Cestou touhy
John Eldredge
Pokud jsme skutečně naživu, nikdy nás neopustí touhy a sny-- / V srdci každého z nás dříme tajemství. Mnohdy si ho ani nepovšimneme, zřídkakdy se nám daří vyjádřit ho slovy, a přece nás provází každým dnem našeho života. Většinou zůstává skryto někde v hlubinách našeho já. Je to touha po životě, jak měl původně vypadat. Což jste tento život po všechny své dny nehledali? To hledání si nemusíte vždy uvědomovat. Jsou chvíle, kdy se zdá, že už jste to vzdali. Ale touha volající po životě, jak si ho představujeme, se k nám vrací stále znova. Ano, většinou nám uniká. Zdá se, že přichází a mizí, jak se jí zachce. Uplyne doba, než se zase vynoří. A ač se zdá, že nás jen škádlí, ač nám někdy působí bolesti, když se vrátí, víme velmi dobře, že má nezměrnou hodnotu. Kdybychom tu touhu dokázali znovu nalézt, vydolovat ji odkudsi zaspodu, pod tím vším, co nás rozptyluje, kdybychom ji mohli obejmout jako svůj největší poklad, objevili bychom tajemství své existence.... celý text
Literatura naučná Citáty a přísloví
Vydáno: 2007 , Návrat domůOriginální název:
The Journey of Desire , 2002
více info...
Přidat komentář
Útlá, myšlenkově však velmi obsažná knížka o nejhlubších touhách člověka. Autor píše čtivě a srozumitelně. Vychází z křesťanského pojetí, ale myslím, že knížka bude zajímavá pro každého, kdo rád přemýšlí nad životem. Moc doporučuji.
Wooow! Úžasná kniha plná pravdy a moudrosti. Velmi hluboká, místy těžká, ale rozhodně stojí za to!
Štítky knihy
sebepoznání, sebepoznávání biblické citáty křesťanský život životní styl touha
Autorovy další knížky
| 2010 |  Pozor! Srdce muže |
| 2014 | Nádherný psanec |
| 2011 | Láska a boj |
| 2005 | Chraň svoje srdce |
| 2006 | Očarujúca |
Kniha Cestou touhy je v
| Přečtených | 10x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 5x |
| Chci si koupit | 2x |
Touha mi vždycky byla základní orientací, touha a bolest vyjadřující rozpor mezi "je" a "mělo by být". Mám-li milovat, být pro druhé, hledat spravedlnost, být věrná sama sobě... i v těch nej-nej-nejlepších případech neustále narážím na propastnou neschopnost a nedostatečnost, na prázdná, nenaplnitelná místa odkazující někam dál k onomu "mělo by být". Dobře, co s tím? Jsem v nepořádku já, chci příliš mnoho? Mám "dostat rozum" a dožít v celkové anestezii? Nebo to lze vyřešit prostě zvýšením kvantity? Je v nepořádku mé vnímání reality, nebo realita samotná? Mám ji odmítnout a vystavět si v hlavě vlastní svět?
Nefunguje to, nic z toho nefunguje. Nevymyslela jsem nic upřímnějšího a smysluplnějšího než hrát dál tuhle šipkovanou, byť znamená trvající bolest a stálou námahu nutnou k uchovávání neslučitelného. Protože já vážně věřím, že moje otázky mají odpověď, že šipky vedou k cíli a že "mělo by být" je odjakživa v plánu (jenom ještě nenapsali na nástěnku přesný termín ;-)).
"Řekněme si to na rovinu: na našich životech není nic, co by stálo za optání. Naše naděje nikoho nevzrušují, v nikom nevyvolávají zvědavost. Ne že bychom žádné naděje neměli. Máme naději, že až letos zaplatíme daně, zbude nám na letní dovolenou. Doufáme, že nám děti nerozmlátí auto. Doufáme, že se náš tým dostane do Ligy mistrů. Doufáme, že nás nezradí zdraví - a tak dále.... Pro současné křesťany je typická "posvěcená rezignace". Není divu, že se nás nikdo neptá. Vy snad toužíte po životě nějakého křesťana, kterého znáte?"