech znát (např. při pátrání na matrice se pak hrdinové dále baví, aniž by ale z textu jasně vyplývalo, že už odešli a svoje repliky pronášejí venku). Protože ale knihu vcelku dobře znám a četla jsem i jiné jeho knihy, nyní mě to tolik do očí nebilo.

Hoganova Stínadla jsou nutně jiná než Foglarova, nejen uplynutím oněch 50 let, ale samozřejmě i kvůli jinému autorovi a jeho stylu. Přesto mě tahle městská čtvrť bavila, a dokonce jsem některé ulice začala na mapy.cz hledat v Brně, kde by se příběh měl odehrávat, abych zjistila, že tam nejsou :-). (Stejně tak v Archeologickém ústavu nenajdeme Františka Losnu nebo Vendu Hrubeše v ústavu historickém.) Dala jsem si předsevzetí, že až příště pojedu za sestřenicí do Brna, musím se na Králova Pole podívat.

Co se týče zapojení Keltů, tím, že je kniha zcela jiná než původní trilogie, mě to nevadilo kdysi a nevadilo mi to ani teď. Naopak vnímám, že mnoha čtenářům to mohlo dát novou látku k přemýšlení. Osobně by mě jen zajímalo, jak k rozšíření myšlenky a oživení vontského hnutí v praxi došlo.

V neposlední řadě musím pochválit velice zdařilé ilustrace Jiřího Petráčka. Jen skini na titulce mi vždycky přišli tak ohavní, že jsem knihu opatřila papírovým přebalem, abych se na ně nemusela koukat :-).

Po letech musím konstatovat, že mě vcelku mrzí, že se svým postavám Hogan nevěnoval v nějakém pokračování a také, že nám některá stínadelská tajemství ponechal nevysvětlená. Vlastně i za to jsem však ráda, protože mě to příjemně dráždí a mohu dát průchod svým teoriím a přáním.

P.S.: Za ty roky jsem si chybně pamatovala, že Taranem je ten pán, kterého objevilo Bratrstvo; úplně jsem zapomněla na to, že tahle teorie byla vyvrácena. Pokud bych měla hledat mezi postavami z knihy, mám svůj tip. Chce někdo podiskutovat? :-)

15.10.2023

Velice dobrodružná kniha o pěti chlapcích, kteří se snažili najít meč Vontů.

22.06.2022

Příběh je to zajímavý a místy i napínavý, ale holt není to Foglar. A jelikož navazuje na jeho dílo, muselo mu být jasné, že srovnávání s ním se nevyhne. Bohužel se za mě vytratilo snad veškeré tajemno. Ze Stínadel je obyčejná čtvrť, z kouzla Vontů také moc nezbylo. Snaží se je okořenit o keltskou kulturu, což je zajímavý prvek, ale za mě to bohužel nenapravuje. Je to taková jednorázovka, kterou jsem přečetl jen proto, abych věděl, o čem je.

27.08.2021

Jedním slovem Krásné. Listy knihy mi ubíhali pod rukou jak rychlík. Napětí přesně jak v trilogii. Už mám v ruce Poslední tajemství J.T. a nemůžu se dočkat až se začtu. Zjistil jsem trošku pozdě, že Stínadla mají pokračování.

03.09.2018

Povedená knížka! I když jsem již dávno dospělý muž, přečetl jsem ji jedním dechem. Takže pro děti by měla být skvělá. Stejně jako Tajemství Volavčího jezera od stejného autora - Hogana výborná knížka pro mládež. Jelikož obsahuje atributy a příběh Stínadel, povinná četba pro všechny ctitele Jaroslava Foglara a jeho trilogie ze Stínadel. Souhlasím, že Tajemství Jana T. od kapitána Kida, Jardy Velinského byla lepší , ale jen o fous. (Viz. komentář níže.) Pro mě citovka o to více, že hlavním hrdinou je vodní skaut Čeněk. Vřele všem doporučuji a dávám plných pět hvězd!

