Časy zo second-handu
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/299331/mid_casy-zo-second-handu-s0F-299331.jpg
5
373
92
Koniec sovietskeho impéria z prvej ruky – očami držiteľky Nobelovej ceny za literatúru Svetlany Alexijevič. Na trpezlivo zbieraných ľudských osudoch ukazuje, ako sa veľké dejiny dotýkajú tých najobyčajnejších ľudí. Mozaika stoviek rôznych hlasov znie v jednom mohutnom akorde, no napriek tomu nezaniká ani individualita konkrétneho človeka. Čo sa stane s človekom, keď padne impérium? A čo sa stane so všetkou tou vierou, ktorú v sebe mali milióny? Vyparí sa? A dá sa vôbec zo dňa na deň začať veriť niečomu inému? Časy zo second-handu začínajú v gorbačovovskej ére a končia pri Lukašenkových manévroch v bieloruskom Minsku – je to teda tá najčerstvejšia história, ktorú bývalé sovietske impérium ponúka. Svetlana Alexijevič zavŕšila týmto dielom sériu kníh o osudoch a dejinách ruskej duše. Súčasťou knihy je aj rozsiahly osobný rozhovor Nataľje Irgunovovej, v ktorom Svetlana Alexijevič prezradí mnohé o svojej dlhoročnej intenzívnej práci, za ktorú ju v roku 2015 ocenila Švédska kráľovská akadémia Nobelovou cenou.... celý text
Literatura světová , Literatura faktu , Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2016 , Absynt
Originální název:
Время секонд хэнд (Vremja sekond chend) , 2013
více info...
Přidat komentář
Vynikající, i když děsivá kniha. Viděla jsem divadelní představení V Dlouhé. I to byla síla, ale tohle mě srazilo na kolena. Je mi líto ruských žen, ale mám hrůzu, čeho se od Ruska s jeho láskou ke všemu sovětskému ještě můžeme dočkat......
Ťažko je mi byť pri čítaní tejto knihy objektívna. Bola to ťažká téma a väčšinu času som bola naozaj nahnevaná. Nie na Svetlanu a ani na to, že mi odpovedá na otázky, ktoré ma odjakživa zaujímali a opäť vo forme, ktorá ma baví.
Som nahnevaná na "sovietskú náturu" ako takú a na nepoučiteľnosť "veľkého ruského" národa. Tá ich ufňukanosť mi riadne pílila nervy. A o tej nepoučiteľnosti ani nehovorím. To vzývanie Stalina a pochvaľovanie komunistického režimu, lebo: "treba spraviť poriadok" je pre mňa, porevolučné dieťa, nepochopiteľné. Prežili lágre a udavačstvo a veľký stranícky príslušníci mysleli v závetoch skôr na Stranu než na rodinu, olizovali kamene, nech nie sú hladní,... Napriek tomu bolo vtedy lepšie. Jediné pozitívum čo môžem konštatovať je, že náboženstvo sa naozaj držalo na uzde a bohužiaľ po tomto "uvoľnení" došlo k nábožensky ladeným konfliktom (Arménsko, Azerbajdžan). Toto bol prípad aj v Juhoslávii.
Všade spomínané ruské utrpenie a sklamanie z kapitalizmu je citeľné a možno by sa dalo pochopiť, ale keď rovnaká garnitúra čo bola predtým vládne opäť a môže ešte viac kradnúť nie je asi chybou kapitalizmu ako takého, ale vákuom, ktoré vzniklo po prevrate a absolútnou absenciou politickej opozície. Veď akoby sa to aj dalo, všakže?
A tým je vysvetlené prečo Rusko speje tam kde speje a čas ukáže, kde to celé skončí.
Lebo totiž krajina, ktorá potrebuje diktatúru, aby si tam spravila poriadok a absolútne postráda akúkoľvek sebareflexiu vo svojej vlastnej histórii... Uvidíme.
Je mi veľmi ľúto ruských žien.
A ja ďakujem Svetlane za túto osvetu a dopĺňam si v knižnici ďalšie jej dve chýbajúce knihy, keďže sa zdá, že sa definitívne pasovala za moju obľúbenú autorku reportáží a jej výraz "homo sovieticus" by sa mal ustáliť.
