Kondor Srandovič
Tamara Halasová
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/344316/mid_kondor-srandovic-kzd-344316.jpg
5
2
2
Kondor Srandovič: Život a osudy české rodiny a českých osídlenců ukrajinské Volyni. O Volyňských Češích na Ukrajině toho nebylo napsáno mnoho. Doufáme, spolu s mou tetou Tamarou, autorkou těchto vzpomínek, že její kniha přispěje k dotvoření obrazu několika generací těchto Čechů jako lidí odhodlaných, silných a pracovitých. Lidí, kteří se v 19. století vydali na východ začít nový život, a nakonec se, aniž to tušili, ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě. Celá kniha je především věnována památce mojí nezapomenutelné, drahé babičky Heleny Postlové, její matky, mojí prababičky Anežky Kunové a mého dědečka Antonína Postla, kterého jsem nikdy nepoznala.... celý text
Přidat komentář
Kondor Srandovič
Memoárová kniha zachycující vzpomínky autorky (roč. 1932), která se narodila do rodiny Volyňských Čechů, na její dětství na východní Ukrajině až po návrat v březnu v roce 1947 do Československa. Vyprávění rozdělené do jednotlivých kapitol či příběhů mnohdy určité skutečnosti opakuje, avšak obsahuje i některé příběhy, které mají literární potenciál, podle mého názoru, překračující výrazně memoárovou formu (např. Miňka se musí zabít,aneb Co znamená vojennizacija“, Putování s uzeným prasetem aj.).
Kniha obsahuje skutečnosti zajímavé i ze sociologického či historického hlediska. Namátkově uvádím:
„V rámci boje proti náboženskému tmářství jsou již začátkem roku 1930 sovětskou vládou přísně zakázány veškeré církevní obřady: svatba, křest, pohřeb. Z většiny kostelů jsou odstraňovány kříže, duchovní jsou zatýkáni a vsazováni do vězení. Postupně je hodně kostelů zbouráno, přeměněno na sklady nebo kluby (například polský katolický kostel v Pulinu), nebo jsou z nich kolchozní sýpky.
Manželský svazek doznává velké volnosti, zejména v období, kdy dosahuje vrcholu tzv. „svobodná láska“. Ve městech jsou již dříve zřízeny tzv. ZAGSy, které slouží k registraci manželství, říká se tomu familiárně: zapsat se. Nyní stačí, když dvojice přijde a oznámí, že se chtějí „zapsat“. Úředník jim vydá potvrzení o manželství. Na druhé straně tyto ZAGSy slouží i ke zrušení manželství. Opět stačí, když se dvojice dostaví na úřad, do týdne nebo třeba za dva dny po „zapsání se“, a oznámí, že si to rozmysleli a rozhodli se „rozepsat“. A manželství je rozregistrováno, zrušeno. Jenže mnozí manželé se rozejdou, aniž by se rozregistrovali, a pak se jinde „zapíšou“ s někým jiným. Nikdo není stíhán pro bigamii. Tato „manželství“, která vedou k jedinému – k bájené nezodpovědnosti, mají velice brzy i jiné následky. Ty se dostavují v obrovském měřítku – celé tlupy „bezprizornikov“, dětí bez rodičů, se potulují po městech a sovětské úřady si s nimi nevědí rady. “ (str. 294/295)
Zajímavé také zkušenosti se znárodňováním, s nímž mnozí Volyňští Češi učinily dvojí zkušenost, jednou na východní Ukrajině spadající od 20. let 20. století a násl. pod SSSR, podruhé po svém návratu do Čech.
„Ale pak přišlo znárodnění. V roce 1949 se začalo mluvit o založení JZD. Jedním z nejvášnivějších aktivistů byl náš soused pan Havelka. O společném hospodaření přesvědčoval našeho tatínka velice naivními argumenty, spíše směšnými. Tvrdil, jaké to bude mít výhody: „Podívej, Tondo, dostaneš chuť na řízky, tak prostě řekneš – potřebuju prase. A vedení JZD ti dá vykrmeného pašíka. A máš to bez práce.“ Pan Havelka pozapomněl, že my jsme společné hospodaření poznali již na Okolku. Ale snad měli ti aktivisté tak mdlé mozky, že tomu všemu snad i věřili, že totiž bude něco, např. JZD vzkvétat samo od sebe, bez fyzického přičinění. Však asi proto ty výsledky společného hospodaření v JZD vypadaly tak, jak vypadaly. Zejména v 50. letech 20. století.“
Tak je vidět, že mdlost mozků některých aktivistů, ať už jakéhokoli ražení, vykazuje historicky setrvalou tendenci. Obávám se, že vzrůstající.