13.03.2017

Pořád si nemůžu přebrat, jestli chci téhle knížce dát plný počet hvězd, nebo jen čtyři. Zůstanu asi nakonec u čtyř, protože je určitým způsobem nevyvážená a jako stínadelské pokračování nedosáhne na kvality Posledního tajemství Jana T. Na druhou stranu se Hoganovi může přičíst k dobru, že se se svým osobitým stylem ani o nic podobného nepokoušel. A srovnání s Hrnčířovými moderními Stínadly u mě už vůbec vyhrává na plné čáře.
A čistě subjektivně - já prostě mám jeho osobitý styl ráda. Nakladatel se v předmluvě vyjadřuje, že tahle Stínadla jsou mnohem brněnštější; po letech v Brně mu dávám za pravdu. Nevím, jestli je to jen náhoda, ale třeba se slovem "taras" ve významu "opěrná zeď ve svahu" (jak to na internetu uvádí Lidový slovník pro chalupáře - jenže tady jde jen o malý svažík ve městě) jsem se poprvé setkala u Hogana, a potom až v Brně... Jsou to spousty drobností, které pro mě z téhle knížky dělají velice živoucí dílo.
"Je tu mírně měsíčno."
"... to je ten lajntuch, co se do něho halili Římani..."
... ten moment, kdy se matrikářka uprostřed telefonního hovoru důležitého pro děj baví s kolegyní o obědě...
"Jsme Vontové a za Rozdělkou jsou Stínadla."

12.03.2016

Je to fajn kniha, snadno se mi četla a za jeden den bylo po všem :) o chlup víc se mi líbila kniha Tajemství volavčího jezera. V ní mi to "kouzlo" přišlo jaksi ucelenější..

18.11.2015

Jak vidno, nejen já, ale i ostatní čtenáři Foglarovek nejsou spokojení s tím, že o Stínadlech jsou napsány jen tři knížky :-). Jenže tito ostatní na rozdíl ode mně vzali do ruky pero a zkusili něco sepsat. Meč Vontů se mi líbí, přestože v něm již nevystupují Rychlé šípy, ale úplně noví hrdinové. Ale ono sepsat dnes Foglarovku je kumšt (navíc by současné čtenáře, kteří nevyrůstali na Foglarovi asi nezaujala), takže to autorovi ani v nejmenším nezazlívám. Knížka ukazuje na to, že i dnešní mládež může zažít trochu té romantiky při překračování Rozdělovací třídy, a to i přes to, že od dob, kdy se temnými uličkami toulali hoši z Rychlých šípů uběhlo již několik let a hodně se toho změnilo. Hoganovi bych vytkla snad jen to, že jeho mládež je na mne až moc "moderní", nevím, zda vychází ze své zkušenosti či představy, ale místy pro mne bylo chování hlavních postav trochu podbízivé mladému čtenáři. Vadila mi "oprsklost" dívčích postav (patrná už u Ájiny ve Společnosti správných romantiků), myslím, že sebevědomou dívčí hrdinku jde napsat i jinak. Stejně tak vyobrazené subkultury (skinheads) mi nebyly úplně vlastní, ale možná je to jen tím, že já jsem s nimi do školy nechodila. V knize nechybí politická linka, kritika minulého režimu, která mi tentokrát taky nebyla úplně vlastní. A jakožto milovnici Foglara mi vadil popis osudů Otakara Losny, já chci zůstat v časech dětství a jinošství, kdy nikdo nevěděl, že přijdou nacisti a komunisti.

21.10.2013

Knihu jsem četl krátce po jejím vydání, čili už hodně dávno. Byla velmi zábavná, napínavá a moderní. Nehledal jsem v ní návaznost na Foglara, vzpomínám jen, že mě bavila spletitá výstavba děje a autorova bohatá fantazie.