Silná kniha ve všech ohledech a pro mě potěšitelný příklad toho, že i dnes (bohužel vzácně) vychází skvělé aktuální věci. Tematicky je to pro mě dědictví Solženicyna a zcela v duchu toho, co o Rusku řekl K. H. Borovský: „Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A světu přináší jen výše zmíněné. Bez výjimek."
Mojí motivací pro čtení bylo pochopit, proč je Rusko teď takové, jaké je, a proč že ten Putin je tak oblíbený. Částečnou odpoveď na tyto otázky jsem v knize našel - chaos po rozpadu SSSR, nestabilní politická situace, chudoba, korupce, ... autorka velmi autenticky předkládá výpovědi lidí, jejichž hlas by měl být slyšet. Některé příběhy mě zajímaly více, některé méně, ale obecně vzato knihu hodnotím nadprůměrně. Ale proč je teď Rusko takové, jaké je, a proč je z Putina terorista, stále nevím.
Fantasticka kniha, skoda zfusovaneho prekladu a redakce (za coz si vyslouzila nizsiho hodnoceni, nez by jinak mela). Pry byla pozdejsi vydani opravena...
"Víš, je to jako na divadle: z hlediště se díváš na krásnou pohádku, přepychovou scénu, skvělý herce, magický světlo, ale jakmile se dostaneš za kulisy, hned za oponou najdeš úlomky některých desek, hadry, nedomalovaná a odhozená plátna, vypité lahve od vodky, zbytky jídla...pohádka je fuč, všude tma a špína.
A mě vzali za ty kulisy, chápeš?"
Naprosto souhlasím s většinou zde uvedených příspěvků a hodnocení. Není co dodat.
Nejdřív jsem viděla v Divadle v Dlouhé Konec rudého člověka, už to mnou otřáslo. Na základě tohoto prožitku jsem si přečetla knihu a souzním se vším, co je uvedeno v komentářích.
Já se bohužel k vysokému hodnocení nepřipojím. Určité příběhy a pasáže byly opravdu zajímavé a skvělý byl i popis nátury ruského člověka, ale současně mi některé příběhy, vypravěči i postoje lezly neskutečně na nervy a něco jsem musela i přeskočit. O této zemi jsem už přečetla spoustu knih, ale tuto bych přímo nedoporučovala, je to opravdu výzva.
(audiokniha) Drsné. Pro pochopení často nepochopitelné ruské mentality indeální.
Tak to jsem si dala, tolik hrůzy v jedné knížce. Místy jsem knihu odkládala, neměla jsem na to žaludek, co všechno se tam dělo a děje. Rusové jsou zkrátka nepoučitelní, nevím, co vše by se muselo stát, aby se jim otevřely oči. A ten alkohol, násilí na ženách, chudoba a především to, že si vůbec neváží lidského života ani sami sebe, to vám opravdu rozum nebere. Kde se v lidech bere tolik nenávisti vůči jiným národům, kdyby je aspoň nechali žít....Ruská žena to je kapitola sama pro sebe. Je to síla, ale dala bych to jako povinnou četbu.
Od této běloruské (doma samozřejmě zakázané) autorky jsem četla skoro vše, co česky vyšlo, včetně známých Zinkových chlapců a Modlitby za Černobyl a toto je taky skvělé. Stručně řečeno výborné čtení o tom, proč Rusko bylo, je a bude země chlastu, bídy a zmaru, jak kdysi napsal Borovský.
Jako vždy v jejích knihách se jedná o vyprávění náhodných obyčejných lidí, které zaznamenala na diktafon a kteří vzpomínají na určité události - tentokrát konec komunismu a rozpad SSSR. Mnoho z nich se shoduje, že předtím jim bylo lépe (a to i přesto, že jejich rodiče nebo prarodiče ještě prošli gulagy). Vzpomínají na Gorbačova a Jelcina (Putin byl v době sepsání knihy u moci teprve pár let), na to, jak se doslova přes noc sice zaplnily obchody západním zbožím, ale nebyly na něj peníze, na smutek po rozpadu velkého impéria a i na eskalaci národnostních konfliktů, které v několika postsovětských republikách vyústily až v občanskou válku (Gruzie x Abcházie, Arménie x Ázerbajdžán).
