Pod květy skořicovníku
mirektrubak: To je nádhera. Z jaké to je sbírky, prosím? Ráda bych si jí přečetla.
Upadlo péro havraní
v cestu mou z výše zlehýnka . . .
Ó, nic tak srdce neraní,
jak smutné lásky vzpomínka!
Já upřel hned svůj k němu hled.
Mám tebou psát svůj žal ?
Houk vítr: "Nezlákáš víc zpět,
co jednou osud vzal!"
A jen se stočil po stráni
a ztich kdes v rokli pak,
já stál, na péro havraní
svůj upíraje zrak.
Ó, znám tě, znám a dobře vím,
můj osud havran jest,
on věštby kynem tajemným
tě hodil do mých cest.
Ó, nic tak duši neraní
jak lásky klam a lež.
Sem pojď, ty péro havraní,
zde na mém srdci lež !
Jaroslav Vrchlický - Péro
MÚZA
Otvírám váš dům. Vcházím s dárkem trémy.
CHODBA je ve falešném mramoru.
Stojím opuštěn filozofiemi
před soškami sádrových amorů.
S bušením srdce jdu ke sklepům pod zem.
Kde bydlíš, nevím, zkusím SUTERÉN.
Na dvoře parkuje pán s drahým vozem,
je možné, že tě svedl, suverén.
Řekla mi: "Bydlím se svou starou tetou,"
Však dole ne! Půjdu výš: MEZANIN,
kde chodba tuší vzrůšo za roletou,
tam v noci tančí stíny nahých Nin.
Mám to. Určitě žije v prvním patře.
Hledám = najdu. Byt, odkud vylétáš.
Nájemník si tu dveře bíle natřel.
Kdys domácího vzorná BEL-ÉTAGE.
Nebydlí v druhém, třetím, čtvrtém, pátém,
zoufám si, není v šestém POSCHODÍ?
Dál zkoumám zvonky se zmateným chvatem.
Zpět! Dolů před dům, kde jsou obchody.
Prohlížím okna, vchod i obě čísla,
fasádu, řekla: "Dům je okrový."
Vše souhlasí. Mám čekat? Kéž by přišla!
Múza ... Nebydlí ani v PODKROVÍ!
Petr Skarlant, sb. Průvodkyně cizinců
Poznáte zajka, čo vždy krčí nos?
Farbieva vajká deťom pre radosť.
A u nich doma všetci spolu
chodia na maliarsku školu
a zajačí šlabikár
učia sa tam každú jar.
Zajkovie mamka mieša farbičky,
zajkovie ocko plní mištičky.
A malá sestra varí slíže,
malý braček štetce líže,
veľká sestra, ktorá prišla,
všetkým vzorky vymýšľa.
Tak farbí vajcia celá rodina,
keď kvitnú kvietky a jar začína.
A všetky štetce, všetky labky
maľujú, veď čas je krátky,
aby bolo vajec dosť,
všetkým deťom pre radosť!
Wallnerová Bibiana
KŘÍDLA KNIH
2
Co všechno člověk zná z pootevřených křídel,
jsou knihy po otci, jsou knihy po matce,
když v obou zalomil stroj času křehkou hřídel;
slyším dál vyprávět, co rostlo v pohádce,
jen sáhneš po knize tam uložené v skříni;
jsou knihy, ze kterých - jak z lidí - zbyl jen prach,
jiné jak objímal bys něžnou přítelkyni,
jsou knihy vzkříšené, ač chladly na márách,
jsou knihy, které nám otevíraly bránu,
jsou knihy divokých a fantazijních her,
v pohromách citů nám spěchaly na záchranu,
jsou básně výstřely a knihy revolver,
v jiných zas zaslechneš voňavé lesy šumět,
jsou knihy, chtěl bys je zpaměti navždy umět!
