Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy
Joe Hill (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/170934/bmid_bobby-conroy-vstava-z-mrtvych-a-jin-Hb6-170934.jpg
4
280
64
Stephen King může být na svého syna právem hrdý! Moderní horory zřídkakdy sází na rafinovanost. Většina autorů, kteří nás skrze své stránky rádi děsí, se nám příliš často vrhají přímo po krku a zapomínají na to, že nejlepší dravci útočí ze zálohy. Na skákání po krku není samo sebou nic špatného, ovšem skutečně talentovaní spisovatelé mají v rukávu víc než jen jeden trumf. Ony vlastně ani ne všechny povídky v této knize jsou hororové. Některé jsou posmutněle nadpřirozené, jiné působí jako mainstreamový temný thriller a v jedné není ani náznak odpornosti a je vlastně docela roztomilá. Ale jsou rafinované, tváří se jako kamarádi. Autor Joe Hill je totiž pěkně zákeřný parchant.... celý text
Literatura světová , Horory , Povídky
Vydáno: 2013 , XYZ (ČR)
Originální název:
20th Century Ghosts , 2005
více info...
Přidat komentář
Přečtená druhá kniha od pana spisovatele Joe Hilla, kterého jsem ještě nedávno vůbec neznala a už vůbec jsem zprvu netušila, že pan Stephen King je jeho otec. Knižní mezery jsem doplnila, knížku si ráda přečetla a strašidelné povídky se mi líbily. Líbilo se mi, že nejsou až tak hororové, ale spíš byly záhadné. Pan spisovatel zdědil skvělou fantazii po svém otci a ráda si ho přidávám do mých oblíbených spisovatelů.
Velmi slušná sbírka povídek, u které mi ale občas přišlo, že jinak skvělý nápad zůstal tak nějak na půl cesty nedotažený. Vágní nejasný závěr není vždy na škodu, ale tady se bohužel zpravidla v mlhavém závěru vytrácena někam do ztracena i pointa příběhu. Nejlepší povídky z mého pohledu byly Nejlepší nový horor, 20th century ghost a Bobby Conroy vstává z mrtvých - zejména pak poslední dvě jmenované, které uměly krásně navodit tu správnou nostalgickou notu, kterou tak mistrně ovládá i Stephen King.
Tak ta povídka o Francisovi co se promění v mouchu je dobré psycho :D Jinak ostatní nic moc. Ani ten černý telefon mě moc nebavil.
(Audiokniha)
Mám ráda knihy - audioknihy s povídkami a tuto řadím mezi ty lepší. Sice mi úplně chlupy hrůzou či napětím nestály, ale poslech se mi líbil :-) ... interpretace všech zúčastněných je na jedničku.
Joe Hill je skvělý. Teda je asi pravda, že některé povídky působí nedokončeně, ale jejich poselství bylo zřejmě spíš zachytit atmosféru a daný okamžik, což se mu rozhodně povedlo. Nejlepší byla asi povídka Plášť, ze které mrazí, a povídka Dobrovolná internace, která vás zavede do tajemných bludišť fantazie.
Nektere povidky byly zdlouhave. Cerny telefon byl lepsi film. Znovu bych si tuto povidkovou knihu neprecetl.
Na syna mého oblíbeného autora S. Kinga jsem byla zvědavá. Je to má první knížka a myslím, že po této zkušenosti zkusím další, i když za mě nedokázal překonat svého otce. Kniha se mi četla velmi dobře, ale jen jsem necítila úplně mrazení a napětí jako v případě jeho otce.
V knize se nachází lepší, ale i horší povídky, minimálně já si některé užívala více, jiné méně. Za mě nejlepší Pop art, V autu, Mrtvé dřevo, Poslední dech a Dobrovolná internace. Možná ještě Plášť, který mi připomněl jeden horor
Povídku Abrahamovi synové jsem asi nedokázala úplně docenit - co jsem četla má to něco společného z Draculem od Stokera, kterého jsem ještě nečetla.