Není to lehké oddechové čtení, ale hodně toho o Rusku napoví, i v kontextu současnosti - proč zase mají u moci diktátora a proč válčí.
Chce-li někdo zkusit pochopit ruskou (sovětskou) duši, není lepší knihy než této. Jak už je u autorky tradicí, opět jde o zaznamenání rozhovorů s různými lidmi, které jsou fascinující a děsivé zároveň. Podávají smutný obraz toho, proč bude Rusko stále stejné - tamní obyvatelé nejsou schopni nakládat se svobodu, adorují masové vrahy (a to i přesto, že jim vyvraždili rodiny) a nedokáží se přizpůsobit informační době. Je tu patrné, že v Rusku (SSSR) by nemusel být hladomor, jenže představitelé státu dají raději peníze do neustálého vyzbrojování než zlepšit úroveň svých vlastních obyvatel. Podobně zvrácené myšlení není možné pochopit a čtenáři nezbývá než jen fascinovaně číst a číst a poznávat, že této zemi není pomoci. Snad nikde neplatí to, že kdo je schopen žít v demokracii, uteče za hranice a buduje si život jinde než ve své vlasti. Nejsmutnější na knize je to, že čtenáři nemůže být líto a nemůže cítit jakýkoli soucit s lidmi, kterým Stalin brutálně zlikvidoval rodinu, společenské postavení i životní podmínky a oni jsou schopni ho neustále vzývat a uctívat. Tak trochu pod čarou se dá říct, že podobné myšlení ("dřív člověk otevřel noviny, kde byla jedna pravda a přesně věděl, co se děje", všechno bylo jednodušší, protože jsme si mohli koupit jen jeden druh salámu a to ještě jen někdy) má i tuzemská pátá kolona "kriplů" (omlouvám se za výraz, ale jiný to nevystihne), která chodí demonstrovat za Rusko a podporuje psychopata Putina ve válce. Hodně smutné čtení, ale dost silný zážitek, kterému k plnému počtu chybí snad jen bližší časová ukotvenost.... 90 %
Neskonale kvalitní a po čertech přínosná kniha (ZEJMÉNA) v dnešní době plné naivních rusofilů, komunistů a dalších lidí s rouškou přes oči. Jak já vždycky říkám, jak se můžeme dnes divit, že Rusko je, jaké je, když ta země vyrostla, na tak extrémně prohnilých a otřesných historických základech (myslím samozřejmě hlavně dobu Stalinovu).
Pokud nemáte prostor přečíst si celou knihu, tak dle mě, podstata se ukrývá v kapitole: "O jiné bibli a jiných věřících". Tam je schované vše.
Sekera hospodáře přežije, Stalina, naprosto největšího kripla všech dob, ještě prohlásí za velkýho. Sekera odpočívá.
Obsah: těžké čtení, které si musíte dávkovat. Forma: trochu chaotická, nesourodá, kratičké odposlechnuté věty od různých lidí se střídají s mnohastránkovými zpověďmi. Ne vždy je úplně jasné, kdo mluví a v jaké době, což je škoda, protože čtenář nemá možnost posoudit, jaký má mluvčí časový odstup.
Skoro nikdo z citovaných není normální - je to trochu takové „obludárium“ a lá Palánovo Raději zešílet v divočině, ale to se dalo předpokládat - jednak normální výpovědi asi nemá smysl zaznamenávat do knihy :) a druhak když se v naší prťavé zemičce našlo dost podivínů, tak co teprve v Rusku - zemi s největší rozlohou na světě! Oko zkušené dokumentaristky jich objevilo celou škálu od zarytých zaťatých komunistů, hrubiánských opilců až po dobrotivce bezbranné vůči dravcům. Mráz běhá po zádech třeba z výpovědi kata NKVD, který vykonával rozsudky smrti zastřelením a v rámci svého zaměstnání dostával pravidelné masáže vysoce namáhaného ukazováčku; z osudů žen, které se vdaly na naprosté psychopaty, přestože to o nich věděly; ze zážitků z lágrů; z výpovědí úspěšných „nových Rusů“; z bratrovražedných bojů mezi Gruzínci a Abcházci, Čečenci a Armény; ze zaostalosti vesnic i neutěšeného postavení gastarbajtrů ve velkoměstech. Nebo ze zpovědi mladé účastnice demonstrace proti Lukašenkovi, která do knihy úplně nezapadá, ale zároveň ji doplňuje. Jsou tu i příběhy z války včetně demýtizujícího pohledu na partyzány.
