Kde končia prašné cesty
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22923/bmid_kde-koncia-prasne-cesty-HTV-22923.jpg
4
18
4
Politcké reportáže zo Slovenska (1963). Tam kde začína Slovensko ešte zanedbané, smutné, kde nechodí ani politik, ani reportér, ani turista, kde nepríde ani slnko, ani lekár. Neznáme nie, celkom neznáme nie Je - poznali sme ho a zažili sme ho všetci ani nie tak dávno, pred štvrť storočím. Od tých čias sa s touto krajinou stali ohromné zmeny, socialistická industrializácia celkom zmenila jej vzhľad i život.... celý text
Přidat komentář
po drastických 50. rokoch pokus o aktívnu angažovanú reportáž. žiaľ, so slovníkom, ktorý korešponduje skôr s tou zakliatou dobou. to si asi málokto uvedomuje, ako teror voči intelektuálom splošťoval jazyk a vynútená autocenzúra často nasadzovala autorom somárske uši.
o tom, že ešte nebolo zažehnané nebezpečenstvo, svedčí aj miesto vydania.
Zajímavé z pohledu reálií i popisu stavu některých oblastí Slovenska na začátku padesátých let. Jinak ještě hodně ovlivněno nadšením v budování nové, socialistické společnosti a v zářné zítřky, i když už se místy objevují pochybnosti... Pořád ale tendence tyto omyly a chyby přičítat individuálním selháním, nikoli systému.
Mňačkovy reportáže ze Slovenska, napsané ještě před jeho procitnutím a stále ještě prodchnuté nadšeným socialistickým budováním, ať to stojí co to stojí, ať to má smysl nebo ne. Z některých vět trochu mrazí - "Důležité je dnes především to, že se na tenhle kraj a na tyhle lidi myslí a že se myslí za ně"). Místy se již objevuje drobná kritika v takových těch malých, otravných maličkostech, jako když se všechny malé obchody zavřely jako buržoazní a pro zapomenuté kvasnice jdete kilometr, kde v nekonečné frontě nasupených lidí hodinu v mrazu stojíte na kvasnice, které pravděpodobně nemají. Místy se již vysmívá frázím v novinách (Evženek), a používáním "chytrých" slov, které všichni dokola papouškují, ale nikdo dohromady neví, co je jejich obsahem. Tady Mňačko trochu tne do svých novinářských řad, protože on sám byl aktivním tvůrcem těchto frází. Pro mě knížka představuje počátek Mňačkova probouzení, než se stal otevřeným kritikem komunistického režimu, jak jej znám například z Opožděných reportáží.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 |  Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Kniha Kde končia prašné cesty je v
| Přečtených | 27x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 18x |
| Chystám se číst | 2x |
| Chci si koupit | 1x |
Reportážne poviedky z prelomu 50/60-ych rokov, teda z čias, kedy Zemplínska Šírava bola ešte len v pláne, oravské devy chodili aj v horúčavách odeté do taftu, Predná Hora slúžila ako pľúcne sanatórium a veľkým (a ťažko zohnateľným) hitom na poli nehnuteľností bola eternitová strecha. Bolo pre mňa veľmi príjemné prečítať si o týchto a mnohých iných skutočnostiach takpovediac z prvej ruky.
Medzi plusy určite radím Mňačkov neuveriteľne podmanivý štýl, chuť a odvahu ísť na periférie, tematický (a lokálny) rozptyl, prvé záchvevy (možno vtedy ešte veľmi neuvedomené) neskoršej Mňačkovej premeny z presvedčeného komunistu na jeho odporcu. Napríklad v texte Evženko je (o. i.) evidentný výsmech z komunistického slovníka v novinách.
Žiaľ (no logicky), tá premena ešte v čase písania tohto diela nenastala, a preto sa tu objavujú aj, prepytujem, otrasné texty typu Púť na Sivej Brade, kde taký Vojtaššák a.k.a. „zlostný starec“ je opísaný úplne stereotypným komunistickým spôsobom aj slovníkom. Perličkou je autorovo by the way priznanie, že ho vlastne ani osobne nepoznal, nezažil, len všetko o ňom počul, čítal...
A to je druhá vec, ktorá mi prekážala bez ohľadu na autorov svetonázor – niekedy akoby zabudol na to, že je novinár, a okrem informácií sa spoliehal zásadne na vlastne dojmy. OK, reportáž to unesie, ale určite nie až v takej miere – veď napríklad celý úvodný text Cintorín mŕtvych Nemcov je zásadne o autorových domnienkach. Tie sú síce zaujímavé, no opäť – nemali by byť len podnetom k tomu, aby si ich novinár overil, nie základom textu?
V tomto kontexte je vlastne fajn, že autor/vydavateľ sa istí pojmom „reportážne poviedky“, ktorý čitateľovi napovedá, že zrejme čo-to (a možno aj veľa) bude domyslené, ak nie vymyslené (Mňačko by musel byť génius, aby si tak doslovne pamätal dlhé dialógy a monológy).
PS: Koho by zaujal text Spišská história, o spomínanej barónke vyšiel v roku 2019 celý objemný román, konkrétne Posledná k. & k. barónka (Silvester Lavrík).