Černý telefon - představovala bych si tu povídku delší a nápad dobrý, ale takhle to uteklo moc rychle a já se nestačila ani bát
Povídka, která mi nesedla úplně byla Otcova maska. Asi si to budu muset přečíst ještě jednou, protože jsem neměla pocit, že bych pochopila o co jde .
Další povídky nebyly vůbec špatné. Nenudila jsem se, ale v hlavě mi úplně nezůstaly.
Jsem zvědavá na další jeho knihy a rozhodně jim dám šanci.
Tak tohle bylo velký zklamání. Hororové prvky jsem tam hledala jen těžce, dobrých povídek tam bylo jen pár. Tohle řadím do průměru jen s přivřenýma očima.
Od knihy jsem čekala víc než ve skutečnosti nabídla. Ovšem příběhy byly kratší a čtivé s lehce hororovým nádechem.
Povídky s hororovým nádechem. Některé byly skvělé a byla škoda, že nejsou delší. U některých to bylo přesně naopak.
Tak bylo to přesně, jak to u povídek bývá, některé se četly samy, jiné jsem trochu protrpěla.
Od této knihy jsem čekala mnohem víc. Některé povídky byly zbytečně dlouhé a nudné. Po knížce sem sáhla po shlédnutí filmu Černý telefon a to byla vlastně jediná pořádná povídka, ten zbytek, to bylo takové všelijaké.A pak tu bylo pár takových, co jsem vyloženě protrpěla a místy i přeskakovala text , přiznávám se bez mučení, ale byla to neskutečná nuda.
Zajímavé povídky, které mají dost otevřené konce a vše závisí na fantazii čtenáře. Někde je to vítáno, jinde je to spíš na škodu. Ale ve výsledku rozhodně zajímavé čtení a doplnění knihovny.
Další povídková kniha nesená v duchu "domysli si dám". Nejsem úplně člověk, kterému by se líbily povídkové knihy, ale musím říct, že Joe Hill a Stephen King prostě umí! Jedna lepší než druhá, stránky pod rukama ubíhají a najednou jste na konci. Nejvíce se mi líbila povídka Černý telefon a Poslední dech, ty jsou za mě nejlepší. Vřele doporučuji nejen pro fanoušky hororu.
Za mě nejlepší byla povídka Poslední dech, muzeum s doslova posledními dechy. Z toho šel mráz po zádech, přitom nebyla strašidelná, ale ta atmosféra byla dokonalá, ponurá, přitom svým způsobem uklidňující. Za nejhorší považuji Otcovu masku, nepochopila jsem a ještě v ní byla erotika, která mě rušila.
Co povídka, to odlišná kvalita. Některé mě doslova nudily a přišly mi too much, z jiných jsem byla nadšená, ať už příběhem či zakončením.
Rozhodně se nejedná o hororovou sbírku, vyloženě hororových povídek je tu minimum, je to spíše taková kombinace hororu/thrilleru/fantasy a vlastně kdoví čeho ještě, takové fantasmagorie. Za sebe knihu dopuručím a to hlavně díky těm rafinovaným koncům, u kterých jsem ale občas měla chuť začít řvát, že chci rozuzlení.
Otevřené konce jsou obecně fajn věc, která čtenáře nutí taky trošku namáhat mozek a ne jen konzumovat hotový příběh. Tady mi ale autor předložil nějakých 400 stran otevřených nejenom konců, ale celých dějů. Jsou to spíš takové koncepty, místy trošku více do široka rozvedené. Málokterá povídka spadá do hororového žánru. U většiny jsem si připadala, že jsem se vrátila do svého náctiletého období a opět po nocích hltám brakové knížečky z edice "Stopy hrůzy" (Pamatuje si to ještě někdo? Tak úžasně naivní...). Za mě tedy Hillovy povídky ne, děkuji. Nuda, nuda, šeď, šeď. Jediná výjimka je povídka Otcova maska, ta byla ženiální a pouze ona zvedá mé hodnocení knihy jako celku.