Zajímavé jsou též symboly nové doby: džíny, hezké dámské prádlo, a hlavně tolikrát zmiňovaný SALÁM!
Z některých výpovědí čiší nostalgie za „starými dobrými časy“, která není ani tak adorací SSSR, jako spíš stýskáním po ušlých časech mládí (který shodou okolností zrovna proběhl v SSSR) - po černobílém nalajnování, po době, kdy bylo všechno jednodušší, protože úzký manévrovací prostor chránil před nutností (se) rozhodovat a neztratit se mezi vlky, v přehršli informací a nabídek; protože byli mladí, zdraví, plní síly, životem a ranami osudu dosud neubití; protože to špatné už zapomněli - trochu v duchu písně božského Karla: „když jsem já byl tenkrát kluk, i stromy rostly vejš... / ...škoda že jsem co jsem a kluk že jsem už byl“. Někomu se stýská po tvrdé ruce, která by zase nastolila pořádek a všechno vyřešila. Jinému stačí vodka.
Určitě doporučuji k doplnění základního vzdělání :) do sady k Zamjatinovi (My), Platonovovi (Čevengur), Orwellovi (1984), Šalamovovi (cokoli), ale i k Dostojevskému, Tolstému, Buninovi, Korolenkovi a dalším, a třeba i knihám Dědeček Oge, Kim Čijong či Řeka v temnotě, neb každá další kniha člověku řekne něco dalšího, ač je jasné, že „Jen sovětský člověk může pochopit sovětského člověka“. Pár dalších úryvků:
---
Komunismus je jako prohibice. Myšlenka je to hezká, ale nefunguje.
---
- Je převrat! Co bude se Stranou?
- Jakejpak převrat? Postel máš snad na svým místě. A vodka je pořád stejná.
---
Zachránit nás může jenom jeden člověk: soudruh Stalin. Kdyby tu byl dva dny... Všechny by postřílel - a pak ať si jde zase klidně lehnout. [O autorovi tohoto prohlášení není v knize ani slovo a mě by zrovna zajímalo, co je zač, čím si prošel a jak vážně to myslel.]
---
Leninský citát: Klidně budu žít v prasečím chlívku, jenom tam musí být sovětské zřízení.
---
Jakmile jsme získali trošku svobod, odevšad začala vylézat držka maloměšťáka.
---
...z rozbitého panského domu kdosi vytáhl pianino... Stálo v zahradě a moklo na dešti. Pastýři přihnali krávy blíž a hráli na něj klacky. Ten statek po pitce vypálili. Rozkradli. Kdo z rolníků by potřeboval pianino?
--
Komunista je člověk, který Marxe četl. Antikomunista je ten, kdo ho i pochopil.
---
- Na koho se mám obrátit, když chci vstoupit do Komunistické strany?
- Na psychiatra.
Tohle bylo hodně drsné čtení. Nejděsivější bylo, že mnoho z těch, kteří prošli lágrem a jeho hrůzami zůstalo kovanými komunisty. Také z výroku "za socialismu o všem rozhodovala strana a my se nemuseli o nic starat, ale teď nevíme, co máme dělat" mi běhal mráz po zádech.
V první polovině mě pobavilo zjištění, že starší generace pamětníků vzpomíná na to, jak všichni toužili po tom jíst (kvalitní) salám. Tito lidé ve svých vyprávěních nezávisle na sobě zmiňovali salám jako něco, co bylo za socialismu nedosažitelné. Jako by salám byla hlavní motivace běžných občanů po změně režimu. Touha po svobodě byla v Rusku abstraktní pojem, salám byl ale něco hmatatelného, nedosažitelný symbol blahobytu.