Petr Skarlant, sb. Průvodkyně cizinců
SKLEPNÍ BLUES
Až prochutnám celý sklep
tam
a zase zpátky
jako vždycky dostane mě
ryzlink vlašský
na lopatky
Žiju abych chutnal
někdy nevím
kdy mám dost
aby srdce bilo s chutí
duši pro radost
Až opustí mě žízeň
kopejte mi hrob
chci kámen vinný
koštýř, sklenku
na náhrobku bez ozdob
DÁVNA 2.
Kočárovů cestů
jezdívali páni
o tej mojí velké lásce
neměl nikdo zdání
Tam co stával starý hrad
Bože, čí to vina
tam kde stával starý hrad
je dnes zřícenina
Svatopluk Řičánek, sb. O čem voní víno
Text příspěvku byl upraven 27.12.17 v 10:50
VÝROBA LEDU
Proč ty ženiny řeči ho tak nudí?
Noční košile marně šelestí.
Co se jim stalo, že je něha studí
a nepotřebují se ke štěstí?
Zmizela touha horce dotýkat se.
On mele výmluvy, přidá pár pohádek.
Jí zajímá nejvíc, kolik má v kapse.
Hlavní je udržovat v bytě pořádek.
Řeč přijímají večer z přijímačů.
Jsou věrní, klidní, tiší napohled.
Je to dvojice osamělých spáčů.
Lednička vyrábí jim v noci led.
Petr Skarlant, sb. Průvodkyně cizinců
SONET O PŮLNOCI
O půlnoci na zvonici
zvoník půlí noc
celá noc je na dvě půlky
noc je celá na půl noc
Černá tma
nočnímu strachu
porodila ticho
Třpyt měsíce na rybníce
náměsíčná svatozář
než ulehne v nebi k spánku
zbytečný je snář
Tma a Strach a Ticho
všichni mají na kahánku
z nebe svítí odvrácená tvář
Svatopluk Řičánek, sb. O čem voní víno
V NEDĚLI
Oblékám čistou košili
A je tak bílá - voní
Ach právě tak mě objímá
jak ty dnes - včera - loni ...
To jsi ty celá v bělosti
v mýdlové vůni jader
to stisk tvých prstů v límečku
a v prsou hebkost ňader
To jsou tvé dlaně vrásčité
Drsnější ke mně ve švech
To jsou tvé oči v knoflíčkách
V spravených dírkách ve všech
Oblék jsem čistou košili
Na prsou ruce zkřížil:
Kterou si mám vzít vázanku
Abych ti neublížil?
E. F. Burian, Básně
PSÁNO POD ŠIBENICÍ
Ach já se bavím až mně slzy tečou
Jak je to všechno směšně neútěšné
Dny Slepí blázni v okovech se vlečou
Lidé - já slzami dnes vidím všechno směšné
Tam opět jeden pad Och já se neudržím
Co nás má jednou potkat tomu neuhnem - ne?
A už se řehtám - prskám - jistě jednu stržím
Lidé - já slzami dnes vidím všechno směšné
Já se snad uchechtám až smrt mi na krk sáhne
všechno to strašení je předem neúspěšné
Jak já ji poprskám nežli mi smyčku stáhne
Lidé - já slzami dnes vidím všechno směšné
E. F. Burian, Básně (oddíl Z veršů z koncentračního tábora)
Zase jedna sbírka, která mě uhranula, takže ještě do třetice ...
LABUTĚ
Labutě Bílé tanečnice
ať lžete nebo nelžete
jste ladnější než holubice
když tancujete grand jeté
Labutě Moje tanečnice
Proč ztichly flétny v zahradách
Proč hledíte jak kajícnice
jimž nesou štěstí na marách
Labutě Moje tanečnice
Bílá je také barva smutku
Ach proč se vkrádá do měsíce
Ze strachu nebo ze zármutku?
Ztrácí se umdlenému zraku
Putují kamsi do dálky
Jak podle letu těchto ptáků
prorokují dnes vestálky?
