Čekání na Godota
Samuel Beckett
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/5540/cekani-na-gogota-5540.jpg
4
1249
152
Dva přátelé tuláci Estragon a Vladimír se sejdou na mýtině, kde čekají na Godota, který jim má něco důležitého sdělit. Nevědí ale dokonce, jestli opravdu mají čekat zde, v jakou hodinu, prostě nic. Jak tak čekají, krátí si dlouhou chvíli povídáním o hloupostech, přením se o to, zdali ještě půjdou dále spolu, i nahlížením do bot a klobouků, aby v nich nezjistili nic. V jejich stereotypním chování, za nímž můžeme vidět klidně mnohé další dny, již pobíhaly stejně, je vyruší příchod bohatého Pozza a jeho otroka Luckyho... Hra Čekání na Godota má být přelomovým dílem absurdního dramatu a ve své podstatě je. Základem jsou nesmyslné dialogy, které však na sebe v jisté analogii opravdu navazují. Rozhovory Estragona a Vladimíra připomínají dětské hry se slovíčky, slovní fotbaly, soutěže o lepší urážku atd. Největším přínosem však jsou scénické poznámky ve smyslu oživení představení bezúčelným, přesto vizuálně zajímavým chováním (kontrola bot, klobouků) a minimalistickým pojetím scény (opuštěná cesta a strom, pod nímž pro ukrácení chvíle a možná i utrpení přemýšlí, jak by se oběsili).... celý text
Literatura světová , Divadelní hry
Vydáno: 2005 , Větrné mlýny
Originální název:
En attendant Godot , 1953
více info...
Přidat komentář
Píše se jakýsi rok (pravděpodobně 1991 nebo 1992) sedím ve vlaku a předčitám nejlepší dialogy z této knihy kamarádovi. Jedeme na čundr, možná jen jedeme vlakem a chlastáme jako o život. Celou cestu se doslova svíjíme smíchy nad každou větou. Náhle vlak zastaví a Péťa pronese památná slova: " Neměli bychom už vystoupit?" Opáčím: "Asi měli." Podíváme se na sebe, zasmějeme a jedeme dál. Nevystoupíme. Inu protože došlo k vzájemné existenciální shodě ... vystoupit a opustit vlak, by prostě v tu chvíli nemělo žádný význam a už vůbec ne smysl.
Od dospívání do dospělé ženy jsem se všemu navzdory změnila z pesimisty na optimistou (sama nevím, jak je to možné), nicméně si pořád myslím, že Čekání na Godota je nejlepší divadelní hra vůbec.
Viděla jsem představení a oproti ostatním mě bavilo. Může dohánět k šílenství. Protože se tam nic neděje jsem měla čas na vlastní myšlenky, hledání smyslů
Přátelství mezi Didi a Gogem pro mě bylo až dojemné.
Na co vlastně celý život čekáme? Neměli bychom začít žít?
Dle mého názoru jsou v dramatu Čekání na Godota výrazně patrné prvky existencialismu. Tento směr mi přijde velmi pozoruhodný. V pár slovech bych jej charakterizovala jako pesimismus, marnost a beznaděj.
Myslím si, že toto dílo v sobě nese zajímavý a pravdivý pohled na tehdejší i nynější smýšlení lidí, a tedy: lidé se stereotypně točí v kruhu a jsou svázáni svými starostmi a povinnostmi, tudíž nemají čas na změnu k lepšímu, což v nich může probouzet pocity marnosti, beznaděje, nudy, ale i strachu. To je vede k tomu, že se ukojují vírou v lepší budoucnost, tedy budu šťastní až To znamená, že jsou přesvědčeni, že šťastný život jim přinese nějaká změna zvenčí.
Domnívám se, že tento jev vysvětluje mnohé. Je třeba si uvědomit, že jedinou chvílí, ve které žijeme je přítomnost, a také, že jakýkoli pocit je pouze stavem naší mysli. Bohužel většina lidí se ve výsledku v lepší, optimističtější či v šťastnější měnit vůbec nechce, protože by museli vystoupit ze své komfortní zóny a začít na sobě pracovat, což vskutku není jednoduché.