(čteno v originále)
Od Joe Hilla jsem už četl jeden román, který mě tolik nezaujal, ale na tuhle sbírku povídek jsem se hodně těšil, protože se mi líbila filmová adaptace jedné z nich a taky proto, že podobně jako jeho tatínkovi Stephenu Kingovi by třeba mohly i Hillovi jít více povídky?
Kniha začne skvěle s několika nabušenými povídkami. Opravdu mrazivě na mě působila povídka Best New Horror o znuděném redaktorovi hororových antologií, kterého velice zaujme jedna znepokojující povídka, a tak se vydá za jeho autorem, který je znepokojující ještě víc. Pořádně drsná jednohubka.
Ze strašidelnějších povídek je tu pak právě Black Phone, který je oproti filmu také spíše jednohubkou, ale kvalitní. Výborná záležitost je taky bizarní My Father's Mask, v němž má třináctiletý kluk trochu excentrické rodiče, kteří ho vezmou na chalupu, kde si na sebe berou ujeté rituální masky a jinak bývají nazí. V okolí se potulují podivně zvláštní děti... hlavně ho rodiče varují, aby si si dával bacha na hráče karet. Tato povídka mi připomínala takovou hororovou Alenku v říši divů natočenou Guillermem del Torem. Bohužel je to ale spíše atmosférická povídka, nemá větší děj.
Většina povídek má nějaký mysteriózní nádech nebo jsou něčím znepokojující. Bohužel mi taky většina povídek připadala průměrná a některé byly dokonce spíše podprůměrné, takže mě stačily i během své krátké délky nudit.
Joe Hill asi nemá moc rád současnou dobu. Jasně, dá se to možná odhadnout i z názvu souboru povídek v originále (20th Century Ghosts pojmenované po docela milé nostalgické povídce o kinu, ve kterém straší duch mladé filmové fanynky), ale i když to obvykle nebývá explicitně řečeno, příběhy se odehrávají obvykle kolem těch 70. let, někdy i dříve. Což si můžete povšimnout už jen tím, že děti - kteří často bývají hlavními hrdiny - nenachytáte s mobilem v ruce.
Bohužel tedy velkou část povídek nepovažuju za obzvlášť dobrou. Hill má zvláštní styl, ve kterém se docela s nadšením věnuje různým popisům, aby umocnil atmosféru, ale na mě to ne vždy fungovalo. Kupodivu mě zklamala povídka Cape, která má komiksový nádech a dokonce podle ní vznikla komiksová verze. Tu jsem i kdysi četl a moc se mi líbila, ale z nějakého důvodu mě to nyní v této literární verzi nebralo.
Na závěr ještě ale zmíním jednu povedenou povídku, která se v rámci této knihy úplně vymyká. Jmenuje se Pop Art a vidíme v ní chlapce, který je ve skutečnosti nafukovací hračkou (což je zde prezentováno jako speciální nemoc. Má kamaráda, se kterým si spíš puberťácky nadávají a dělají ze sebe srandu, a sebevražedné tendence. Hodně bizarní, hodně milý.
Nejradši bych tuhle knihu vzal a seškrtal ji. Kdyby byla víc než o polovinu kratší, byla by skvělá. Takhle je to spíš jako chodit po pěkné cestě s působivým výhledem, ale pořád o něco zakopáváte a pořád a neustále si musíte zavazovat rozvázané tkaničky. Zbytečně zkažený dojem.