Labutě Kam mi odplouváte
Kam odvábil vás nový sen
Labutě Proč nic neříkáte
Zas mám být sám a opuštěn - -
E. F. Burian, Básně (oddíl Z veršů z koncentračního tábora)
Dnes jsem si koupil květináč
a zasadil si pažitku.
Děkuji, Bože! „Není zač...”
Dnešek byl plný zážitků.
(J. H. Krchovský)
SONET Z TVÉ NEPŘÍTOMNOSTI
Psal jsem ti vzkazy na dveře:
Přijď ke mně, lásko!
- Čekám tě tu;
zažehnu tě jak cigaretu.
Budu ti věrný v nevěře.
Přijď ke mně, lásko, vzít mi dech,
než mi smrt pošle oknem zvenku
lišaje, svoji navštívenku,
než zpráchnivím v těch těsných zdech.
Budeme krásní trosečníci...
Pospěš si, přijď mi aspoň říci,
že to je klamná naděje.
Ale než sevřeš rty a víčka,
přijď ke mně, vsedni na oslíčka
úsměvu, jenž mě zahřeje.
Jiří Žáček
PÍSEŇ O LÁSCE
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Jaroslav Seifert, sb. Nejkrásnější bývá šílená
DOZNÁNÍ
Dojat vším co je láska
k tobě se přimykám
smuten vším co je láska
před tebou utíkám
Překvapen vším co je láska
mlčím ve střehu
churav vším co je láska
soužím se pro něhu
Poražen vším co je láska
u věrných nocí úst
opuštěn vším co je láska
až k sobě budu růst
FRANTIŠEK HALAS-A CO BÁSNÍK
MÁJOVÁ
Je vlahý večer - druhý máj,
už vidím, jak se usmíváš,
vždyť před oknem mým není háj
a nejsem Mácha - pravdu máš.
U okna přesto zůstávám
a hledím do rozkvetlých korun stromů
a náhle zvláštní pocit mám,
jak když tulák se vrací domů.
A všude krásný, svatý klid,
jen řeka tichou píseň šumí.
I ona umí tiše snít,
kdo naslouchá - ten porozumí.
Teď o Tobě, má lásko, sním,
v srdci i v duši jistota,
že přichází to dobře vím,
i jaro mého života.
Marta Košťálová-Kábelová, sb. Vyznání
Leden – K.H. Mácha
Byl pozdní večer – leden druhý,
byl leden druhý – zimní čas.
Tvé tělo potřebuje vzpruhy,
umyj se, budeš čistá zas!
Na kamnech voda hřeje se,
Jarmila vody donese,
a drhne sebe, máchá prádlo -
aby to špatně nedopadlo! -
Mydlin je plné umyvadlo.
Nic neruší tmu tmoucí,
večerní lichý čas,
jen vody proud tekoucí,
Jarmilin jasný hlas:
I ve tmě se i podařilo
do vědra vodu nalíti
a umytá jsem, vymydlená,
dříve, než bachař rozsvíti!
Znám křišťálovou studánku
co sídlo v konvi má,
zve družky svoje k dýchánku
a plná nebývá.
Šla jedna žena k studánce
a napila se s chutí,
však vykřikla:
Co to za vodu,
že zrovna zvracet nutí?
Nápoj tak hnusně zapáchá,
žízeň jsem nezahnala,
jak když se prádlo vymáchá,
mi voda zachutnala.
Počkám až bachař rozsvítí.
Za dveřmi krok se ozývá,
za dveřmi bachař rozžíhá -
Co jsem to měla na pití!
Vykřikla žena úžasem.