Nejdrsnější jsou příběhy z dob stalinismu. Vzpomínky na brutální výslechy a těžký život v gulazích jsou místy vyloženě mrazivé, hlavně když vzpomíná žena, která v nich vyrostla. Dekonstrukce mýtu hrdinských sovětských partyzánů (třeba kterak klidně zastřelili mladou židovku), kterou přináší jeden pamětník, je taky silný materiál, ale tenhle pohled na denní existenci sovětských partyzánů ve válce je potřeba slyšet, aby na jejich působení měl člověk plastičtější obraz. A to platí hlavně v kontextu toho, jak moc je dodnes pro mnohé Rusy boj jejich předků proti nacistům definující událostí jejich národní identity.
A když si člověk myslí, že v Rusku už mladší generace nemůže mít tak zlé vzpomínky, dojde na občanské války na Kavkaze a policejní brutalitu moskevské milice vůči menšinám (a běloruské proti demonstrantům) a člověk si říká, že z Ruska prostě za současné konstelace nemůže vzejít nic dobrého. A stačí skok do současnosti, kterak Putin napadl Ukrajinu a bohužel se toto jen potvrzuje.
Sice tu mezi vším tím marasmem probleskují záblesky naděje (občasná setkání s dobrým člověkem), ale v opozici proti tomu stojí neustálé sebe-potvrzování vlastních mýtů o ruském člověku a národu (takovéto "Potřebujeme silného vůdce, vzpomínky na to, jak jsme byli velcí a silní“), které prostě vždy budou nahrávat autokratickému despotickému vůdci (jako třeba ta paní, která si oprávněně stěžuje na sociální nespravedlnosti, ale přitom vzývá Stalina, aby konečně zjednal pořádek, heh).
Hvězdičkové hodnocení je velmi subjektivní, kniha má důležitou vypovídající hodnotu, ale jak už to u povídkově laděných knih bývá, některé příběhy baví čtenáře trochu míň a zároveň platí, že začínat každých dvacet stran nové vyprávění trochu kouskuje ten intenzivní zážitek, který většina příběhů přináší.
Brak. Kniha postrehu, pocitu, predsudku, ilustrujicich minipribehu, domnenek, spekulaci, obvineni...ale co je nejhorsi, samotna kniha. Osud popsany v knize potkal mnoho statu a narodu. Jen jeden vsak ma pravo si takto postezovat. Ktery? No prece vyvolene Rusko. A to pravo mu dava sama autorka. Ta, ktera v knize rika, ze Rusko si mysli, ze je pupek lidstva, ale pritom ma jen ropu a plyn….to je schyza. A svedci to o tom, ze i Rusove stojici proti Rusku, si mysli, ze jsou neco vic. A pokud nejsou, tak je potreba obvinit zapad. Autorce jsem nerozumel.
„Uběhla spousta let … půl století … A já na nic nezapomněl … na tu ženu … Měla dvě děti. Maličké. Ukryla ve sklepě raněného partyzána. Někdo ji udal … celou rodinu pověsili uprostřed vesnice. Děti jako první … Jak ta žena křičela! Tak lidé nekřičí … tak nekřičí ani zvířata … Je třeba, aby člověk podstupoval takové oběti?“
„Na vratech soloveckého lágru viselo bolševické heslo: „Železnou rukou donutíme lidstvo ke štěstí.“ Jeden z návodů, jak lidstvo zachránit.“
Konec února 2022 a svět v naprostém otřesení sleduje, jak Rusko zcela v rozporu s předchozí rétorikou a bez jakýchkoliv skrupulí útočí na Ukrajinu a zahajuje ničivou válku. I já byl zcela překvapen a vykolejen, do poslední chvíle jsem nevěřil, že do té doby – dnes lze říct zdánlivě – pragmatický, ruský prezident/car rozpoutá takovou hrůzu. A přesto se tak stalo. Ano, byly hlasy, které před tím varovali, hlasy sahající dále do minulosti, hlasy varující, že Krymská anexe 2014 není konec, protichůdné hlasy, jedni poukazující na to, že je vše naše vina, vina Západu, který svými akcemi a rétorikou tlačí Rusko do války, druzí poukazující na to, že schizofrenní ruský národ je nemocný, opilý vlastní výjimečností, předurčeností, iluzí moci, pohlcen kontinuální mytologií Velké vlastenecké války, která vlastně nikdy neskončila. Ať je to jakkoliv, Rusko, pod naprosto obskurní a směšnou záminkou zaútočilo na Ukrajinu a rozpoutalo v Evropě jeden z nejničivějších konfliktů poslední doby.