I přes veškerou sálající negativitu na mě dílo zapůsobilo kladně. Nabila jsem dojmu, že bych stála o zhlédnutí filmového či divadelního zpracování, abych se tolik nemusela soustředit na scénické poznámky, kvůli kterým jsem se při čtení mírně ztrácela.
Když jsem spolu s Vladimírem a Estragonem čekala na Godota, uvědomovala
jsem si víc hodnotu času a leckdy i jeho tíhu. Sílu naděje.
Ubíjející všednost se střídala s osvobozujícím nicneděláním, které je v dnešní uspěchané době spíš luxus.
Tak tohle je asi první kniha, u které nemůžu dát hodnocení počtem hvězdiček. Fakt nevím, jak bych to měla ohodnotit. Dokážu si představit, že u divadelního představení bych asi vydržela a možná by mě i bavilo, ale kniha mi nesedla. Nechci shazovat hodnotu tohoto díla, ale očividně na absurdní dramata stavěná nejsem.
Krása, dílo pro mě představuje koncentrovaný život. Čekáme na Godota, který možná nepřijde, přijde nebo možná ani neexistuje. V prostředí, o němž také nevíme, zda je skutečné a v popisu času, o kterém nevíme, jak rychle plyne. No, ocitáme se v lidském životě, který je podoben tomu jepičímu mnohem víc, než si myslíme. Otázek na život samotný, ponurého vnímání smrti nebo zásadních odpovědí se v knize nedočkáme. Dočkáme se ale obrovské lehkosti z prožitku i ze zítřka samotného. Tam je totiž pointa, jaký zítřek? Kniha nám nenabízí teorie o smyslu života, jen nám říká, co smyslem života rozhodně není a všichni to tak nějak tušíme. Čekání na Godota není smyslem života, a že každý svého Godota má - to je také fakt.
Podle Alberta Camus můžeme definovat absurdno jako rozpor mezi člověkem a světem, když jakožto člověk zjišťujeme, že pochopení světa nikdy nebude v naší moci. Tohoto absurdna dostáváme ve hře opravdu hodně. Estragon s Vladimírem čekají na Godota - neví ale proč a brzy se ukáže, že časem a místem setkání si také nejsou ani zdaleka tak jistí. Absurdno se projevuje i podivnou skutečností, že naprostá většina lidí má tendenci v jednom kuse čekat "na zítřek" - až dostuduji, až začnu vydělávat, až se ožením, až odejdu do důchodu. Pořád na něco čekají a neuvědomují si, že podstata tohoto čekání je naprosto zbytečná - vždyť vlastně čekají na smrt. Jak si zkrátit takovou dlouho chvíli trvající celý život? První možnost představuje smrt - která naše pomyslné hodiny přetočí rovnou na dvanáctou a umožní nám tak přeskočit celý proces a všechny jeho dílčí cíle. Druhou možností je pak hedónská zábava a vášeň, které ručičky přinutí běžet o něco rychleji. Oba tyto koncepty se ve hře uplatňují a my tak krásně můžeme vidět, že ani jeden z nich nevede k vytouženému cíli - Godot zkrátka nepřijde.
Nevím, co bych zde napsal, co již nebylo řečeno. Myslím, že nejlépe to vystihla vaskajiras. Je to prostě dílo o soudobém životě člověka...
Hra o ničem, ale zároveň o všem. Svou nedějovostí poukazuje na nekonečné čekání na něco, co nikdy nepřijde. Toto čekání si postavy snaží zkrátit bezpředmětným tlacháním, které ovšem místy pod pokličkou skrývá zajímavé náměty k přemýšlení.