Do konve špínu vlila jsem!
dí překvapeně Jarmila
a údiv skryt je za hlasem:
Že jsem se ale strefila!!!
basa niekedy 1951-1953 - Maruška Filipová
SPLÍN
Zatímco tvé srdce zpomaleně tluče
za zdí z papírové lepenky
Mé srdce se rychle rozpadává
pod údery strašné myšlenky
že nebudem svoji že se nesejdeme
jako ti co vstoupili na bludné kameny
že se rozejdeme jako křižovatky
a že přeslechneme vzácné znamení
lásky která vyhoví jen silným
těm co nekladou si žádné otázky
a že jako ploché buližníky
odskočíme od hladiny nelásky
Karel Sýs, antologie Slovník lásky
ČO DAL NÁM DEŇ
Čo dal, za to sme platili.
Raz radosťou, raz žialom.
Čo bolo srdcu nad sily,
to srdce vykričalo.
A bolo mnoho takých dní.
Dní ako ostrie noža.
Keď celá duša bolí z nich,
aj keď nás páli koža,
aj od hnevu, aj od studu.
A márny ľudský nárek
zaťato pľuvne osudu
do nevidomej tváre.
Prežil si to… a prežili
aj iní… iste mnohí.
Čo bolí, už ťa nemýli.
Nepľuvneš do oblohy.
Iba si šepkáš
- ešte príď,
daj tlačiť ťažkú káru!
Nie väčší zázrak
ako byť.
Niet vzácnejšieho daru.
MODLENIE BEZ SLOV, BÁSEŇ
Neúpiem, nejasám,
tvoj mlčanlivý hráč.
Vieš lepšie než ja sám,
čo je môj smiech i plač.
Či z vôle rozumu,
či vánkom zmyslovým -
nič neviem o sebe,
čo by si nevedel,
skôr než to vyslovím.
Som voskom v tvojej svieci.
Ten istý mĺkvy vosk,
čo platí za jej plameň.
Vidíš mi do ľadví
a poznáš moje věci,
život.
Tvoj tichý hosť
sa modlí bez slov, amen.
A keď je najtichší,
vtedy ťa najviac prosí.
O chvíľku únavy,
o kvapku tvojej rosy.
Milan Rúfus, sb. Básne
Text příspěvku byl upraven 05.05.17 v 21:34
A bývalo i hrozně na vinici
Na věky sami Černé hlavy vína
ležely sťaté lidský život byl
perenospora marná prašivina
A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání
Zas konec léta Zas je blízko k vínu
a čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi
Ať život sklání se či nesklání
dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými lisy
Jan Skácel: Sonet o lásce a modrém portugalu (nejoblíbenější sonet letošních maturantů)
+ + +
Jsi chvíli bez lásky a už se trápíš
a vyhlížíš ňadra žen
jak sadař plody z krátkého žebříku
Pak ti je jedna sama vloží do dlaní
a ty zas hořekuješ
jsou ti příliš sladké ony hrozny
příliš náhlý jejich dar
Až najednou začneš pochybovat
jsi-li vůbec stvořen pro radost
Karel Sýs, antologie Slovník lásky
a ještě jedna ...
SEANCE
V hlavě mám černou komoru
komoru zázraků a divů
Tam si tě lásko vyvolám
ze starých negativů
Budeš se zase usmívat
mým nářkům
jako včera
a já tě lehce překreslím
do básně špičkou pera
Jiří Žáček
/bez názvu/
Říkáte-li veršům také zpěv
- a to se říkává -,
zpíval jsem celý svůj život.
A šel jsem s těmi, kdo neměli nic
a žili z ruky do huby.
Byl jsem jeden z nich.
Zpíval jsem jejich bolest,
jejich víru, naději
a žil jsem s nimi vše,
co žili oni. I úzkost,
slabost, strach a odvahu,
i smutek bídy.
A jejich krev, když tekla,
stříkala na mne.
Vždycky jí teklo dost
v té zemi sladkých řek, trav, motýlů
a náruživých žen.
I o ženách jsem zpíval.
Oslepený láskou
potácel jsem se v životě,
zakopávaje o ztracený květ
či o schod katedrály.
Jaroslav Seifert, sb. A sbohem
Vložit příspěvek