Šest strašidelných nostalgií z deseti
A mám za sebou další skvělou sbírku, která pracuje s prvkem "čtenáři domysli si sám". A já to žeru!!! Ano, asi jsem divná, jelikož si to chybně nezaměňuju s "nenapsal pointu" nebo "nechtěla se mu vymýšlet pointa?", protože...no, to je ta pointa. A já chápu, že to nemusí každému sednout v románu (mě taky pokaždé ne), ale tohle jsou povídky. Povídky, které stojí na představosti čtenáře úplně stejně jako na představosti jejich autora. A Hill si rád hraje a má spoustu fantazie.
Hrdiny povídek spojuje to, čím se vyznačují a jací jsou. Takové ty ztracené duše naší společnosti, kteří jsou zmatení, často nedocenění. Takže je snadné je pochopit, sžít se s nimi. Přeci jen, co si budeme, kdyby vás to nebralo, tak nečtete Joe Hilla, že...
(Nebo ho čtěte, protože máte pocit, že musíte kvůli jeho taťkovi, a vadí vám, že není jako on. To je ale šok, že není jako on!)
Žánrově je kniha strašně moc rozmanitá, to může někoho odradit, ale já nejsem žádnej srab. Ne, ne! Ale i tak mě překvapilo, že v tom lze udržet tu červenou nit a dovést mě svými příběhy až na konec knihy.
Autora jsem začala číst později, takže jsem se k téhle knize dostala též trochu později. Až když byl Bobby rozebraný a já si tedy počkala na Telefon. Povídky mám ráda a od Hilla taky moc. Sice mi tady pár věcí úplně nesedlo, ale já mu to odpustím! Z lásky. Nebo z nějakého jiného směšného citu, který ve mě jako vetřelec přebývá...
Nejvíc se mi libily, nebo spíš se hodí slovo zasáhly, povídky: Pop Art, Abrahamovi synové a Poslední dech. Ale zbytek byl též dokonalý. Což je vidět z mého hodnocení povídek :)
Jo, a ta tisková chyba, která je v knize? Úplná maličkost, které by si podle mě normální čtenář nevšiml (nebo jo, ale ignoroval jí). Ale přišlo mi od vydavatele milé, že se za to omluvil :)
Štítky knihy
Část díla
- 20th century ghost 2002
- Abrahamovi synové 2004
- Bobby Conroy vstává z mrtvých 2005
- Černý telefon 2004
- Dobrovolná internace 2005
Autorovy další knížky
| 2013 |  Vánoční říše |
| 2010 | Rohy |
| 2016 | Ohnivý muž |
| 2011 | Vítejte v Lovecraftu |
| 2007 |  Černá krabice |
Kniha Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 340x |
| Čtenářské výzvě | 27x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 238x |
| Chystám se číst | 80x |
| Chci si koupit | 39x |
| dalších seznamech | 6x |
Velmi chytře pojmenovaná kniha "Černý telefon a další příběhy", která vyšla už jedenkrát pod názvem jiné povídky z této sbírky. Aktuální vydání přitahuje čtenáře hlavně z důvodu stejnojmenného hororového filmu, který velmi povedeně rozvádí povídku v této knize.
A přesně tímto způsobem na mě působí většina povídek v tomto díle Mr. Hilla. Nápady hozené do pléna, které zahlédnete jako obraz v galerii či útržek filmu nebo zboží ve vitríně obchodu. Jednou ve Vás zůstane pouze pocit, jindy lehké zamyšlení nebo i jisté porozumění pointy, kterou autor vytvořil a mnohdy vůbec nic.
Moc rád bych některé povídky četl ve formě celé knihy, to krátké nahlédnutí pod pokličku příběhového hrnce mě navnadilo, ale ne vždy uspokojilo. Často přišla otázka "a co dále pane Hill? Co se dělo?"
I když některé povídky mě obsahem minuly, některé se naopak zaryly pod kůži. Především zmiňovaný Černý telefon, Bobby Conroy vstává z mrtvých, Otcova maska, Poslední dech, Snídaně u vdovy a dle mého názoru klenot celé sbírky s názvem Dobrovolná internace.