Na plný počet tomu něco chybí, ale nejde psát komentář o knize bez děje. Přesto jsem překvapen jak jde napsat divadelní hru ve které se nic neděje a přesto se to velmi příjemně čte
Lituji jedné věci. Proč já hloupá jsem si tuto knihu nevzala k maturitě? Toto absurdní drama byla taková perlička na dně moře. Dlouho jsem se k němu dopracovávala, ale ta cesta stála za to. Tou cestou jsem si však musela projít, protože antidrama nelze číst jen tak. Je to už asi opravdová klasika, kterou mohu jen a jen doporučit.
(SPOILER) Překvapilo mě, kolik ve hře vystupuje postav, původně jsem počítal jen s Vladimírem a Estragonem :). Hra je podle mě o čekání na krásnou budoucnost, čas mezi tím holt musíme zaplnit i nesmyslnými činnostmi. V knize mě zaujala zmínka, že pan Godot jednoho z chlapců mlátí a nevycházel z toho zrovna jako vzor ctnosti. Možná i tím autor chtěl naznačit, že nic ideálního neexistuje a že my lidi se k něčemu zbytečně upínáme.
A mě to bavilo. I když je fakt, že ta hra je krutá. Je krutá k postavám, protože čekají na něco, co stále nepřichází, ale je krutá i ke čtenářům/divákům, protože klade otázky, na které nedává odpovědi (a bůhví jestli existují). Občas se v mezeře mezi plkáním o ničem vynoří nějaká věta, v níž (ač taky zní absurdně a banálně) tušíte nějaký hlubší smysl, ale za chvíli zapomenete (stejně jako Estragon), že ji kdy kdo vyslovil nebo že jste jí kdy přikládali nějaký význam. (Nebo to byl Vladimír?) Je to asi jako když usínáte a náhle vám hlavou bleskne nějaká veledůležitá myšlenka a vy se ji snažíte zachytit, ale v následujícím okamžiku se opět ponoříte do otupělosti, usnete a zapomenete, co že to bylo, zůstane jen pocit, že jste tu myšlenku měli. Ale zda jste v tu chvíli odhalili podstatu lidského bytí, anebo vás pouze napadlo, že byste si dali mrkev... Těžko říct...
Klasické absurdní drama, ze kterého čiší zoufalství nad vlastní existencí i existencí světa vůbec. Neschopnost komunikace, odlidštění člověka a nesmyslnost celého života, který postrádá jakoukoliv logiku. V lecčems mi to připomíná Kafkovy romány, které ale, na rozdíl od Beckettova dílka, mají hlavu a patu.
Tohle me neoslovilo. Na divadle muže být silnější, literárně na papíře to se mnou moc neudělalo. Ze začátku si me to tím očekáváním vhodně zpracovalo, ale i přes malý rozsah me to průběžně jen začalo nudit a prudit. Podobenství jsem v tom nějaká shledal a po doplnění si některých informaci zvenčí mohu rict jen: Hm. Pro me je to mnoho povyku pro nic, překvapivě.
První dějství Čekání na Godota je opravdu skvělé. Máme tu vlastně zcela absurdní podobu small talku dvou lidí, kteří se snaží zkrátit si čas během čekání na člověka, který stejně nepřijde. Pozzo s Luckym jsou pak velmi zajímavé figury a setkání s chlapcem to skvěle uzavírá. Druhé dějství je však slabým odvarem toho prvního, až jsem si říkal, že by hře slušelo jenom jedno.
No lidi za čím se pořád honí vždyt je přeci všechno stejný tak jako to bylo vloni.
Proč jako vše děláme a jaký to význam má.Říkali když vyklouznul z lůna.Jdi tam a dělej tohle a dávej si pozor na tohle a na tohohle.Hledat a chtít tomu nějakej smysl dát.Instituce otec.Soudružka Matička.Vítej mezi námi.
Prožrat prosouložit prosrat prožvanit.Hlavně nesmí být trapný ticho.
Pátráme hledáme a nikdy na to nepřijdeme.Nezbyde nic o všechno přijdeme.
Přicházíme.Nazí.Nahatý.Negližé.Odcházíme.
Potom umřeme.
Jéžíš tys to věděl od začátku.