Text je psán formou rozhovorů, nebo spíš minipříběhů jednotlivých „protagonistů“, obyčejných i neobyčejných Rusů, žijících ruskou / sovětskou životní realitu. Vzpomínají na minulost, někteří nostalgicky a láskyplně tesknou po časech sovětských, jiní cokoliv sovětského ze srdce nenávidí. Své příběhy sdílí lidé chudí i bohatí, úspěšní i neúspěšní, bývalí/současní komunisté, matky, ženy, muži, přeneseně popravčí NKVD, podnikatel a další. Těch příběhů je mnoho, každý svým způsobem silný, každý nějak/jinak otřesný. Každý z těch příběhů je sám o sobě jiný, přesto mají cosi společného. Jakási červená nit se skrze každý ten jednotlivý život vine naprosté rozčarování a deziluze z pokusu o transformaci ruské společnosti v devadesátých letech, naivita naivních lidí z naivní, myšleno sovětské, doby, a rozhodně zahořklost a frustrace z nespravedlnosti světa a života. Někdy se nelze divit, ty příběhy jsou úděsné. Od hrůz bolševické revoluce a občanské války, přes hrůzy rudého teroru, přes druhou světovou válku, lágry Gulagu, po konec Sovětského svazu, skrze kruté devadesátky, války na Kavkaze, novodobý teror. Panoptikum krutosti, zoufalství a utrpení obyčejných lidí.
Knihu jsem si přečetl, jako mnozí jiní, v reakci na zcela nepochopitelnou ruskou agresi, ve snaze pochopit, poznat, prohlédnout skrz propagandu, nahlédnout do zbídačené duše zbídačeného národa. Text tohle všechno jedinečným způsobem umožní. Po přečtení jsem nabyl dojmu – a dávám do souvislosti se současnou situací, s realitou dnešní ruské propagandy – tedy, se střípky, které se na západ dostanou – že Rusko je nemocný stát a národ, žijící v iluzi vlastní velikosti, opilý představou vlastní moci a neporazitelnosti, zcela pohlcen, opět iluzorně, vlastní výjimečností, přesvědčen o vyvolenosti k „velkým věcem“. Kde jinde lze vidět na jedné straně naprosto otřesný život obyčejných lidí, postrádající jakoukoli důstojnost, a vedle toho náboženskou hrdost na atomové zbraně, hypersonické střely, tanky, ponorky, vojenské lodě… Naprostá neúcta, snad přímo odpor, k životu, k lidem, k čemukoliv jen vzdáleně humanistickému a humánnímu. Národ, jehož životní a kulturní filosofie je nihilismus a lež. Opatrné úvahy o kolektivní vině – stejně jako kdysi v případě nacistického Německa, nejsou ani zdaleka tak nemístné, jak by se mohlo zdát.
Knihu doporučuji všem.
Štítky knihy
vzpomínky Sovětský svaz komunistický režim Magnesia Litera Nobelova cena za literaturu postkomunismus, postsocialismus
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Kniha Časy zo second-handu je v
| Právě čtených | 28x |
| Přečtených | 482x |
| Čtenářské výzvě | 96x |
| Doporučených | 66x |
| Knihotéce | 232x |
| Chystám se číst | 495x |
| Chci si koupit | 127x |
| dalších seznamech | 12x |
Buďme jen rádi, že porevoluční léta a rozpad Československa přes všechna možná negativa neproběhl ani vzdáleně v tak děsivé podobně, jako rozklad SSSR a začátek ruského kapitalismu. I komunistické zločiny v Československu jsou jen matným odrazem toho, co všechno se dělo v zemi, kde podle některých zítra znamenalo včera.
Je to těžká četba, ale téměř jsem nebyl schopen se odtrhnout o té fascinující mozaiky hlasů, příběhů i jen výkřiků, které skládají znepokojující obraz postsovětského Ruska a jeho obyvatel. Ta země je nemocná a její léčba, je-li vůbec možná, bude náročná a dlouhá.