Člověk se na to musí dívat z té lepší stránky.
Byla to tady prdel co.Co se naděláš volovin.Miluju vás.Sbohem a šáteček.
Než se tak stane.
Taky vybrat nějakej směr by to chtělo.At už vlevo nebo vpravo tak už se probud ty střevo.
Nahoru dolů to je změna jsem neřízená střela.Středeční rozmnožovací den.Pak ráno zahraj mi na hřeben.Co já bych za to dal být spisovatelem.
Kdo chtěl by jámu kopat sobě a padat do ní sám.Tak se radši kochat krajinou v zimním hávu.Tři oříšky ne a ne přiletět.To ten život uletěl pes ani neštěkne.A Jéžíšek tuká na okno.
Poruč psu.Pes ocasu.Pes si lehne.Ocas se nehne.
Tak tu káru táhnem dál.Zasadit strom.Postavit dům.Založit si profil na Facebooku.
Co kdybych Tě moje milá oběsil ? To nedělej můj drahý asi by mě to škrtilo.
Marnost nad marnost.
Zavaž si tkaničku.Zavaž mi ji ty.Proč bych to dělal ? Od Tebe to bude lepší.Ty sám si ji zavaž budeš mít dobrej pocit že sis ji zavázal.Když mi ji zavážeš ty tak budeš mít ještě lepší pocit než já.Co by si ale jinak dělal kdyby si si tu tkaničku neuvázal sám ? Koukal bych na Tebe jak my ji zavazuješ.Kdo ji bude zavazovat mě když budu zavazovat tkaničku tobě.Rozhodně si ji zavazovat budeš sám patří Tobě.Když ji budu zavazovat tobě ty musíš na oplátku zavázat mě.To by nebylo ono.Dyt to bude dobrej pocit potom.Jenže ten dobrej pocit budu mít já a ty ne.To není fajn pocit když budeš mí jen ten tvůj pocit.Proč ? Nemůžem mít oba dva stejný pocity.Jak to.Když máš tkaničky jako já tak budeš mít pocity jako já.Jenže tkaničky nejsou pocity.Tkanička je tkanička a pocit je pocit.Jakej rozdíl je mezi pocitem a tkaničkou ? Pocit máš jenom jako.Tkaničky máš doopravdy.A pocit nemám doopravdy ? Co když tkaničky jsou jenom jako ?
A ten pocit je doopravdy ?
Tkaničky jsou iluze nemyslíš ?
Ale ty máš hezčí tkaničky.Proč ? Jsou stejný ne.Ted zrovna na ně dopadá stín v jiným úhlu než na moje tak musej bejt hezčí než ty moje.Tak jo.
Zavážeš je teda.A proč bych to dělal.Pro ten pocit.Od Tebe to bude lepší.Protože ho máš menšího než já.Možná ho mám menšího ale ty máš sice stejný tkaničky ale delší.Nechceš aby ti je zavázal někdo jinej ? Ne chci to od Tebe.Umíš krásně zavazovat.Potom je zavážeš ty mě.A proč bych to dělal.
Pro ten pocit...................................Pro ten krásnej pocit.
A tak to bude do konce časů.
PS: Vydržel si až sem ? Potom máš obdiv.Potlesk ve stoje.
Jako bonus obdržíš čtenářský deník.
Žádnej deník nic nebude.To je podstata absurdity.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1995 | Murphy |
| 1996 |  Molloy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Kniha Čekání na Godota je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 2 128x |
| Čtenářské výzvě | 104x |
| Doporučených | 75x |
| Knihotéce | 189x |
| Chystám se číst | 536x |
| Chci si koupit | 111x |
| dalších seznamech | 18x |
Život se nezlepší věčným čekáním na něco lepšího, ale jen vlastní snahou. A nebo taky zlepší, ale vyplatí se vůbec čekat tak dlouho na něco, co může nebo nemusí přijít? Přitom náš život máme, do jisté míry, pouze ve vlastních rukou... Poctivé absurdní drama se solidním a silným přesahem.